Říhov – Bar U Babků

Cíle jednotlivých etap jsou stanovovány dle předpokládaného složení pelotonu, počasí, časových a finančních možností, rýmičky, otvírání studánek, přítomnosti rebelek v Praze, leteckých linek do Londýna a zpět, plastických operacích na Písecku apod. Většinou pořád někdo někam chvátá, a proto se nelze pouštět do žádných větších akcí..

Tato všechna zla se nám vyhnula, spolu s nešvarem nenapsání reportu z etapy, což je samozřejmě považováno za šlendrián největší. Nelze před tímto strkat hlavu do písku, znamenalo by to rozbourání základního systému závodu a v případě opakování takovémuto hypotetickému hříšníkovi hrozí okamžitý stop na 2 roky.. Naštěstí zatím k takovémuto kroku nemuselo být přistoupeno, jelikož takovýto tupý konzument zatím nebyl zaznamenán.. Nedodané reporty z Litoradlic (T), Albrechtic (R), Bečic (C) Vltavínu (N), Kostelce (P), Malešic (B) i Zaboří (S) jsou dle zvědů ve více či méně rozpracované podobě a budou publikovány v nadcházejících dnech.

Tato všechna zla se nám vyhnula, spolu s nešvarem nenapsání reportu z etapy, a proto zde publikujeme reportáž ze speciální vrchařské prémie z Týna nad Vltavou do Říhova na Šumavě (Zadov). Giro d´South Bohemia. Původně vlastně nebyl cíl etapy „dojedem co nejdál“ znám, ale v rozhodování nám pomohla naše členka komise Léňa, frontmenka světoznámé skupiny Tornádo Lu, ujíždějící na modré trávě (Bruegrass), která toho času v Říhově koncertovala a ochotně se nabídla zajistit technický doprovod závodu (odvoz domů) na druhý den. A bylo rozhodnuto. Všichni závodníci samozřejmě rezolutně odmítli potupu ve formě odvozu druhý den autem zpět, což se však později projevilo jako mírné unáhlení. O tom však dále.

Vyrazili jsme poměrně svižným tempem v sobotu 27.8.2005, někdy mezi ránem a polednem (10:13:24). První delší zastávka byla po nějakých dobrých 650 metrech u pumpy, ještě stále v Týně, v počtu já, Pavew a Standa. Ještě P&S ani pořádně nestačili spořádat sobě zakoupenou bagetu (S) a kuřecí gyros rolku (P) a už se od domova řítil Kawew, rovnou ke vzduchu zdarma. Při minulé etapě mu totiž údajně ucházely obě pneumatiky, proto se mu blbě šlapalo. Ochotně jsme mu podrželi ventilek, dobaštili ňamky a už snad konečně vyrazili směrem, který nám udávala nápomocná GPS mašinka. Vzdušnými čarami od vesnice k vesnici nás čekalo krásných 65 kilometrů. Pokud cestujete kolmo z Týna, nelze si nepovšimnout takové zajímavosti, že pokaždé musíte min. 1 km do kopce. Nepodařilo se nám toto pravidlo obejít ani tentokrát a statečně šplhali směrem Záluží – Temelín. Vzduch ještě nestačil zřídnout, cévy se pořádně roztáhnout, ještě jsme nezdolali ani polovinu kopce, když tu Bruggi opět shledává, že mu pravděpodobně uchází gumy.

Nastala deziluze v celém čtyřčlenném pelotonu. Budeme se muset vrátit? Jak dlouho potrvá oprava? Zhatí to etapu? Možná se na chvíli i zatáhly mraky.

