První prospaná etapa Tour de Bier!
Proč si to nepřiznat, slavná komitét Tour de Bier má tvůrčí pauzu. Doufám, že bude pouze dočasná a nebude to nakonec něco na způsob menopauzy, po které již hladiny spodní síly poklesnou natolik, že k žádné další větší akci nedojde. Ještě nějakou tu prácičku s mapováním pohostinného prostoru v adoptovaném prostoru máme. Když ne jinak, věřím, že si to rádi dofoukneme v důchodu. A budu dokonce ostatním, toho času již pupkáčům, plně tolerovat jejich elektrokola. Ještě pouze Corny pojede se mnou stále na plně mechanickém dvoušlapu, protože si v práci na tajňačku občas pustí žejdlík transfůze. Když zbyde.. Jen tak na přilepšenou.. No přece se to nevyhodí.. Tak bude v plné síle chrastit kostmi jako zlá loutka do vysokého věku..
Zase to bude mít tu výhodu, že tím bude plašit srnky, ale nepředbíhejme o těch se zmíním až později.
A nebo pojede na způsob ostatních, ale u něj je to zcela v pořádku, protože je to pán babet.
Nejtěžší je aktuálně sestavit členy pelotonu, když nás vítr postupně rozfoukal po světě, jak zrnka písku prašných cest. Ať již do Prahy, Inglendu, Krummau, Plzně či neznámo kam (Brno).
Trávím si tak sobotní odpoledne při té tvůrčí pauze s rodinkou, když tu se mi rozvibruje kapsa. To bude Brůdži. Kouknu na telefon a Brůdži. Mohl bych mu to nezvednout, aby poznal, jak se všichni ostatní cítí, když se mu snaží roky marně dovolat, ale on se prý strašně vzteká, když mu to někdo hned po dvou cinknutí nezvedne, tak ho nebudu trápit a zvyšovat mu hladinu zlého cholesterolu. „Hewe, Mawtine, jsou tu slavnosti, to je velký, jednou za rok a to musíš rozhodně přijet na pivo, tak čau.“ Není prostoru na odpor. Záhoří žije! Hospůdku tam mají, ale pouze takovou klubovou, otvírající velmi zřídka, při pár akcích do roka. Možná jedné. Mno tak to musím.. Přijedu po celodenní dětské švandě domů již za soumraku, na kole se mi nikam nechce, autem nepřipadá v úvahu. Teda ne, že by se mi na kole nechtělo, ale možná aktuálně ani nevím, jestli na něm ještě jezdit umím? V zimě jsem ale jednou byl, najel jsem asi 8 a bylo to famózní, tak proč ten ostych?.. Hrdinů jsou plný hřbitovy, věk si žádá zodpovědnost.. Proto tento nezodpovědný čin odmítám, uculuji se a oznamuji mé milé ženě, že.. Běžím! Běžím na pivo.. Utíkám od ní i od dětí, na dvě..
To tu ještě nebylo, vidím palcové titulky, „Historická meta padla, absolvoval etapu Tour de Bier během!“ Mnozí často navrhovali dopravní prostředek, kterým etapu podniknout, přes balon (nakonec všichni vyměkli, možná za to mohl Protivíntr), taxík, apod., ale nikdy nikoho ani nenapadlo to vzít během :O
Doma se tedy můj skvělý nápad vůbec nesetkává s pochopením, nevím, co tím chtějí o mých běžeckých kvalitách říci.. Má propracovaná vyrýsovaná lýtka mi však šeptají.. BĚŽ! Leť!..
Po letmé kontrole trasy mne zaráží, že to není pět a půl, že to není ani šest, ale že je to téměř rovných deset. Mnoo, tak tím se to trošku komplikuje, celkem dvacet, většinu po tmě, to už je celkem výzva. Škrtám to tedy na půlku, to bude pro palcové titulky stačit a cestou zpět zvládnu i toho taxíka. Taky „tenkrát poprvé“! V této konstruci mi to doma již prochází, dokonce dostávám kapesné. Beru si tedy čelovku (jen tak kdyby náhodou), hlavně teda kvůli gumě-pásce – aby mi nepadala hustá hříva téměř v letu do očí. „Na co si bereš tu baterku? Vždyť jsi říkal, že zpátky nepoběžíš..“
„.. jí tu klidně nechám, mně je to jedno.. jí nepotřebuju.. Si jí tu klidně nech..“ vracím čelovku zpět do skříně, pravda trošku s nelibostí, tohle nedopadá dobře, takhle už se na světě ztratilo lidí..
Přeci jen se již smráká při startu a min. hodinka běhu přede mnou.. Nemám ale energii ani chuť vysvětlovat lidem s předsudky k běhu, jak dlouho trvá zdolání 10ti km (za šera, po tmě, b…B… BEZ BATERKY!…), ale hlavní je se nominovat na start. Zbytek se nějak vyřeší..
START!
Bruggi bude koukat, bude překvapenej, že jsem dorazil, bude chtít dlouho slavit s tou jejich pospolitou vsí, bude nechtít jít brzo spát.. Jak mu vysvětlím, že si víc než dvě piva nedám? Teda malý samozřejmě..
