Pár slov úvodem, laskavý čtenář může bez obav přeskočit
No dobře, protože na mě veselej cyklista už asi dva měsíce, no… možná už trošku déle, tlačí, uveřejňuju aspoň tohle torzo raportu. Torzo proto, že poctivě udělaný zápis mám někde úplně jinde, než jsem teď. Ale jak řekl klasik, když jsem mu oznámil, že se do toho pouštím:
„Zuppa, protože by byla velká škoda nevyužít ty fotky z etapy, protože sou naprosto suprový jak bylo takový to podzimový sluníčko a taky super etapa kde jsi málem padnul :)“
Tohle už nepřeskakovat
Jak to tedy tehdy bylo? Byla krásná podzimní sobota, okolo jedné odpolední volá Král větráků, že se chystá etapa směr Jarník – rozhledna a že sraz ve Všeteči tak okolo 13:30. Obléknul jsem retrostyl hadry, protože mi bylo jasný, že budu zase nejmladší člen týmu (vždycky jsem všude nejmladší), tak aby to trochu kontrastovalo se zbytkem. Jak se to povedlo, posuďte sami. V půl čekám dole ve Všeteči, ale zbytek týmu – Karel a Mates – stále nikde. Do kopce se mi zprvu nechtělo, ale nakonec jsem se jim vydal naproti. Tož čekám na kopci a hoši nikde. A když už se se značným zpožděním objevili, zastavili pod kopcem a začali degustovat plaňenky, nezapomínaje to fotit. Po chvíli je to omrzelo a netušíce, že je z povzdálí fotím, se vydali mým směrem.
Teď se musím zastavit u oblečení. Karel byl oblečen normálně, ale Mates si vzal neoprén pod svý cyklistický cetky a odůvodňoval to slovy, že myslel, že bude zima. Všichni ale víme, že si jej vzal jen proto, aby si do něj mohl cestou čůrat a nemusel zastavovat. To se potvrdilo, protože jsme mu neustále koukali na záda, pokud se nám podařilo dojet ho aspoň na vzdálenost, ze které byl vidět.
Kilometry do Albrechtic patřily k prvním a pro mne i nejsnazším. Zoncna rumplovala, ale už zdaleka neměla letní sílu, foukal větřík, v létě snad osvěžující, nyní spíše to druhé. Od Albrechtic začaly problémy. Cesta se klikatila lesem a hlavně: stoupala a klesala a stoupala. Netušil jsem, že tyhle kopce jsou teprve začátek. Teď mě napadá, kdosi měl ten skvělý nápad vzít to zkratkou přes Kamýk… Je to sice delší, zato horší cesta. Ale protože Prorok je velký a vidí nás, přes Kamýk se nejelo. I tak to stačilo. Čtěte dál.
V hlubokém lese, kde už skoro mizí i poslední známky civilizace, tedy asfaltka, jsme se setkali s mimozemšťany. Napodobovali nás a nechávali se fotit. Vysvětlili jsme jim, kdo jsme a kam jedeme a oni nás za to obdarovali párátkem, prý kdyby nám zůstala tlačenka mezi zuby. Karel neváhal a párátko hned vyzkoušel. Rozměrově sedělo přesně na jeho mezizubní prostory…
Cyklistovo vysoké tempo nás provázelo dál jak daně. Dalšího odpočinku se nám dostalo až před nejtěžší částí etapy, před stoupáním na Jarník. U studánky jsme potkali domorodce. Tankovali vodu. Pár fotek a jede se dál. Asfaltka zmizela, vystřídaly ji kameny a téměř kolmý svah. Cyklista v neoprénu z kola neslezl a zmizel. Já a Karel jsme museli kola tlačit. Ostružiníky šlehaly obličeje. Křoviny houstly. Tak takhle vypadá peklo, pomyslel jsem si. Po strašlivých kilometrech jsme dorazili až na samtný vrchol. Bohužel, na vrcholu bylo prašno! Vylezli jsme na rozhlednu. Žůžo! Ale prášit se nepřestalo.
Kousek pod vrcholem nás uvítala sympaticky vyhlížející paluše. Kola jsme nechali venku a šli pracovat.
Vevnitř bylo teplo. Topili v krbu. A pivo bylo výborné! A těch lákavých pochutin… Hoši ale nějak pozapomněli na peníze, takže mi do teď dluží. Aspoň Karel. Jak říkám, na pivko se stěžovat nedá, byly to moc dobré Krušky. A jídlo taky bodlo. Nebudu se o tom moc rozepisovat, protože nás čeká ještě cesta zpět a protože informace o kvalitě hospody si najdete na jiném místě tohoto raportu. Faktem zůstává, že – a to je velká výtka! – na ceduli má provozovatel špatné (čti neplatné) telefonní číslo, k velké nelibosti jinak veselého cyklisty.