Po následném ohledání Bruggiho závodního speciálu však shledáváme vše naprosto v pořádku, pouze Bruggi se začíná culit po náhlém odplavení velkého množství životadárného cholesterolu z jeho trubek. Záhada ztráty tlaku v pneumatikách v místech, kde vede cesta do kopce tím byla osvětlena. Bohužel tu ale nebyl Temelín, abychom se s ním vyfotili při skryté pauzičce, za zvolání „Fotkůůů… S Temelínéém..“ a tak jsme jen po sportovecku odsmrkli nezacpanou dírkou, odstříkli kyselinku ve slinách a ukousli si zbývající „větší“půlku zahřívacího kopce. Kdybychom věděli co nás ještě čeká a jaká jednohubka to byla v porovnání s vrcholky ke konci etapy, možná že bychom jeli do Předčic..

Ale to už jsme jeli zase po rovince, Bruggimu se záhadně duše opět nafoukly, Zálužím jsme prolétli jako vítr a cedule Temelín na sebe nedala čekat. Závěrečný stoupáček do Temelína nám však stačil k zámince fotky s Temelínem, též jsme tak učinili a už jsme řezali pravotočivou zatáčku za temelínskou hospodou směrem Protivín. Cesta vedla ještě přes Lhotu pod Horami, kde jsme se přesvědčili, že tam stále žádná hospoda není, což se nám následně přihodilo ještě v Krči a to k našemu velkému překvapení. Mířili jsme tam totiž dle ověřených informací od Pavewa minule, naštěstí nás tehdy osud svedl do Zaboří, kde hospu mají. Učiňme ale tlustou čáru za těmito žabomyšími spory a nechejme se přivítat v Protivíně hospodou Na zastávce, situované za železničním přejezdem u zastávky. Překvapivě.

Je právě 11:31 a my zjišťujeme, že je zde otevřeno každý den od 13.30, což se spokojeným, souhlasným mručením bereme velmi rádi na vědomí. Projíždíme polomrtvým náměstím a zatáčíme vpravo, tedy na opačnou stranu než je náš dlouhodobý cíl. Lokální cíl – místní pivovar je však skutečně vpravo. Blížíme se k němu do mírného vršku a cestou si všímáme několika hospod po levé straně silnice. Musíme konstatovat, že tady v Protivíně jich mají skutečně mnoho. Za všechny snad jmenujme ještě hospodu u Sv. Václava, která nás na první pohled velmi zaujala (každý den mají od 12ti až do půlnoci! Kamera chválí. Z nehospod nás pak zaujal výstavní kousek – obchod Jízdní kola Jiří Plíva. Ale to už naše zraky táhne velký poutač v podobě sudu – brána do areálu pivovaru Platan. Probíhá tu zrovna konkurenční závod – Protivínská MTB Maratón na 50 km. To však pro nás je pro tento den málo, proto jedeme vlastní cestou. Hledat hospodu není čas, proto velmi ochotně využíváme služeb místní „Experimentální prodejny“ a testujeme s Bruggim třetinku nového free piva v lahvi za 5,- slovy pouhých a neskutečných pět kaček!!! Standa sahá po desítce black (vzpomínáme na Cornyho) za sedm čtyřicet a Pavew jako známý pivní exhibicionista a sólíčkář sahá po jedenáctce Granátu za pěkných deset čtyřicet. Pitstop I.

Klucí jsou hodný a učí mně hltat pivo na tři doušky, což se mi nakonec na nějakých osm k mé radosti daří, fotíme si v okolí rostoucí platany a s uspokojením se vracíme na náměstí a odbočujeme tentokrát vpravo. (Což je způsobeno tím, že již z jednoho prava přijíždíme, jinak bychom samozřejmě zatáčeli doleva.) Na hodinkách je právě krásných 12:00:00. Odmítáme poobědvat s tím, že je ještě velmi brzy a za pár hodin bude příhodnější doba.

