Stádlec – Hospoda u Kyriánů

„Panáky pro všechny!“ Prořízl svým hlasem rozhodně rozpumprlíkovaný Bořek šum povykujícího lokálu.. Když se neurony v jeho mozku převlékly do spartakiádních tepláčků a roztančily do rytmu písně „Když se podaří, co se dařit má..“, když si uvědomil co se skrývá za těmi třemi vyslovenými slovy, když ucítil tíhu očekávajících pohledů všech hlaholících lokálů, kterým jako by někdo v tom okamžiku vrazil inzulínovou injekci narvanou adrenalinem přímo do okolí srdeční aorty, blýskla se mu v očích přeci jen jiskérka nejistoty, Opět reflexivně letmým přehlédnutím putyky přepočítal osazenstvo a v duchu podvědomě vykalkuloval související náklady. Asi to dopadlo dobře, protože se mu na tváři vyloudil lehký úsměv nad dobře vykonanou prací..

„Ládí, panáčky Igráčky budou znovu vyrábět, a bylo by kráásný, kdybychom je mohli dát všem dětem na světě, ale budeme muset ještě trošku pošetřit..“ Bořek sebou prudce cuknul, procitl a otřel si hřebetem ruky slinu mající v úmyslu vyzkoušet měkkost květinkovaného polštáře.. Milenka Hanka, spokojena dobrosrdečností svého Bořka, opět upadla do hlubokého spánku. On však již nezabral, cestovní horečka byla příliš velká.. Až do odjezdu z Týnského autobusového nádraží měl hlavu jako pátrací roj.. ne.. bzučící banány.. ehm.. ne.. pytel od bučících pátracích balónových banánů.. sakra.. prostě nemohl nervozitou dospat, na sms nereagoval a na nádraží byl první ze všech! Což tedy nemohu potvrdit ale určitě to tak bylo 😉

Nabitý vědomostmi z i-dosu jsem se marně snažil přesvědčit řidiče, že jezdí již leta špatnou trasu a musí jezdit do Bechyně přes Sudoměřice u Bechyně, kde též potřebujeme vystoupit.. Jen se chechtal.. Kecka byla navíc na jeho straně. „Třikrát do Sudoměřic, jednou do Bechyně.“ Prohlásil jsem odhodlaně. Pohledem zpět nechápu, jak jsem mohl jméno zastávky „Sudoměřice u Bech.,,nákl.nádr.Bechyně II“ špatně pochopit.. Každopádně možná právě tato diskuze s řidičem byla důvodem více než 10ti minutového zpoždění, které jsme za těch 10 ujetých kilometrů nabrali!.. Po Bechyňské duze (hlavní betonový most klenoucí se nad řekou Lužnicí, kde jezdí jak auta, tak vlaky) už jsme nepřejeli. Blikalo červené výstražné znamení, že právě jede vlak. Náš vlak! Jediné přibližovadlo do Malšic, pokud zrovna člověk nevlastní raketu.. Byl čas na akci! Proběhli jsme celou harmonikou až k řidiči, který se ještě stále (nebo možná už zase..) chechtal.. a nepřestal ani poté, co nám nakonec dveře otevřel a my vyskočili rovnou do závěje po pás, dobrodili se až ke kolejím a upalovali k první zastávce „Bechyňky“, která se nachází nějakých neuvěřitelných 800m od startovní stanice vlaku.. A vlak se již řítil svou neuvěřitelnou rychlostí 10ti uzlů za hodinu.. (Rychlost v uzlech je rovna počtu obloukových minut zeměpisné šířky, které loď ujela za hodinu při jízdě ve směru poledníku. Kdyby definici snad někdo neznal, nebo nedej bože nechápal, což nepředpokládám, uveďme, že jeden uzel = 1,852 km/h.)

Fanda Křižík by se v hrobě křižoval, kdyby věděl, že jeho první elektrifikovaná dráha v Rakousku-Uhersku, jemně nakrájeném, je dnes ještě stále v provozu! Nám to nicméně v tu chvíli připadalo jako to nejlepší, co nás mohlo potkat a upalovali jsme s jazyky na vestě (sněhovými) po zasněžených pražcích před kuželem přibližujícího se světla lokomotivy, mávali baterkou jako vzteklí a doufali, že není strojvedoucí šprýmař, který by nám přesto nezastavil.. Vittoria! Zplavení jako dostihový kůň žokeje Váni, ale šťastní jako jezdec dostihového koně žokeje Váni v cíli jsme otevřeli dveře kupíčka a pískli na průvodčího s profesionálním přídavkem„můžem..“ a tím opět rozpohybovali železného oře. Krev ve spáncích nám ještě bušila vzrušením nad vyvoněným startem etapy a zasněně jsme přemýšleli, co nás na našem zimním čundříku ještě čeká. Hlavně se nenechat strhnout svody a vábeními po cestě a dobýt vytýčený cíl, S… „Jak že se jmenuje ten most tam u tý řeky?.. S.. Stádlecký most. Jo, Stádlec“. Vytýčený cíl Stádlec. Nebylo to lehké, vyhráli jsme tam totiž za dvacku dokonce SOLASOL*! ale Malšicím jsme odolali (* SOLASOL: hrstička chutí lehce zplesnivělých arašídů..), navlékli teplé svetry na tři (RUM) a upalovali směr nekonečné sněhové pustiny. Bylo to dál, než se nejdříve zdálo a o mnoho hlouběji (myšleno výše sněhu), což potvrdí Brůdži, který se jako jediný ukázal být chrabrým jinochem nemajícím sněhové návleky. Nejdříve to vypadalo, že propadlo panice (amok) a utekl zoufalstvím někam do lesa, ale nakonec se ukázalo, že nám, usmrkánkům s návleky, šel zatím prošlápnout kus cesty. Teplých svetrů (RUM) bylo dostatek a tak cesta vesele probíhala. Po menším blouzení po vesničce jsme po jedenácté stanuli v místní hospodě! Hospoda plná aboriginců, v nejlepším varu. Místňáci byli rozděleni do dvou početnějších nezávislých skupinech a na zaplou televizi až vzadu v rohu se nikdo nedíval.

