Čenkov – Na Pastoušce

Začátek etapy byl netradičně naplánován na nedělní dopoledne, konkrétně 10:30. Sraz byl u mapy na náměstí. Takže jsem se vydal na cestu. Na liduprázdném Brašově jsem uviděl běžící postavu… Štěpánka. Běžela si k Brudžimu pro kolo. Říkala, že nestíhá a že Martin s Keckou už čekají u mapy. Tak jsem radši jel s ní, abychom Brudžiho trochu popohnali. Brudži překvapil. Byl téměř připraven k výjezdu. Tedy až do chvíle než z garáže začal spolu s kolem tahat kompresor. Prý myslel, že se jede až v 11:30… Co dodat. Tak jsme se nakonec sešli u Brudžiho všichni, protože Martin s Keckou nevydrželi a přijeli nám naproti. Před odjezdem jsme se ještě snažili zjistit proč nedorazil Pavew, ač mu Marin posílal sms o konání etapy. Tak jsme Pavlovi zavolali co s ním je. Prý mu žádná SMS nedorazila. (Motorola..) I přes menší komunikační problémy (Pavew byl večer na svatbě..) jsme se nakonec z Pavlem spojili a Pavew přislíbil, že až poobědvá kachničku (kachničkový stejky) a trochu mu slehne, tak se k nám připojí. Určili jsme přibližný cíl etapy směr Tábor aby Pavew věděl kudy a vyrazili. Směr Semenec, Koloděje…jedééém!!!!!

V Kolodějích jsme zastavili u mapy, abychom si ujasnili cíl etapy. Po poradě jsme nakonec rozhodli, že jedeme do Bechyňské Smolče. Prý je tam na začátku vsi nějaká nově otevřená hospoda. Tak jsme vyrazili kolem řeky směr Bechyně. Cesta to byla příjemná. Při odborných bikerských diskuzích o tom kde, jak a za kolik se dá umýt kolo, o tom jak se správně na kolo sedá a podobných jsme za krásného slunečného počasí dorazili do Bechyně. V Bechyni jsme na výslovné přání Kecky jeli nebo lépe řečeno šli s kolem na zádech do města po starých zámeckých schodech. Což, jak nahoře uznala, nebyl až zas tak dobrý nápad. Přeci jenom je lepší na kole jet než ho vláčet na zádech. Štěpánka: „Naučíš mě smrkat za jízdy? Sportovně! Já se vždycky všude poprskám..“ „Jasný.. Někdy až bude trošku klid..“ Co bysme pro Štěpku neudělali 😉

Z Bechyně jsme pokračovali směr Černýšovice. Cestou jsme dali pauzičku na občerstvení jabkama. To byla pro Kecku samozřejmě příležitost k odpočinku na silnici. Mě to malinko zaskočilo, ale ostřílení členové TdB už vědí a nenechají se rozhodit. Když už jsme dorazily do Černýšovic rozhodli jsme se prozkoumat není-li tu ukrytá nějaká hospoda. Prvních aboriginců co jsme zahlédli jsme se zeptali jestli tu náhodou nemají hospodu. Odpověděli, že hospoda je ve škole a že mají než do jedný. S pohledem na hodinky, bylo něco málo po dvanácté, jsme spěchali hledat hospodu. Pravda školu jsme našli, ale nebyla tu žádná cedule výčep piva jak tomu bývá v jiných školách zvykem. Ke všemu byly jediné dveře do budovy zamčené. Zklamaní a žíznivý jsme propadli bezmoci… A tu se najednou s protějšího baráku vynořila nějaká babča a podivovala se že v hospodě už nejsou. Ujistila nás, že opravdu tam bývají až do jedný. (Nějakou paní jsme před minutkou taky viděli přecházet náves, ale nenapadlo nás se jí ptát, jestli není náhodou hostinská, co jde dřív domů k nedělnímu obědu. A tak nás jablíčka připravila o tento skrytý klenot.) Za chvilku se vynořil další človíček. Ten měl pravděpodobně namířeno do hospody, protože byl nějak zaskočený že tam nikdo není. (Nakonec z něj vylezlo, že je to traktorista, že tu i dnes v hospodě byl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu si dal jen dvě piva místo svých obvyklých čtyř. „…vidíte, tak za to můžete vlastně vy, že mají zavřeno“, neodpustil si vtipnou poznámku Král větráků a utřel si od zaprášených úst suchou, žíznivou slinu..) Domorodec se dal s námi do řeči a začal vysvětlovat jak to v hospodě normálně chodí, kdy mají otevřeno a tak vůbec. Rozmluva to byla zajímavá, protože co ten človíček vypustil z pusy to stálo za to.
Jenom namátkou něco z toho co jsem stačil postřehnout:
Martin:> a jak tu mají otevřeno?
On:>tady mají otevřeno od osmi a v zimě od sedmi
Martin:> a do kdy?
On:> no do nekonečna, v pátek do nekonečna v sobotu taky do nekonečna v neděli… a v neděli vod rána jen do jedný.
Dále se mu povedlo trochu uvést do rozpaků Kecku při nevinné rozmluvě o okolních hospodách. A až tak, že se začala lehce červenat. Nevídané. To ještě okomentoval asi takto:
rajčátko…jé promiň…te, já jen jakou máte pěknou barvu.
Asi bych mohl pokračovat dál, kdybych si to všechno pamatoval. Ale musím říct, že jsme se dozvěděli dost podstatných informací. Shrnu to takto: Hospodská bydlí v čp 19, tak můžem zkusit jestli se ješte nevrátí. „Zkuste tam zaklepat, třeba má něco i doma“, komentoval to konkrétně místňák. Ve vedlejší Písecké Smolči je hospoda dávno zavřená. Nejbližší hospoda, kde prý dobře vaří je v Čenkově a mají otevřeno nonstop.