Máváme Protivínu, křižujeme hlavní cestu z ČB do Písku a po dvou placatých kilometrech vjíždíme do Chvaletic. Tušíme pouze průměrnou průjezdní vesnici, z čehož nás velmi brzy vyvádí co spatřujeme, i Bruggiho znalecký komentář. Restaurace U roubené studny čteme a brada nám padá do úrovně podlomených kolen. Nelze jinak, pitstop II bez debat. Luxus nadevše, hajzlíky se třemi druhy kachlíků, kofola v originálních půllitřících (0,4), příjemná obsluha, mnohastránkový jídelní lístek s nabídkou pokrmů vylíčených tak, že se nad nimi člověk připadá jako by si nasypal celý balíček starých dobrých šumáků do pusy.. A je skutečně z čeho vybírat! „Sousedova nacpaná kapsa s nivou“, „Plátky zrzavého Pepíčka na kari“, Bobky našeho Alíka“ s olivami, „Ukryté dukátky lakomé selky“ v sýrové omáčce, to vše nás nenechává na pochybách o výběru místa našeho oběda.

Po náročném výběru si Pavew objednává jenom něco menšího – Polévku „Spešl česnečku za 22“ (ostatně tak jako všichni) a grundle. Standa si dává „Bič kočího Václava“, my s Bruggim salátek s kuřecím masíčkem. Po chvíli se vrchní vrací se škodolibým úsměvem a oznámením, že grundle nejsou.. Po neméně náročném výběru volí P. tentokrát „Bič kočího Václava“. Poznámka „pikantní“ mu však není dost dobrá a proto trousí pod své teen-agerovské vousy poznámku, že tam vždycky všude píšou ostré a přitom to ostré není.. Vrchní ochotně souhlasí, že se za něho u kuchaře přimluví a s touto finální objednávkou odchází. Následně se nám servíruje dvakrát velmi povedená Plznička Pavewovi a Standovi, my s Bruggim do svého týmu dostáváme dvě kofoly. Jsme za tlustou červenou čárou TdB a proto si toto vše můžeme dovolit.

„Já mám ruku jak princeznička“. „Hele, shodíš jako Král větráků i čepici ze šlehačky? Že bysme ti jí vozili ve spreji..“ Kawew má nedostatek alkoholu v krvi. Blábolí. Odplavený (ztracený, promarněný, vyplýtvaný) cholesterol též dělá své.. Proto si velmi rychle přiobjednává alespoň malé pivko a hned je mu lépe. Ale to už se cpeme vynikající spešl česnečkou se sýrem a chlebovými rybičkami, vajíčková míchanice a brambůrky samozřejmě nechybí.

„To pivo má úplně jinej rozměr po tej česnečce“ hlásí Bruggi..

Následuje nášup v podobě kuřecího salátku s kuřecími kousky, Pavew se Standou se puští do svého biče Božího s rýží.

„Hmm.. dobrý..“ Pochvalně přikyvuje Pavew po prvním soustu a odpovídá nám tím na zvídavou otázku dostatečné ostrosti pokrmu. „Hele kytrusy, ty nejím.. A co tu dělá ten meloun..“ hodnotí v souladu se svou image přílohu jinou než masového typu. Po druhém soustu už nehodnotí, ba ani nemluví. Třetí sousto, čtvrté.. To už otevírá pusu a začíná horečně dýchat.. Standa Guláš sedící naproti mu též začíná sekundovat. Páté sousto a to už oba rudí jak týden se opalující zrzka v Bibione vytahují kapesník a mocnými frky si ulevují od ostrosti.. Jejda.. i slzičky jim vyhrkly do očí a Pavewovi se dokonce zpotil nos! To jsem osobně zaznamenal pouze dvakrát v životě, poprvé při etapě do Temelína, při konzumaci cca ¼ kg jarní cibulky. „To je bič..“ hodnotí to shodně Standa a kucká. „Je mi horko na jahyku“.. pokračuje v horké debatě Pavew.

S velkým umem začínají oba vyoperovávat zbývající papričky, často velmi pečlivě skryté v různých zákoutích zeleniny i masa.. Dochází velmi brzy též na konzumaci melounu se slovy „Už vím proč sem dávají ten meloun“, dokonce velmi rychle v Pavewovi mizí i dříve rezolutně zavrhované kytrusy (čti pomeranč). Druhé pivo je v této situaci nezbytností.

