Bavorovice – Bavorovická hospoda

Léto, léto mý,.. jenom jednou jsem to léto tančila…

0.Km

A máme ho tu. Tak jako se po úporném létě toužebně čeká na osvěžující barevný podzim, na bílou královnu sněhových vloček zimu, tak jako se příroda nemůže dočkat prvních pohlazení jarních paprsků, těší se všichni na prázdninové léto. Nevím, čím to přesně je, ale přesto, že už člověk pár let bóchá v Kolbence, léto zůstává stále prázdninové.

A když se ještě v nabitém programu uvolní v podstatě celý víkend, není co řešit, vzhůru do prozkoumávání odlehlejších, dosud neprobádaných končin.

Vzhledem k tomu, že jsme se chystali vypravit na expedici dlouhou celé dva dny, což se v historii TdB moc často nestalo a většinou šlo o extrémy s výkony hraničícimi s hazardem (viz. zimní survival etapa, příp. slaměná T2T, či višňová Poněšická), plánovali jsme ji již celý týden dopředu. Viz. online komunikace s Pavewem: „Co si máme vzít?“ „Abych to řek svý holce..“ „Kolo, spacák, peníze. Jo a plavky.“ „OK.“

Původně jsme plánovali vyjet už v pátek. Pavew však žadonil, že přijedou až v sobotu, ať na ně počkáme. „Přijedeme v 11.45, dáme rejžičku k obědu a mastíme!“ Není co řešit. Páteční start byl odložen.

14.Km
Studánka

„Když jsme to s Nodžim náležitě promysleli (známe již své lidi), posunuli jsme start etapy až do Purkarce. Přeci jen je škoda strávit sobotu čekáním na hlavního hrdinu, který nepřichází a u závodu dračích lodí, ve stínu kofolky a tekutého chmele se to lépe wartuje. Dopředu nás hnala též zvědavost, v objevitelském hledáčku byl velmi zajímavý cíl po cestě – Saloon uprostřed hlubokých lesů, jménem Rachačky. Ohnivou vodou zkažení indiání prokleli to místo a zdá se, že se tam zastavil čas a místo zarůstá kopřivami a bodláčím. Jako vetřelci jsme vstoupili do těch míst a narušili klid spících démonů upitých indiánů.. Slunce ještě více zažhnulo a my polkli zvířený prach, který se vznesl po „zaflekování“ před Saloonem. Po pečlivém prozkoumání neobjevujeme nejmenší náznak, kde bychom objevili otevíračku, pouze cedulka na vratech naznačuje, že tu akceptují VISA karty. Což je jasným důkazem, že se jedná původem o indiány Americké, USAčechy (čti státočechy, po vzoru afroameričanů). Neplést s USA bramborami. V Evropě se totiž přeci jen více využívá služeb MasterCard, to ví dnes každé malé dítě. Vtu práslka okenice, kdesi zakrákalo zlověstně káně a dále si již se spoludruhem, cestovatelem, světoběžníkem a badatelem, mým přítelem a známým, Sirem P.T.Notchem nepamatujeme nic. Probrali jsme se na kraji tábora, on připoután neviditelnými pouty k totemu, bohatě zdobenému lesními motivy a motivy černé magie, která již mnoho chrabrých jinochů uvalila do zatemnění mysli a zpuchření srdce. Já uprostřed hranice, sdílející osud s mým věrným Hátátitlá yabasta merida bajkem. Tak potupně a bez šance, aby se o našich chrabrých činech dozvěděla ČTK jsme měli zakončit naši pouť životem. To démonické kouzlo vypitých duší, které vládnou tomu místu a které nás mělo zničit se jmenovalo žízeň. Bylo nám však líto umřít tak mladí, nedosáhnuvše ještě ani zdaleka svého rozkvětu a tak jsme zapátrali v našich hlubokých myslích (Králi větráků to nedalo ani moc pátrání, možná má mysl poměrně mělkou…) a vyslovili tajné zaříkadlo, které se nikam radši ani nepíše, traduje se od nejstarších otčímů a když už se oněm mluví, tak pouze šeptem. To zaklímadlo, které nás ze spárů zlých, padlých indiánských šamanů zachránílo zní: „Ty vole, já bych si teď dal klidně i vodu..“.