Vyrazili jsme tedy opět na cestu. Dokonce jsme našli i dům paní hostinské. K našemu velkému překvapení to byl dům u kterého jsme se ptali na hospodu. Tentokrát už tam nikdo nebyl, tak jsme to nechali tak a vyrazili směr Smoleč. Koneckonců můžeme slíbit, že nás tu určitě ještě uvidí.
Dorazily jsme do Smolče k hospodě, která byla opravdu zavřená. Jen tuční pavouci, Lebedích si v síti od futra k futru nám naznačovali, že už je to nějaký ten pátek.. S chladnoucí atmosférou a beznadějí, ke které pomáhalo i podstatné zhoršení počasí nás opustila Štěpánka. Bohužel musela stihnout romantický autobus do Práglu na studentskou(studentagency) večeři. (Nebo to bylo obráceně?..) Co naplat. Vzala to statečně a se slovy jak vystřiženými z amerického filmu „ ne, neohlížejte se na mne, jeďte beze mě, vy to dokážete..“ nám zmizela. Nezbývalo, než se otočit k severu a vyrazit. Pohánění už snad jenom hlady a žízní jsme šlapali po hlavní směr Tábor. Ještě jsme vyzkoušeli odbočku na Všechlapy. Bohužel opět neúspěšně. Hospodu jsme sice našli, ale opět zavřenou. Před hospodou lelkující aboridžinec nám zasmušile situaci objasnil třemi slovy “chybí nám šenkýř“.. Není co dodat a nezbývá než znovu vyrazit. Míjíme další odbočku, bohužel to není ještě ta pravá. Brudži bručí. Začíná propadat beznaději….

O několik km dále už odbočujem směr Čenkov. Ukazatel sice ukazuje ještě 1km, ale asi po padesáti metrech jsme na místě. Hospodu nacházíme celkem bez problémů. Na první pohled velice slušně vypadající hospoda. No je to vlastně penzion. Vcházíme dovnitř a opravdu to tu vypadá velice dobře. Znaveni upadáme do židlí. Bleskurychle jsme obslouženi a s prvními doušky a jídelním lístkem je hned na světě líp. Objednáváme si něco k jídlu. Tedy něco to je. Luxusní nedělní obídek. Já s keckou knedlo zelo uzený. (Kecka si pobrukuje „Vepřo, knedlo, zelo, to chce naše tělo“ a už do sebe láduje houskový, který si speciálně přeobědnala místo bramborových. Špatně lezou do krku..) Martin kuřecí řízek a Brudži těstovinky. Jídlo vypadá i chutná skvěle. Mastnotu zapíjíme douškem Plzeňského, i na bomparové Dříteňské došlo. Souboj alpských ledovců vyhrává nad Gambrinusem na plné čáře a bez mrknutí oka Paulovo stoják (čti Lipan.) Ta dlouhá cesta stála za to. Posilnění obědem někteří začínají uvažovat, jak se vyhnout cestě zpět.