„Tam dojedem a budem zmaštěný“. Kvituje situaci Standa Borec Hupka..
„Další dimenze piva.. Už necejtim jak chutná..“ hlásí druhý z borců..
„Kolik je hodin takhle odpoledne?“ Dodává ještě Standa Guláš a burcuje nás tím k pomalému ale jistému odchodu.. „Je to rovina až k támdletej Šumavě a pak už tam jsme.. prohazuje ještě znalecky Standa, ve kterém chilli probudillo výřečnost. Cálujeme a odjíždíme, všichni s mírným prohrabem na písku na silnici, tak jako každý z předešlých automobilových návštěvníků.

Opět na cestě oceňujeme pěkný název právě projížděné vísky Kloub, plynule přecházející do ještě menší vísky Pohorovice a za Skočicemi, a Drahonicemi se šplháme do dalšího poctivého stoupání. Na vrcholku stojíme před rozhodnutím, zda dál pokračovat vpravo (no, spíš rovně), nebo víc vpravo. Ač nám GPS velela spíš více vpravo, jeli jsme z nějaké vyšší moci a předtuchy vpravo, čili spíše rovně, což znamenalo pěkně skopce. Ztratili jsme tím veškeré drahocenně nastoupané metry, nicméně nebylo čeho litovat. K našemu všeobecnému veselí jsme totiž velkou rychlostí dosvištěli do vesnice Pivkovice!!! Jelikož zde probíhá místní nohejbalový turnaj nevalné úrovně, mít dnes v pelotonu též světoznámé nohejbalisty Cornyho (ten lepší) a Kukačku (ten horší, co to občas kazí), určitě bysme jim natrhli trenky, přijali výzvu a vyhlásili toto místo za dnešní cíl etapy. Tak tomu však nebylo a tak hned po posilnění několika tatrankami a nanuky (tatranka + nanuk 10,- Kč!!!) chceme vyrazit opět na cestu. „Dejte si pivo.. nechcete?“ Jsme opět atakováni. „My jedeme ještě daleko“ „A kudy?“ „Támhle“ mávneme rukou naším směrem.. „Aha.. tak to chápu“ pohlíží na nás se zjevným strachem v očích při pohledu na kopec co nás čeká a už nám nic nenabízí. Je 14:30:00.

Nakonec to není až tak zlé, opět si vyšlapáváme ztracené nadmořské metry, projíždíme mikro vísku Chrást, následují Netonice, Radějovice a to už se rozplýváme nad krásným jménem Kváskovice, které projíždíme nedaleko. V Kuřimanech málem ztrácíme Bruggiho, kterého to do nich velkou silou táhlo na rozcestí vpravo, spíš to byl ale kopec, který zpozoroval na cestě vlevo, tam kde jsme se Standou a Pavewem již před chvilkou zmizeli. „Slaňuji“ několik metrů níže pro Bruggio a už se drapeme všichni správným směrem, tedy přes Milejovice, které si vůbec nevybavuji, takže mně asi naprosto nezaujaly do Slunce, Seno, Hoštic. Shledáváme tu vše ve stejném stavu jako ve filmu, jelena na zdi, zámeček.. Jenom ten zámeček je velmi pěkně opravený. I hospodu velmi umně nacházíme a přesto, že se zde nepochopitelně vyskytuje plno nagelovaných turistů, kteří si na kameru natáčí tuto zcela průměrnou ves, vyhlašujeme pitstoooop III. Trošku se děsíme nápisu Slunce, Seno, Nektar, ale záhy s potěšením zjišťujeme, že mají i Gambrinus a to je o poznání lepší. Na hospodě uvnitř velmi podepsal čilý turistický ruch, též na zahrádce za hospodou, která je obehnána vysokým dřevěným plotem se nacházejí desítky lavic, které však tu dobu čiší prázdnotou. Volíme posezení na velkém šutru před hospodou a Bruggi si dává presíčko s mlíčkem, já džusík. S & P si dávají jedno. Jak jinak. Bruggi nás poučuje, že odtud pochází Tučný a že je tu taky zakopanej.