Žár slunce ustoupil a suchý prach opadl. Neviditelná pouta se povolila a my jsme spatřili na kraji lesa cosi třpytivě zářícího. Přispěchali jsme do těch míst a tam se nacházela oáza se studánkou s pramenitou vodou, třpytící se jako zlato, to vše v těsném bezpečí kostelíčku, jen díky němuž tento zázrak v tom démonickém místě může přežívat. Svlažili jsme hrdla mocnými doušky. Mňaaaaaaaaam : ) Hltali jsme tu lahodu a stékající kapky z vědra vyhrávaly zpět na hladině studánky:

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu
má starodávná milá, starodávná milá,
kde laně tišily žízeň, kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou,
aby se napili z dlaní.

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu,
voda si na to vzpomíná, voda je krásná,
voda má, voda má, voda má…

Voda má, voda má, voda má, voda rozpuštěné vlasy,
voda má, voda má, voda má.

Chraňte tu vodu
a nedejte oslepnout prastaré zrcadlo hvězd..

17. Km
Draci v Purkarci

Lesy jsou tu vůbec mocné.
Už, už jsme nejkratší možnou cestou dojeli až do Purkarce, tam kde to všechno začalo, když tu.. Malina! Pěkná, červená! A drrruhá, a celej keřík.. A tak jsme hltali a hltali, jak Jeníček s Mařkou a vzdalovali se stále hlouběji do lesa. Po levé straně pěšinky byly dokonce ještě šťavnatější, než vpravo. Kam se hrabe Lidl : )))) Jenže jak už to tak bývá, maliny bludičky nám daly pěkně zabrat a tak jsme zabloudili jako žena v cizím městě a do Purkarce přijeli od zcela nečekaného směru. Možná to bylo tím, ale byla to úplně jiná vesnice! Něco ve stylu Franta Morgána. Všude tysíce lidí, odhaduji tak cca 4,5 tis. hlav. Všude hlahol, pivo, kofola, buřty. U Janátů byl plný celý sál!!!

Potkali jsme tam, čekajíce na Pavewa s Růžovkou mj. Kalíšky (už skoro tři, protože Veřča trpí momentálně rozdvojením osobnosti), Martýnu Traktůrkovou (která málem zcela nerozvážně předčasně ukončila celou slavnou etapu asi třemi lahvemi dobře vychlazeného bílého pozdního sběru), Karamboly starší, či značně nervózní Paepanku. Jen po Pavewovi ani vidu, ani slechu. I tak příjemné chvíle sobotního odpoledne jsme si dále se Sirem ukrátili grandiózní megaklobásou z grilu, která byla dlouhá jak standardní klávesnice na šířku! Pavew opět nezklamal. Přijel po pěti hodinách, jako by se nechumelilo, aby nám oznámil, že nejede. Klasika. Nicméně je dobře, že jsou v tomto chaotickém světě určité konstanty (tato pravděpodobně bulharská), které fungují za každých okolností a člověk si jimi může být jistý. A to je dobře. Vzhledem k tomu, že byl start etapy prozíravě posunut až do Purkarce, nemůžeme je s Ružovkou, chca nechca, uvést jako startující v etapě. Bylo od nich pěkné, že se dostavili alespoň na start.

Čas nás však (nepochopitelně) začal trošku tlačit, proto jsme s vervou dupli do pedálů a vyrazili směr Hluboká nad Vltavou, lesem, okolo vody. Po těch hektolitrech bílého pozdního sběru za parného dne, se les proměnil do alegorické zahrady s bizardními stromy a úkazy, které nespatříte ani v obrazárně na Petřínské rozhledně s pokřivenými zrcadly. Snažili jsme se je pro Vás zdokumentovat, ale na fotografiích vše vypadá jako „normální les“, pouze jsou fotografie jemně máznuté (jaký pán, takový krám..).

32. Km
Kdyby byly Bavorovice, co jsou Vodňany…

Lesem se nesem, jazyky na vestě a opojení ustupuje s každým dalším přeneseným stromem, s každým dalším překonaným kořenem. Vydupali jsme kopec Baba, prosvištěli kolem hlubockých golfových hřišť a jen tak tak zabrzdili před poslední z posledních bašt na samém krajíčku našeho teritoria Tour de Bier, v Bavorovicích. Kde jsou ty doby legendárního SOBI20, tím se dalo zaflekovat na místě, pouze protipohybem klik..