Brudži:>mě se nikam nechce, zůstavám do jara..
Kecka:>já tu zůstanu s tebou a budem jenom pít pivo a spát.
Pak tento zajímavý nápad přehodnotili a chtěli jet zpátky vlakem. Ale protože se jim nepodařilo zjistit jak vlastně takhle v neděly vlaky jezdí tak nakonec přece jenom nasedli na kola s námi a vyrazili jsme.

Kecka:>prosím vás a nevíte jak jezdí vlaky?
hostinský:>a do Bechyně, nebo do Tábora?
Kecka:>do Bechyně
hostinský:>jo, to vím.. ale oni jezdí v neděli jinak než jindy co.. tak to nevím..
Kecka:>aha, tak děkujeme. Tak to my asi nepojedem..

Zpátky jsme jeli směr Stádlec a dál kolem řeky do Bechyně. V Dobřejicích jsme narazili na hospodu. Chtěli jsme jí prozkoumat, ale opět jsme měli smůlu. Neznámý hlas z nitra domu nám prozradil že už má zavříno. Na otázku, kdy bude otevírat nám odpověděl „ne, tady už je zavřeno..“ Na několikrát opakovanou otázku, kdy bude otevírat si to konečně rozmyslel a odpověděl “v létě“. Asi nějaká sezónní záležitost. Taky nás tu asi ještě uvidí. Přejíždíme stádlecký most a míříme kolem řeky do Bechyně. Z nudy a stereotypu zpáteční cesty nás dostává Kecka svým kaskadérským kouskem, kdy skáče šipku do písku přes řidítka a dopadá jen několik decimetrů od vodní hladiny, Artur (čti Author) dopadá za velikého hlomozu hned vedle ní, s předním kolem do protisměru. Zřejmě dobře secvičený kaskadérský trik. Jen dodávám, doma to raději nezkoušejte. No nic, dost zábavy, musíme pokračovat. Pomalu máme na dohled Dobronice, když Kecka opakuje svůj trik. Říkám si, že opakovaný trik není trikem. Jak jsem se hluboce zmýlil. Tento trik je jedním z vrcholných čísel, všech kaskadérů. Skok s kolem po hlavě do vody!!! Teplota vzduchu 9,5 stupně. Opět upozorňuji, doma to raději nezkoušejte. Pravdou je, že ani já jsem ze začátku nepoznal, že jde jenom o trik a neprozřetelně jsem se chtěl za Keckou vrhnout, abych jí zachránil. Naštěstí Kecka jako pravá profesionálka mě upozornila, že žádnou pomoc nepotřebuje a že jí můžu maximálně pomoct vyndat kolo, které si stejně chtěla umýt, jak nám v průběhu cesty zmínila. Málo kdo asi tušil, že to stihne do konce etapy. Toto povyražení mělo jednu vadu na kráse. Kecka se zapomněla svléct a vyndat si věci z kapes. Takže jsme museli přehodnotit trasu etapy a hlavně způsob dopravy. Domluvili jsme se, že zcela neplánovaně zařadíme do naší etapy ještě hospodu U kaštanu v Dobronicích, kde počkáme s Keckou na Martina, který se obětavě vydal na kole do Tejna pro auto, aby mohl Kecku (s námi) dovést domu. Přece jí nenecháme nastydnout za to co pro nás dělá. Po vstupu do hospody nás a hlavně Kecku přivítal hostinský, trochu sarkasticky se slovy „Já nevěděl, že venku prší“. Čekání jsme si zpříjemnily něčím k pití. Standa Borec, hrdina této etapy půjčil našemu Horymírovi svoje svršky, mikinu, včetně kalhot! A sám v hospodě statečně seděl pouze v negližé. Brůdži se mezitím jal vysušovat mobil, který byl naneštěstí účasten koupele, jelikož se nacházel v kapsičce Šemíka (Artur (čti Autor)). Ve vedlejší místnosti jsme zaznamenali nějakou prazvláštní sektu lidí, co se pořád objímali a dělali při tom „jéééééé“.

Martin dorazil dle mého názoru v rekordním čase. Ještě jsme chvíli poseděli upevnili kola do střešních nosičů a trochu netradičně vyrazili k domovu. Za sebou jsme jen zaslechli sarkastickou poznámku vrchního „tak takhle se jezdí na kola..“. Inu změna je život. Myslím si, že tato etapa nabitá nevšedními zážitky, je jen předzvěst toho co bude následovat při těch dalších… Začínáme vážně uvažovat, že s sebou přestaneme Kecku brát, jinak budeme vypadat jako děsní suchaři..

Sepsal Standa řečený obětavý