Hartmanice – Hostinec U Kubíků

Podzim se s podzimem sešel a v Tejně u mapy se sešel i komitét TdB, aby se vydal na pěší túru. Za cíl (přesněji řečeno start) bylo protentokrát zvoleno Veselí. Vzhledem k hojné účasti (poslední dobou na etapách TdB bohužel už ne tolik obvyklé – sešlo se nás sedm!) a nevstřícným jízdním řádům (z Týna do Veselí – necelých 30 km – se v sobotu dostanete za necelé(!) tři(!!) hodiny) jsme protentokrát povolali soukromý autobus, který kromě komise TdB jinak využívají naši konkurenti z Anežky a pánové z vlády…

Vystoupili jsme ve Veselí na ostrově u mapy, kde proběhla ochutnávka alkoholu. Na náměstí si někteří členové zaslintali nad holčičkama tancujícíma zumbu, a Pavew dostal od Kecky přes hubu (prej za to, že nemaj na náměstí popelnice na tříděnej odpad…). Pár členů se začalo postupně nenápadně vytrácet do cukrárny – měli tam spoustu lákadel, jako zbytky zákusků, dortík, prase, bublifukovej meč… a pak už hurrá do divočiny, kolem Bechyňského potoka a jak jinak na Tour de Bier než po žluté!

Sluníčko hřálo, svařák kterej táhla Ivča v obří termosce taky, Král Větráků nás všechny (včetně zoufalky Kecky) pohostil vynikajícím pivem značky Franckův Ležák z půldecilitříčku. Došlo jak na čůrání v kukuřici (kdo by to byl tušil, že se v listopadu schová do kukuřice), tak na dámský dýchánek na posedu (že prej kurník, haha) a na blbnutí na stohu. Cestou si taky kluci natrhali doutníky a trochu sněžilo.

Jenže pak jsme dorazili do Borkovic, kde si před hospodou holky chtěly ještě zakouřit, což se nám stalo osudným… Pavew s Brůdžim a Mawtinem totiž měli dlouhou chvíli, a jak si tak hráli s doutníkama, tak začalo sněžit víc – a ještě víc – až byl plácek před hospodou úúúplně zasněženej… a vtom se rozlítly dveře hospody – sám pan vrchní! „Ty vole, to si děláte kozy!“ ale myslím, že měl co dělat, aby potlačil smích, a když jsme ho ujistili, že všechno uklidíme, slíbil nám, že přinese koště. To koště nám k naší smůle nepřinesl on, ale pani, která to tam má asi pěkně pod palcem, tak jsme to schytali trochu víc… Dokonce jsme byli asi pod ostrým dohledem, protože když šla Kecka (od hlavy dolů od toho chmýří, ačkoliv se ho snažila ze sebe smést) do hospody na záchod, objevila se pani ve dveřích a vlastním tělem je zahradila, aby se tam Kecka nedostala.

Až se budete někdy nudit, zkuste rozfoukat chmýří z doutníků a pak ho zametat koštětem – je to zaručený program na vyplnění celého odpoledne, ovšem bez sebemenších výsledků. A tak utíkal čas a my jsme metli a metli, naštěstí pyroman Brůdži si vzpomněl na svá léta (nebo dny?) strávená ve skautu („jo, rozdělávání ohně, to nám s Pavewem šlo… nejvíc když jsme měli vázat uzly a učit se morseovku“), a tak jsme na tom plácku před hospodou vypálili všechen bordel, i ten, co tam byl ještě než jsme přišli, možná i ten, co tam nebyl… zbytek rozfouká vítr. Nějak jsme ale měli pocit, že v borkovické hospodě nebudeme vítáni (a druhá hospoda ve vsi byla k naší smůle zavřená, ačkoliv ohýnek před hospodou ještě doutnal), a tak jsme sebrali svejch pár švestek a vyrazili dál.

Z hospody už byl leckterý člen TdB vyhozen; komu se ale už někdy stalo, aby ho vyhodili z hospody ještě před tím, než tam vůbec vleze?!!
Za doprovodu mrazivého stmívání a obřího úplňkového měsíce jsme se vydali cestou necestou (postupně se ztrácela), polem nepolem (pěkně jsme se všichni bořili), pronásledováni hladovými kočkami se svítícíma očima. Jistě by se objevil i pes baskervillský, nebýt spásných světýlek hartmanických, která se zjevila před námi v pravý čas.