Cesta zpět aneb Zapomenutá flaška a má válka s kopci
Občerstveni vyrážíme zpět. Za pár kilometrů Mates zjišťuje, že si v hospodě nechal svou oblíbenou flašku na kolo. Pláče, naříká, prosí, ať se vrátíme, ale nic naplat, zpět se nám nechce. Tak tam zkouší na radu nejmladšího, přesto sečtělého, zavolat, jenže ke své hrůze a rozčarování zjišťuje, že provozovatelem udávané čílso nefunguje. Na rozcestí se rozhodujeme, zda pojedeme po cyklostezce, nebo zkratkou. Opět vítězí zkratka, která je sice delší, zato horší cesta, ale pořád je to zkratka. Cesta byla skutečně horší, plná bláta a… snad to bylo jen bláto. Ale byl tam skvělý posed!
Zpáteční kilometry se mi zdají nekonečné, vzpomínám na Kukačku, jak na stejné trase tlačil do kopců se zarputilým a nenávistným výrazem. Taky tlačím. Taky se tvářím. Totální rezignace. Domů dojíždím v naprosté tmě a padám únavou. Nohy necítím. No jo, jak člověk nejezdí pravidelně, ztrácí kondici i ostrovtip. Svatá pravda!
Pokud jste dočetli až sem, vězte, že jste na konci.
Zapsal retro klávesnicí: Rudík Cow – Back
Dobrý, takle před státnicema potěší milé čtení.
Hned co to budu mít za sebou dodám svoje reportíky :-).
Moc hezký fotky. Za takovýho počasí se dělaji vejlety jednaradost.
Jen bych doplnil, že etapy jsem se nepřímo zůčastnil i já! Z důvodů, které si už přesně nepomatuji, vyjeli chlapci asi o dvě hodiny předemnou s tím, že se potkáme v Chřešťovicích v hospodě. Dojel jsem tedy hezký lán cesty až do zmíněné vsi (cca 22Km), prakticky až pod kopec. Jenže ouha! Hospoda zavřena. Hospodský před hospodou cosi vytvářel a přitom mi vysvětlil, že hospoda ve Chřešťovicích je otevřená od Velikonoc do konce září, že to mají pouze jako koníčka, jináč, že jsou to pražáci. Ale ochotně mi prodal lahváče, zřejmě po té co viděl mé žíznivé oči. Už s pivem v ruce jsem se spojil telemostem s Bruggim, kde jakože jsou. Dozvěděl jsem se, že ještě nejsou ani v hospodě Živec. Zkušeným okem jsem přeměřil elevaci slunečního kotouče nad obzorem a vyhodnotil to tak, že se brzo začne smrákat a že do kopců se nebudu raději pouštět. To víte, v horách se situace mění každým okamžikem. Pravdou je také to, že jsem podcenil i počasí. Třebaže bylo krásné podzimní slunečné odpoledne, tak také byla docela slušná zima. Především na kole při jízdě z kopce, v lese, nebo jinde ve stínu a s blížícím se večerem. Vzkázal jsem tedy vrcholovému teamu ať se drží a obrátil jsem svá řidítka, zpět k domovu s dobrým pocitem z bezproblémově zmáknutých téměř 45Km a vypitého lahváče značky Platan. Na druhou stranu se škraloupem v podobě neprobádané hospody…
Já chci tričkooo, kucíí.
Ptala jsem se Rudy da kinga, zda tyto akce bývají přístupné i ženám. Bylo mi řečeno, že to bývá náročnější, než to vypadá, což si překládám jako: „Tobě ne.“
Nemáme moc rádi, když nás někdo předjíždí.. Takže jestli je to tvůj případ, pak poslouchej velkého náčelníka Kuku_Rukůůůů, jinak s náma klidně pojeď!
Můžeme tě při prvních etapách vést pod položkou „Special guest“, případně „Rudovo bagáž“. V rámci tady těch možností jsme maximálně flexibilní 😉
No já si myslim že Wendy berem. Rebelek neni nikdy dost 😉
Dlužno říci, že cca rok poté jsem si to swištěl na bajku kolem, tak mi to nedalo a žadonil jsem uvnitř, zdalipak tam někde nemají koutek ztrát a nálezů s mojí nebohou sirotou Merida flaštičkou.. Nejdřív mě napínali, že určitě ne, ale pak přeci jen zašátrali v nějaký skříňce a světe div se, byla tam! Jaké to bylo šťastné shledání po letech.. Hned jsem si do ní dal načepovat něco toho lahodného moku (klimonádičky samozřejmě..) a s písní a místy i flaštičkou na rtech (tu jsem ji líbal, tu z ní ucrcával) jsem si to šněroval nach Moldauthein. Radost nicméně netrvala více dní, než je lahváčů v base, kdy jsem ji při jednom brrrůůtálním sjezdu opět a to již nadobro potratil.. RIP
PS předposlední fotka & story nemá absolutně chybu a ještě dneska se chcechtám, když si vzpomenu na to žalostné a studu plné selky zvolání „NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉéééééééééé……“ :)))