Hospody jsou tu hned dvě a hned vedle sebe. Vzhledem k tomu, že kolem probíhá velmi vyhledávaná cyklostezka, hojně využívaná bruslujícími manekýnami a manekýny z ČB si však nikterak zásadně nekonkurují. Dá se v podstatě říci, že kdo něco v ČB znamená (nebo spíš má ten pocit), ten musí min. jednou za týden tuto stezku v novém kompletu od Orsay projet! Čímž je však zajištěn velmi zajímavý výhled z terásky před restaurací a připisuje první kladné body (rovnou minimálně čtyři :). Občas je venkovní zahrádka dokonce s obsluhou. „Ale jen když se mi chce“, prozrazuje nám trošku zvláštní paní vrchní, která se tak nějak zvláštně, ale nezúčastněně „přiusmívá“, nevím jak to jinak definovat. Jo, taky měla velký plomby. Jinak však byla velmi ochotná a poměrně hbitá.

Zajímavostí je, že si tu lidé zamykají kola obrovskými řetězy ke stojanům a pak sedí hned vedle nich.. Skutečně zajímavé.. Velmi chválíme, že 90% lidí přijíždí do hospody na kole. Nodžiho po nebezpečném průjezdu lesem, kde nebyla nouze ani o pády napadlo, že bychom měli vozit lékárničku! Revoluční myšlenky, možná by to stálo za zvážení, když už jsme přišli o dochtora 🙂

Odjíždí dva aboriginci: „A kerý kolo je teďka moje?…“
Uvnitř má hospoda červený nádech, štamgasti nemohou chybět. Čistota je na velmi dobré úrovni, je zde patrná přítomnost čilého turistického ruchu. Točí tu kozlíka, „před lesem“ okolo Týna jinak moc nevídáno, Nodži jej radši „na žízeň“ líznul trošku spritem po skopčáckém způsobu. Nemám předsudky, na žízeň to není vůbec špatná volba. Každopádně si dopíjím moje malý, odmítám zjistit, zda mají v Bavorovicích dobrého bavoráčka, platíme 44 a hladoví vyrážíme dále, do centra ČB, ke Hladovýmu Voknu na vyhlášené bagety.

38. Km
Středobod ČB – Vokno -zavřeno!

Možná to bylo opojením, ale pouštíme se tím až na samou hranici zmapovaného revíru, za nímž nikdo neví, co se děje, zda tam žijí civilizované národy a jakou řečí se tam mluví. Dokonce jsme si usmyslili, že nemáme moc co ztratit a pokusíme se ty odlehlé prérie, kde již ani GPS signál nemá mapu, do které by pozici zapisoval, probádat. Bagetárna byla k našemu velikému smutku a hlavně hladu zavřená. Naštěstí ji již stihli naklonovat o pár ulic dále.
57. Km
Kemp – Tady žijí lvi!

A tak po potřebném občerstvení mastíme až do tmy daleko za ČB, tam co se proslýchá, že je nádrž zásobující civilizovaný svět v ČB vodou. A skutečně, v těch místech jsme nalezli kemp, dali tam dvě BBčka na dobrou noc pod hvězdami a protože jsme tamním békajícím domorodcům, pálejícím dřevotřísku v ohni moc nerozuměli, odebrali jsme se do hajan. Tady žijí lvi! Bylo potřeba načerpat mnoho sil, jelikož jsme druhý den museli zvládnou celou tu dlouhou cestu zpět až domů. Kudy všudy jsme jeli nedokážeme přesně popsat, nicméně fotografie hovoří za vše. Asi to pozornému čtenáři nic moc neřekne, nicméně se nám podařilo zpětně v encyklopediích dohledat pár navštívených míst: Chei Tshou Mei – severovýchodní Čína, Grand Canyon – západ USA, New Mexico – Mexico, Lybijská poušť – severovýchodní Sahara, Hedvábná stezka – Tajga, Sibiř.

61. Km
Misie

Na cháles je to skoupý kraj a tak nás po ránu skutečně zachránila Klimonádičková, kouzelná babička, která v těch končinách žije na misii, aby svou dobrotou poněkud polidšťovala mítní barbary (např. Rudu Ernestů…) Každá osada tam má svá pravidla a náplavy nemají rádi. Posíleni jsme se již vcelku hladce vrátili do míst, kde již opět začala být mapa čitelná. Chvála bohu, opět z5.