S úsměvy jako jezulátko, které zrovna dostalo ovečku, nadšeni, že jsme ještě stihli otvíračku, jsme hned nahlásili vrchnímu. „Všechno dvakrát!“. Vrchní byl však přísný a tak pravil. „Já už zavírám.. Takže bohužel.. Maximálně všechno jednou..“. „Tak všechno jednou. Ale rychle!“ A jak řekli, tak vrchní udělal a klobása to byla mega! Osobně jsem takovou kládu na talíři ještě neviděl. K tomu plnotučná a bochník chleba, vše za 35. Možno též objednat hranolky za dvacku. Pivko 17. Nebylo špatný a možná to bylo tím rumem, ale při pit stopu v Malšicích se nám zdálo 2,67x lepší. Každopádně jsme ve vesnici rozhodně způsobili poprask, aboriginci domů odcházeli na třikrát, poté co si několikrát snímali čapku již z hlavy a opět a opět svlékali vaťáky a hlaholili s námi na celou hospodu české (sprosto) národní.. Ještě ráno, když nás ti samí zdravili, když se trousili pro rohlíky do sámošky, měli při pohledu na náš bivak ve sněhu, přímo na návsi č. 2 u obecního bazénu/kluziště, úsměv na rtech. „O tom se tu bude ještě dlouho povídat, to tu snad ještě nikdo nezažil..“ a nebo „Zajděte do sámošky, uvaří vám tam horký čaj“.. Aboriginci jsou v těch končinách rozhodně komunikativní a přátelští, což dukazovali již večer, když jsme se poroučeli na kutě, větami jako „bych vás nechal spát u nás, ale starý bych to asi nevysvětlil..“ apod. Ani divoké psy na nás neposlali, čili jsme si je skutečně získali. Jediné mínus snad můžeme přiznat pouze panu starostovi, který, přestože do místní hospody chodívá, se ani po předchozí Brůdžiho emailové urgenci (něco na způsob žádosti o audienci u krále) nedostavil.

Čaj v sámošce jsme skutečně dostali. Poděkovali jsme a pak už jsme si jen celý den užívali toho nejlepšího počasí co si lze představit, při brození zasněženou krajinou podél řeky Lužnice, kde v podobných časech nepotkáte jediného živáčka.. Bájnou Šunkovou skálu (kde se dle legendy dojídala poslední šunka na vodě) jsme opět neobjevili, pizzu v Dobronicích jsme si nedali, Kecka do vody na svém oblíbeném místě nespadla. A když už nám bříška kručela jako když se savanou nese řev sto hlavé, lví, hladové smečky, stal se zázrak a my objevili rošt! Přesně ten rošt, o kterém jsme snili od té chvíle, co se profláklo, že Bořek svůj miniaturní přenosný roštík (možná je i na baterky) nevzal!! Poté, co ale rozdělal na sněhu oheň na první sirku, bez použití papíru, pouze díky čáprčí (rozuměj chrastí), přesně tak, jako za starých brontích časů, jsme mu to všichni rádi odpustili! A možná to bylo až poté, co vytáhl ze zásob výborné nakládané roštěnky! A cibuli! A chleba! A nakládané beraní rohy! A svůj tesák Opinel. A měl toho jistě ještě plný bágl, nicméně jsme dali šanci též Brůdžimu s panenkami lahodnými jako dortíky i mně, když jsem si teprve vzpomněl, že mám ňaminku v podobě švestiček zabelených v anglické a do vypečena očouzených přímo na ohni.

S pravou čabajkou z Čabajska mně všichni poslali do háje, Brůdži tu svou včerejší vykrkal teprve před několika minutami. Pomohli mi tedy společnými silami alespoň s půlkou, jednu jsem jako největší jedlík ještě zvládl sám a poslední půlečku jsme obětovali lesním a říčním bohům, jako díky za nalezený rošt. Ten jsme ocejchovali samolepkou TdB (čímž jsme douváme vytvořili malou záhadu pro majitele) a pečlivě vrátili a uschovali tam, kde původně byl. V Bechyni jsme nepodlehli svodům a kolem autobusáku doslova proběhli a po kratičné osvěžující Schlafpause v knajpě v rohu náměstí vyrazili dotáhnout vítězné tažení do konce. Pouze na odchodu nás možná trošku zarazilo, když se vyvalily dveře a v nich dva chlapíci táhli dovnitř třímetrový kulomet ze stíhačky se slovy, tak kam ti to dáme!.. Snad to bude pouze další výzdoba ke stávající sedačce, kombinézám a utrženému kolu z Migu, které tu již mají.. Po dlouhé a namáhavé cestě hlubokým sněhem již jsme trošku blouznili a tak se není čemu divit, že při poslední zastávce, U krohodýlího ocasu, po pár rundách čehokoliv, vč. semaforu (griotka, vaječňák (čti kohoutí mrdy) a zelená), byli někteří členové více než unaveni a začala se v nich projevovat zkázu přinášející neřízená hyperaktivita..

Atmosféra houstla a též další člen se nechal kouzlem okamžiku strhnout a než bys položil desku se spartakiádními písněmi na gramofon, zvolal na celou hospodu..: „Panáky pro všechny!“

Blackout..

Zapsal kluk od kasáren