Protivín – Hostinec U zastávky

Předem bych rád upozornil, že není mojí vinou, že report spatřil světlo světa až téměř po 3/4 tě roce. Je to způsobeno nedisciplinovaností některých nejmenovaných členů komise, kteří měli dodat report a to dokonce ne jeden!!! Jejich liknavostí a špatným přístupem docílili jen toho, že se jim nahromadily 3 reporty najednou a zvládli tak napsat stěží jediný. Uvolil jsem se tedy k tomu, že s jedním pomohu, jelikož jsem se etapy také zúčastnil. Ovšem s podmínkou, že se to již nebude opakovat. Špatná zpráva je, že 3. report pravděpodobně nikdy dopsán nebude, jelikož na té etapě jsem nebyl a nemohu přispět k rekonstrukci místa činu. Ztracená je i fotodokumentace, takže bude nutné přistoupit k revizi hospody v některé z následujících etap. Toliko úvod a teď k tomu, jak se to jednoho slunečného říjnového dne všechno událo a co všechno bylo objeveno na cestě k Protivínu…

Stalo se to takhle jednoho říjnového dne, že obloha se vyjasnila a sluníčko ještě dokázalo svými paprsky zahřát jezdce z TdB. Díky tomu se sešla nevídaná účast na startu etapy a to jsme ještě nevěděli, že 2 osoby ještě přibudou.

Vyrazili jsme z Týna směrem do kopce, protože z Týna to ani jinak nejde. Zatímco občasní členové TdB měli jazyk na vestě, nejvytíženější členové komise se v prvním kopci pomalu ani nezahřáli, (trénink je prostě trénink).
Projeli jsme Bohunice, následovalo nezbytné foto s Temelínem a zkratkou mezi poli jsme si zkrátili cestu do Všemyslic. Není třeba se vůbec zmiňovat, jak dopadlo rozhodnutí, zda-li jet po silnici, nebo se pustit do hustého lesa, výsledek je více než jasný. Vyhrál, k nelibosti některých svátečních jezdců, samozřejmě les.

Cesta lesem byla náročná ale místy i zábavná, což dokládá pokus Bruggiho vylézt i s kolem na strom.

Následně mu z toho tak vyhládlo, že musel dát klásek kukuřice k svačině, pro nějž se vrhnul do pole hned za lesem. Ten ho zřejmě tak nakopl, že se neváhal pustit i do skal, kde se pohyboval jak kamzík, dokud jsme mu nepohrozili, že pojedeme dál bez něj.

Projeli jsme pravou nefalšovanou skotskou krajinou (všude zelená travička hustá jak koberec). Nezastavila nás ani cesta vedená náročným uff-roadem ani silný protiví-n-tr (vítr standartně foukající od Protivína), zdárně jsme se přehoupli přes koleje v Protivíně a zaparkovali jsme kola u hospody příznačně pojmenované „Hostinec u Zastávky“.

Zatímco opozdilci stále připoutávali kola, my s Karlem jsme měli už půl piva v sobě, takže jsme si ani nevšimli jaká byla míra. První pivo bylo tedy na zahřátí(schlazení) a s příchodem druhého jsme se začali teprve rozkoukávat. Všichni už si svá kola připoutali a začali si objednávat věci jako, žlutou limču a Sprite k nelibosti Pavewa a Kavewa. Nebýt totiž nás dvou, tak se můžeme rovnou přejmenovat na Tour de Žlutá. Jediný kdo totiž s námi držel prapor TdB hrdě vztyčený byla Léňa a Bože-na, která přijela s Kernísem z druhého směru s malým zpožděním. Naprosto nás dorazil svým počínáním Nogi, když si ke Sprajtu objednal pivo a následně ten Sprajt do toho piva VYLIL !!!!! Pak se nám ještě snažil namluvit, že je to úplně normální… A to vše ve městě pivu zaslíbenému v Protivíně. Nedivil bych se, kdyby si pro něj přišla pivní patrola přímo z pivováru a nakopala ho do prdele.

Bruggimu a mě z toho bylo smutno, obzvláště, když pivo zde točené mělo nejvyšší možnou jakost, pěna nepadala ani Boženě a chuťově již Platan nemohl být lepší.

Teď ale zpět k hospodě. Ta nabízela nepřeberný sortiment pochoutek k pivu. Karel začal Tatrankou a buráčkama. Pak si několik z nás pochutnalo na utopencích, tláče a párečku. Všichni si chrochtali, nikdo si neztěžoval, kvalita byla tedy rozhodně vysoká.

Při jídle jsme se bavili početními úlohami jako třeba: Když Kernís sežere 5 chlebů k tlačence, tak za jak dlouho našetří na vestavěné spotřebiče.
Nebo jsme hádali, zda-li Standa guláš Hupka dělá při psaní hrubky, nebo hrupky.

Nálada se stále zlepšovala třeba také proto, že si Karel začal broukat oblíbenou písničku, Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany. Karlovy sympatie k městu Bavorov jsou všeobecně známy, tak to nikoho nepřekvapilo.
Místní chasníci jsou plaší a schovávají se za co se dá, např i za plácačku na mouchy. (asi nějaký místní fly-boy). Pani šéfka byla milá a rychle plnila všechna naše přání. No jisté je, že se nám útulnou hospůdku nechtělo opouštět, ale nedalo se nic dělat, v říjnu už se smráká brzy.

Po zaplacení ještě proběhlo hromadné fotografování před knajpou. Pavker s Bóžou jeli zase zpět do Pysku a my zas do Týna tentokrát již ne lesem, ale pěkně po asfaltu.

Váš pan Rýmička