76. Km
Langošové pokušení

Zpáteční cesta však ještě stále byla poměrně dlouhá a tak jsme měli co dělat, abychom nepodlehli langošovému pokušení u umělého kanálu pro kanoisty – divočáky, na stezce mezi ČB a Bavorovicemi. Ukázalo se však, že jsme udělali dobře a expedice přinesla kýžené ovoce – posunuli jsme vědění zase o kousek dále a poslední známá bašta tedy od nynějška nejsou Bavorovice, ale čeká na nás etapa až sem!

98. Km
Studna!

Ještě že jsme po cestě věděli o studánce. Někdy Vám o tom budeme vyprávět, je to stará indiánská legenda. Její druhá návštěva však přišla opět snad na poslední chvíli, horko bylo toho dne fakt úporné.

117. Km
Štědrá víla Rusalka

Chladné lesní Občerstvení nám tak tak vystačilo k tradičnímu pitstopu Rusalka. Na tu se dá musím potěšeně říci fakt spolehnout za každého počasí.

121,5. Km
Týn, koupáčko u „šlajsny“.

Nebylo by nějaké bližší koupání??..

Kdo dočetl až sem, se mám pocit nudí a měl by s námi příště vyrazit, aby mohl psát report a tím udělat něco pozitivního pro lidstvo a příští generace. Jo a nenudit se ; )

Sepsul Kluk od kasáren

AKTUALIZOVÁNO!
Chcete vědět, jak to viděl Pavew? (aneb pohled z druhé strany)

Zaučování nových členů TdB

aneb pohled z druhé strany

Bylo nebylo, večer před plánovaným odjezdem z Prahy do jižních Čech mi kdosi sdělil, že původně ohlášená etapa TdB nebude jen tak obyčejná etapa, ale že se bude jednat o akci dvoudenní. Rychle jsem proto zavolal nové adeptce na post člena TdB, Chuanitě, aby si ráno přibalila i spacák, že budeme možná kdesi v divočině přespávat. Stále jsem ovšem nevěděl zhola nic ani o cílu cesty, ani o délce etapy, zkrátka bylo na veškeré informace uvaleno embargo, jako poslední dobou velmi často. Do Týna jsme s Chuanitou dorazili přesně načas, lehce před dvanáctou hodinou a po krátkém přezbrojení doma jsme si dali i plánovaný oběd. Při této příležitosti mi byly sděleny moje práva a povinnosti vyplývající z mé přítomnosti doma. Anžto jsem byl jediný, kdo mohl pomoci se všedními problémy svým prarodičům, tak jsem vlastně musel. Pod tíhou těchto argumentů a s přihlédnutím k tomu, že když odjedu na dvoudenní etapu, tak si doma ani nestihnu vyměnit špinavé oblečení za čisté a že následující víkend budu doma chybět úplně, jsem přehodnotil cíle a rozhodl se prozatím pouze dojet Klimase s Nogim v Purkarci. Tam se oba výše jmenovaní kochali pohledem na závody dračích lodí a vytrvale se občerstvovali, jak se na členy komise TdB sluší a patří.
V nově vypracovaném plánu bylo zahrnuto pokračovat s nimi díl cesty a někde v rozumné vzdálenosti okolo Hluboké nad Vltavou se oddělit a přikročit k návratu. Jednalo se samozřejmě o plán velice smělý, když uvážíme to, že Chuanita se chystala teprve na svou první etapu. A všichni dobře víme, že na Tour de Bier není jednoduchých etap. Po jedné hodině nadešel čas vyrazit a proto jsme s Chuanitou navštívili naší garáž, která ve svých útrobách skrývá, jak se později ukáže, nejeden závodní stroj. Představa byla taková, že ona si vezme mé kolo a já že zavolám Bruggimu, toho času nepřítomnému v Týně a půjčím si jeho stroj. A tak se i stalo. Pěšky jsem proto vyrazil přes celé město, k Bruggimu domů. Tam ovšem nastala první z mnoha komplikací. Bruggiho kolo bylo trestuhodně nepřipravené a nebojím se použít slovního spojení: v dezolátním stavu. Zadní kolo měkké a na předním dokonce defekt! Po zralé úvaze, že odstraňování závad by trvalo příliš dlouho, jsem přikročil k rozhodnutí, pokusit se oživit slavnou legendu TdB. Pěšky jsem podruhé překonal vzdálenost jednoho celého a šesti desetin kilometru, oddělující Karlovu a naší garáž. Ze stojanu pod nánosem prachu jsem spustil kolo značky Favorit, členům TdB známé pod přezdívkou činely. Kolo zde spočívalo cca. 4 roky od té doby, kdy jsem zakoupil kolo modernější a lépe vybavené do náročnějšího terénu. Již dlouhou dobu se zdálo, že činely utichly nadobro, a že se na jejich zářivé okamžiky na dobro zapomene, ale opak je pravdou! Bylo samozřejmě zapotřebí použít nějaké ty oživovací procedury. Při dohušťování zadního kola malou příruční hustilkou ještě k žádnému zádrhelu nedošlo, ale při pokusu zvýšit tlak i v přední pneumatice už ano. Duše předního kola měla úplně jiný ventilek, zcela nekompatibilní s mou hustilkou. Čekala nás tedy ještě jedna cesta, před samotnou etapou TdB. A to k babičce do garáže, kde se nachází kompresor s univerzální koncovkou na všechny druhy ventilků. Okolo třetí hodiny jsme se definitivně mohli radovat z vítězství člověka nad hmotou, poněvadž jsme konečně měli k dispozici dvě pojízdná kola!