Čas nás ale tlačí, je právě 15:17 a tak vyrážíme dále na Jihozápad. Projíždíme Nemětice, Nihošovice, Doubravice až se po prudším krpálu dostáváme do Čestice (čti Čestic). Bruggimu už zase někdo cestou do kopce upouští pláště.. Pitstop IV byl jasný při první příležitosti. Čestice – „restaurace Lidový dům“. „Dejte si Dudáka, ten je tu nejlepší“, dostáváme rady místních už u dveří. Chtěje využít této nabídky ženeme se do hospody. Tam ale od místních zjišťujeme, že do Vacova, přes který plánujeme jet je to pěkných pár kilometrů do vražedného kopce. Dokonce nás tam chce i jeden z chasníků klopících tu pivo hodit autem, tak se nás mu sželelo.. S díky odmítáme a objednáváme si pod tíhou nových informací tu colu, tu fantičku malinovou, tu normální. Na posilnění kupujeme tabulku čokolády za 13, již ve čtyřlístku se mnohokráte osvědčila, Standa ještě přikupuje čokoládku chuti banánky v čokoládě za 33. Vzhledem k zachování nenarušeného imunitního systému odmítáme cukrovou vatu na místí poutí hrající do širokého dalekého okolí hity typu „Dóminiku-niku-niku.. ty jsi sám jak kouzelník..“ Střelnici vynecháváme a poslední a jediná atrakce – houpací/blikací autíčka jsou plně obsazené místními batolaty. Nedá se nic dělat, je 16:15, vyrážíme na strastiplnou cestu do Vacova..

Nekecal.. Pozvolné stoupání začínající od Radešova, přes Dřešín nás trošku namachrovalo, nicméně závěrečný kopák od Chvalšovic do Vacova do některých z nás téměř zabil pomyslný poslední hřebíček od rakve.. Cíle ale ve zdraví dosahujeme a to i přes ten fakt, že to Bruggi Bruggiani ve finiši chvilku zkoušel na srabáckej převod a chvilku ani ten nestačil. Rychlost pohybu tu chvílema nepřesahovala 3 – 4 km za hodinu.. Taková ňamka to byla.. Ve Vacově nicméně objevujeme velké množství hospod, čemuž se nedá vzhledem k výše uvedenému divit.

Mezi Peckovem a Benešovou horou ještě menší oklikou zajíždíme do Rohanova, rodiště Pavlovy Babičky, což si samozřejmě nikdo nemůžeme nechat ujít, fotíme místní „luxusní“ zavřenou restauraci. Dále už se mílovými kroky řítíme přes Úbislav do Jáchymova, což je snad totálně kolmo do kopce, pěkných 300 metrů.. Bruggi začíná silně protestovat a vyhrožuje, že se vrátí. Samozřejmě jsme to mohli objet pěkně po hlavní silnici, téměř po rovince, ale výzva závěrečného kopce byla silnější. Cíl naší etapy se jak je vidno již po úplném startu velmi rychle přiblížil a Pavew se začínal pokoušet „urvat“ peloton a dosportovat si pro kýžené prvenství. Bohužel pro něho ale přepálil start a vršíček poslední z posledních ho po chvilkovém střídání v prvenství s Králem větráků nakonec udolal a on se spokojil (musel) s krásným druhým místem. Říhov byl dobyt! Pořadí Bruggi/Standa bohužel nevím, páč se mi po dojezdu mírně zatmělo, možná to způsobily taky slzičky štěstí, že jsem to celé přežil. Léňa nás již na místě s úsměvem vítá.