Mají otevřeno od sedmi, výborně! Těch dvacet minut před otevřením hospody, které nám zbývaly, část členů TdB (ta bázlivější) strávila konzumací svačinky, kterou nám připravily naše maminky, protože bylo skoro jasné, že v hospodě nic k jídlu kromě piva nedostaneme.

Po otevření hospody si tedy dáváme pivo a Kecka čaj. Zbývající část členů TdB, která ještě nevečeřela (Standa) rozbaluje svačinu a vyrábí si obložený talíř. Přece jen tam něco k jídlu – i když podle gurmánů Kecky a Pavewa to vůbec k jídlu nebylo – měli: statečné ženy si objednaly bramboráčky, každá po jednom. Mě teda chutnaly. Musíme ale hlavně ocenit snahu a ochotu toho kluka, co tam jen zaskakoval! „Pravej“ hospodskej je totiž dnes v Žimuticích, kde – jak jsme se dozvěděli z plakátku umístěného v harmanické hospůdce – jsou zabijačkové hody, ke kterým hraje hartmanická kapela hudbu všech žánrů! Mžná by tam byl i Vlasta Třešňák, Pavle!

Utíráme slinu, váháme, a znovu utíráme slinu protože máme na stole další pivo… Nikam nepojedem, když už jsme jednou došli do Hartmanic! Posléze váháme znovu, protože přijel Nodži a mohl by nás svézt, ale znovu utřeme slinu a zůstáváme. V Hartmanicích točej filosofický pivo. Brůdži po pár kouskách usnul s hlavou podloženou věží z pivních tácků, Kecka pije neoblomně třetí čaj (asi aby ji to nenakazilo) a já s Pavewem vedeme dlouhou diskusi o ničem. Nakonec se od Pavewa stejně dozvídám to, co už dávno všichni víme – „než tancovat, to bych se radši řezal žiletkou do ptáka.“ Brůdži se probouzí a dělá sirénu, a hospoda se postupně zaplňuje (že by dobrovolní hasiči?).

Dostaneme taky každý pár rad do života od blonďaté paní, kterou Kéďa přezdívá „Hučovod“, a která dokonale rozumí všemu a ze všeho nejvíc vztahům a horoskopům a životu a tak vůbec. Pak už se to asi vážně nedalo poslouchat (nebo už v hospodě zavírali, teď nevím…), dopili jsme, zaplatili a odebrali se do lesa postavit si domečky. Spárovaní spali ve stanech, a odvážní a otužilí nespárovaní přenocovali jen tak po plachtou, Kecka uprostřed. (Touto cestou bych pak chtěla za sebe i za Brůčiho poděkovat Klimičovi, protože nebýt jeho, asi bychom místo ve stanu spali na stanu.) Pytel na mrtvoly, kterej s sebou Pavew táhnul takovou dálku, zůstal nedotčen.

Po dlouhé noci jsme se probudili do krásného rána, dali jsme si snídani – každý co našel (například Brůdži našel pod svým spacákem nakousanýho buřta), jen ten čaj bohužel nikdo neuvařil… Všichni jsme měli tááákovou žízeň!

Po cestě nám Kéďa ještě dokázala, že je drobounká a vejde se do krmelce (po sedmi dětech, jak říkala Hučovod). Přes několik lesů velkostatkáře Brůdžiho jsme se dostali do Záhoří, kde jsme nafasovali limonádu a zkontrolovali zedníka. No a ze Záhoří už je to do Tejna co by kamenem dohodil.

Ačkoliv do Tejna přicházíme od východu (odkud kromě nás a možná Vuvzely, která je z Pardubic, nikdy nic dobrýho nepřišlo) a jsme s Keckou už téměř doma, neodpustíme si závěrečnou třešničku na dortu (zakázané ovoce) v podobě XXL řízku na zámku (jindy než v neděli, příp. ve středu, kdy maj řízek v akci, tam ale nechodíme, fakt!).

Díky všem, byl to krásnej víkend!