Cesta do Purkarce proběhla přesně podle itineráře. Čihovice, most přes Palečkův potok, tankovka, Litoradlice, Jeznice a konečně. Purkarec. Cestovní rychlost velice slušná a to i přes to, že na trase je několik nástrah v podobě nepříjemných kopců. U vjezdu do Purkarce jsme vstupné na lodičky již platit nemuseli, protože soutěž se již chýlila ke svému závěru. V zápětí jsme se setkali s Klimasem a Nogim, jakožto i dalšími starými známými z Týna. Po nezbytném představení Chuanity jsem se jal konzumovat některé z dobrot, které skýtaly všude okolostojící stánky. Namátkou vyberu například klobása, vařený kukuřičný klas, pivo značky Pilsner Urquell a pražené mandle v cukru. Nebyl mi dán prostor k dalšímu průzkumu a bylo zaveleno k odjezdu. Vzhledem k pokročilé hodině je to pochopitelné. Šlápli jsme proto směle do pedálů směr Karlův hrádek. Pohodlná asfaltová cesta skončila hned za hranicemi obce a já jsem se svými činely začal zdolávat obtížný terén. Mé úvahy o tom, jak dlouho to půjde se prodírat se závodním kolem skrze nepřístupný terén, přerušila Chuanita s tím, že se její zraněné koleno začalo ozývat více, než by bylo příjemné.

Musel jsem proto přistoupit k těžkému avšak nevyhnutelnému rozhodnutí. Oddělit se od zbytku komise a po prohlídce Karlova hrádku se obrátit na cestu k domovu. Oznámil jsem to K a N a zamával jejich siluetám mizícím v nedalekém lese. Vrátili jsme se do Purkarce a při sledování finále dračích závodů jsme pokračovali v konzumaci pěnivého moku. Následně jsme se rozloučili s Boženou – závodnicí a s celým Purkarcem a v tom okamžiku nás osvítil nápad: přepadnout naší chatu na opačném břehu přehrady a podívat se na zoubek zásobám piva v otcem zbudovaném protiatomovém pivním sklípku. Nápad skvělý, kdyby nás od chaty nedělilo jezero. Potupně jsme tedy zavolali a objednali si převoz pramičkou přímo z chaty. Pravdou je, že moment překvapení se nekonal, ale o to více jsme se při konzumaci lihovin snažili. Na pozadí zapadajícího slunce došlo ještě k jedné lodní přepravě. A to z chaty k přehradní hrázi, odkud je to do Týna coby cca. 50 Železných oštěpem dohodilo. Odolali jsme vábení takových velikánů, jako je Rusalka a Hodného občerstvovna na nábřeží (vobejvák). Lapeni jsme byli až týnskými Číňany. Hlady šilhajíc vypili jsme zde další dvě piva, než bylo přikročeno ke konzumaci tuhé stravy.

Domů jsme tedy dorazili kolem třiadvacáté hodiny a ve stavu, za který by se nemusel stydět jak zakládající člen TdB tak i osoba, zúčastnivší se etapy poprvé!

Čuvačí obhajobu zapsal

Pavew