Vyčerpání bylo velké, hrdost nad dosaženým výsledkem nás však všechny vzchopila natolik, že jsme ještě prozkoumali místní soukromý bar u Babků a to tak že kvalitně. Jak jsem již zmínil, vše se to odehrávalo za libých tónů skupiny Tornádo Lu, o čemž hovoří fakt, že si s nimi Pavew spokojeně notoval do rytmu.

„Si tě natočim jak si notuješ..“
„Nééé, to nesmí ven !!!“

Den jsme v poklidu country bálu, který se zde konal zakončili někteří s dalšími sedmi pivy, někteří se spokojili se třemi. Pivo bylo Plzeň, 12, dobré. Ceny zde byly až podezřele nízké, pro ukázku jmenujme pivo za 8, utopenec za 10, nakládané syrečky za 17, preclik za 3. Usměvavá vrchní nabízela syrečky se slovy „Dej si, ještě mi z nakládání smrdí ruka..“. Nikdo z komise TdB, účastnící se dnešní náročné etapy neodolal. „To bude stan..“. a Standa ještě přidal do pranice svou poznámku „Kdo nepije rum, tomu smrdí práce“.. Nebylo to daleko tématu, smrad to byl. Kawew se po konzumaci syrečků chce s každým líbat..

Pavew: „Se mnou to šije…“ (hudba)
Kawew: „Když mně to bací, tak tancuju“ a tancoval..

Osobně jsem ochutnal též utopence, které ještě nebyly moc dlouho uleželé, preclíky i chutnou bůčkovou pomazánku na chlebu za 8. Málem bych zapomněl na korbáčky za 4, kterými jsem se chuťově uzavřel někdy kolem druhé ranní a po zaplacení toho všeho krásnými103mi korunami upadl do hlubokého zaslouženého bezvědomí. Standa upadl již asi o hodinu a půl dříve, poté co již půl hodiny vůbec nekomunikoval a v tíhou celodenní únavy už nemohl ani přikyvovat hlavou a vůbec nereagoval. Standa zavelel jdu spát a Bruggi šel poslušně s ním. Přidal se i Pavew, který s nimi měl spát ve stanu, ale po čtvrt hodině se vrátil se slovy, že je tam takový smrad, že se mu radši ani spát nechce. Při vstupu do stanu si ještě prý všichni nezapomněli nastavit na telefonu mód „letadlo“, tedy bezpečností celkové vypnutí, v rámci bezpečnosti a protiopatření proti samovznícení.

Na závěr nutno říci, že jsme se velmi dobře bavili, k čemuž též svou měrou přispěl fakt, že se Pavew, Bruggi & Standa spolu s Jarrrrrdou (Čti Jahdou) Lu, zúčastnili velmi povedené pivní štafety čtveřic. Svou účastní a reprezentací za team TdB jsme místní velmi překvapili. Byli zvyklí na své tři teamy, což znamená, že jsou všichni na bedně. To jsme ale nemohli nechat jen tak a obsadili ve velmi napínavém boji o bramborovou medaili krásné třetí místo!!! Po opatrnějším startu Jahdy jsme byli pouhé dvě piva (z celkových čtyř) za vedoucími borci, následoval Pavew, který ztrátu mírně zmenšil. To však cinknutím sklenice přebral štafetu Slavětický bohatýr Standa Borec a mocným hémc hémc nás rázem dostal do těsného závěsu za druhé místo! Štafetu převzal náš poslední nasazený borec Bruggi, který si plánoval v klídku dopít až na čestné bramborové místečko, když vyburcován Standovým přístupem neponechal nic náhodě a více než zodpovědně se prokousal až na dno sklenice takovým stylem, že jsme nechali posledníčky poslední hluboko v poli poražených, s více než sekundovým odstupem..

Výsledné časy týmů:
1. 27
2. 28,5
3. 37 (borci TdB)
4. 38,5

Román napsal: Král větráků