Já už ale běžím. Je to tak. Euforie, endorfiny, štěstí.. kopec! Kurevsky dlouhej kopec.. No, nebylo to tedy až tak strašný, navíc běžím neprobádaným terénem po nově zbudované stezce podél Hlineckého potoka, tak mě to moc baví, ale musím to trošku zdramatizovat.. Kurevsky dlouhej kopec.. Najednou stezka končí, za lávkou, jinak nikde nic (zpětně se dovídám, že by tam údajně měla být nějaká vodárna?) Kousíček se vracím a odbočuji, parádní měkkou cestou přes pole. Napojuji se na žlutou a zrychluji. Zpomaluji, jde to pořád do kopce.. Kufruji. Teda to ještě nevím. Depot. Kufruji. Tak prozměnu otočka, pár set metrů navíc už mě nezabije. Tma. Sakra.. No věděl jsem to dopředu, tak co.. Do chřípí vdechuji večerní letní vzduch. Běh, příroda, svoboda! Má mysl bloumá po neprobádaných zatuchlých zákoutích mozku, nad všemi světskými věcmi.
Hele hospoda. Smilovice. Hmm, sobota, zavřeno,.. tak třeba zase jindy, pitstop by nebyl od věci. Dále měním příjemnou měkkou stezku za asfaltovou rovinku, ale není to daleko, v Čenkově u Bechyně, potmě uhybám, tam kde mapy.cz neznají cestu, přebíhám po lávce přes potok a tajně doufám, že tam ty polomy již stezku netarasí. Projel by tam nyní i tank, tak je zvláštní, že v mapách není, vyfuním finálový kopeček, tiše propluji kolem samoty, kde by se nebál žít snad jen Corny a již mne magicky přitahují světla Záhoří. Beru to zkratkou přes louku, v neblahé předtuše se za běhu mírně skloním a prohrábnu dlaní vysokou trávu a na mysli mi vytane sloka od Hradišťanu, „dole už rosa padala, stádo laní se vylekalo. Když ona hrozny trhala bylo jak nikdy nebývalo“. Využívám triku mistra Bořka, proslulého zálesáka a stopaře – když máš mokrý boty, skrč palce. Psychologicky to prej zabírá. Nevím, kolik wattů se dá tímto trikem vygenerovat, každopádně po překonání loučky stylem čapíčapíčapíčapím mám boty v suchu. Louka se prostě rozestoupila a já prošel suchou nohou, jako Mojžíš moře. Jsem tu, Vive la route! Vive la Záhoří!
Blížím se nečekaně „zezadu“ k návsi, všude zaparkovány vozy zahraniční provenience, s poznávacími značkami ze všech koutů republiky. Tak tohle je velká akce. Hřeb roku, už jsem tam, už procházím ty dlouhé řady lavic, dlouhé řady prázdných lavic. Všichni totiž trsají ve velkém houfu před pódiem. Propluji k výčepu, je to malinká místnost, pouze to nejnutnější vybavení, s jedním menším stolkem pro ty nejvíce unavené, aby si po objednání odpočali. Chvilku si mě vrchní přehlíživě nevšímá, nakonec ale řízným hlasem prohodí „co to bude“ a já vyjukán bezmyšlenkovitě hlesnu „kolu“.. Sakra, tu sem nechtěl, no nic, seženu Bruggiho a dáme si pivo spolu.. Procházím znovu lavice, jestli třeba nebyl u holiče a tak jsem tu jeho hřívu nezaznamenal (to se málo ví, ale v osumdesátkách se jeden čas úspěšně živil jako dubler Lennyho Krawitze (Lenny totiž nesnáší procházení okolo fanynek při koncertech, protože na něho stále sahají, s čímž se Bruggi uvolil mu pomoci)), ale nic. Vytáčím mobil. Nic.. Pověstné nic.. No, ještě to zkusím, v pauze mezi písničkami. K mému překvapení to zvedá a mluví tlumeným rozněžnělým hlasem. „My už spinkáme“. No nic.. Spinkejte, nebudu rušit :))
V těchto chvílích lituji, že nemám s sebou baterku, ta cesta zpět znovu po svých by mě celkem lákala.. No nic, objednám taxi a než za pětačtyřicet minut dorazí, docucnu si v klidu svůj půllitřík klimonádičky, poslechnu pár zlidovělých písní agro-rocku (nekecám – koukněte na zdokumentované fotky kapely) a nestačím žasnout nad taneční angažovaností místních. Paráda. Uděluji velkého bludišťáka!
Ale to už je tu pro mne kočár, pan taxikář se omlouvá, že nevěděl kam jet, vůbec nevěděl, že nějaké Záhoří existuje, pak jel za světlem a tak skončil u pily a jejich osvětleného nádraží přes silnici (kdo zná, ví..). Po cestě brzdíme před srnkou, tak se dozvídám, že má oči perfektně vyčvičené, protože pracuje u bezpečnostní služby a tak by nepotřeboval ani termovizi. Trošku že se ale bojí těch zombie srnek z řepky, že jsou potom v takovým divným rauši. Prostě řepka, to je MA-GI-E!
Takže díky a někdy třeba zase spolu? (Tím jemně narážím na to, že mě na minulou etapu nevzali, neomlouvá je ani to, že bych stejně tak brzo nemoh a že z toho nikdy report neuvidíme :D)
Zapsal: Kluk od opatrovny maličkých
