Soběslav – Pivnice U Mrtvoly

Po sáhodlouhých a nikam nevedoucích diskusích, zda na etapu vyrazíme v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, nebo v pátek navrhl Král Větráků šalamounsky, abychom jeli v neděli. Co na tom, že hospody mívají nejspíš v neděli zavřeno a hrozí, že budeme testovat nějakou vietnamskou večerku… Hlavní je, že tenhle termín vyhovoval všem v diskusi zúčastněným. Svou účast přislíbil kromě ředitele závodu Klimase ještě Brůdži, Kecka i Pavew s Gábinkou!

Nicméně, pan ředitel se v sobotu prořekl, kam že je vlastně plánováno jet, načež se polovina osazenstva stáhla. Těžko říct, zda je vystrašil samotný název hospody „Pivnice U Mrtvoly“, nebo jestli použili fuckin´ google a zjistili, že je to v Soběslavi a že Soběslav je zkurveně daleko, nebo jestli musel Pavew opravdu to auto jet vyzvednout takhle akutně (to tedy znělo dost nevěrohodně, pro příště doporučuju aspoň vymknutý kotník nebo střevní chřipku!) Za sebe můžu říct jen to, že by měli hodně litovat.

Sraz v neděli 15:00 u mapičky, tam se sešel Klimas. Sám. My s Brůdžim jsme aplikovali přibližovací kouzlo, takže nás Martin vyzvedával na chalupě v Záhoří. Tím bylo zároveň zajištěno, že se na Brůdžiho na startu nebude čekat a máme šanci dojet domů před setměním… Po špiritusu na přivítání a na zahřátí (tentokrát Martin ani neměl husí kůži!) jsme vyrazili. Byť je Soběslav od Záhoří směrem východním, bez váhání jsme se vydali na jih (tam nebude na silnicích takový provoz!). Zamítli jsme i zkratku přes Krakovčice, koneckonců šlapalo se nám hezky. Krátkou foticí pauzičku jsme si dali u korákovského památného dubu, zčásti zpopelněného(?!) a šlapali dál.

V Hartmanicích jsme učinili radostný objev, že některé hospody mají v neděli otevřeno. Žel hartmanická hospoda, toho času nesoucí název U Martina až od šesti večer a tolik tedy ještě nebylo. No nic, přinejhorším se sem vrátíme!

Další vesnice – Zálší. Nádherná vesnice. Objela jsem si náves, okouzlená malebností místního prostranství a kluci mezitím zmizeli v hospodě Za Olší, kupodivu otevřené. Počítajíc, že po skončení etapy ještě budu řídit z chalupy domů, se ujišťuju u paní výčepní, že mi kluci objednali jenom malý pivo a paní na mě pomrkává a pochichtává se, že jo a že si ze mě dělají jen srandu, že mám velký. Když ale po chvilce přináší dvě velký a jedno malý, je mi jasný, že jde o nedorozumění a že sem ještě sláva Krále Větráků nedoputovala. Nebo už vyvanula.. Bohužel. Piju velký a počítám s tím, že je to poslední dnešní pivo. Je ale dobrý, paní zrovna narazila nový sud a vzorně odtočila do kýble. A má ledničku na sklenice.

Hned za rohem v Mažicích narážíme na další otevřenou hospodu! I v neděli jsou na Kovárně. Fakt! A údajně nabízejí i teplá jídla. Odoláváme pokušení, neboť víme, že nás přece jenom pár kiláčků čeká. Místní exempláře sedící v kompozici levého kvartilu Poslední večeře tedy povídají taky něco o kopcích, ale to si v tu chvíli nepřipouštím. Martin se zdráhá vyfotit zátiší před hospodou, tak to zachraňuju a fotím se s nimi.

Další cesta nás vede kolem Borkovických blat, komunitního kompostu, lesu plného borůvek a stáda lam a autobusů přes Vesce kolem tamní značně ošuntělé a toho času zavřené Hospody na Chmelnici (dosud nedobyta zdá se být lákavým cílem pro TdB, ovšem přiznám se, že zvenku mě spíš odpuzuje). Kopce musíme poctivě vyšlápnout, a pak zase sjet dolů. Na cestu zpět se netěším. Nikdy mi nepřišlo, že je Soběslav v ďolíku…

Ale to už přijíždíme do Soběslavi. Hned za mostem nás láká hostinec Hvížďalka. Ředitel dnešní etapy zmiňuje, že původně se mělo jet sem, ale z veřejně dostupných zdrojů nebylo jasné, jestli mají otevřeno. Úplně prvním cílem tedy byla hospůdečka „Čas“, na křižovatce s hlavní, kousíček od Hvížďalky, ale tu jsme již bohužel o pár let nestihli. Slehla se po ní zem, jen na historických panoramatických fotkách ulic se podařilo argeologicky vytěžit foto vzpomínku na zašlé časy. V Hvížďalce otevřeno měli. Ale ani tady jsme si pivko nedali, protože už jsme byli proklatě blízko cíli – totiž pivnici U Mrtvoly! Když ředitel závodu zavadil o ten název při hledání dnešního cíle, bylo v mžiku rozhodnuto. Rychle a opatrně projedeme kolem objektu Zmrzlinárium zahrada, objektu označeného SSHR (co kdyby to nebyl sklad respirátorů, vložek a nemocničních postelí, ale nějaká nacistická náborová organizace) a zezadu přijíždíme k hospodě, která je skromně a nenápadně označena pouze zepředu – asi aby jim tam nechodili (cizí) lidi.

V euforii procházíme kolem psího výčepu, kde si reflexivně pouze tajně uslintneme, až k tomu dospěláckému. Zároveň s objednávkou piv Brůdži zjišťuje, jestli by nebyla nějaká svačinka: „Co jako myslíte, panáka??“ dostane se mu hned odpovědi. Inu jiný kraj, jiný mrav, nakonec se nám podaří vysvětlit, že svačinkou myslíme něco k jídlu. Poté, co nám je nabídnuta Mila a brambůrky, ještě servírka zmíní nakládaný hermelín a utopence.

Neváháme ani vteřinu, dva hermoše pro mě a Krále Větráků a utopenej pro Brůdžiho. Naservírováno skoro jako v Masterchefovi a chutná! Hermelín mě trochu štípe, což je zcela v pořádku.

Málem bych zapomněla – pijeme Plzeň z tanku! (Ne jako z tanku, ale z tanku.) Mají i Kozla z tanku (toho pije většina štamgastů, protože jsou tak zvyklí); Plzeň nabízejí nově od 8. dubna. Brůdži hodnotí: „Nejprofesionálněji načepovaný pivo v celý historii TdB!“ Nebo je to sentiment? Brůdži pokračuje: „Musim říct, že ta baculatá pani (Eliška) má k tomu pivu vztah.“ I tady mají lednici na pivní sklo. Vlastně jsem úplně zapomněla, že jsem ještě chtěla večer řídit.

Sedíme venku. Ne, že by ten den bylo zrovna krásné počasí, ale vevnitř panuje štamgastská atmosféra a nechceme ji narušovat. Dáváme pivko a pak další (teda Martin ne, no). A pak došlo i na tu svačinku – Brůdži objednává tři druhy, třešničku, višničku a hruštičku. Nebo tak něco. Teď už se Martinovi jeho pověstná husí kůže nevyhnula. Při té příležitosti zjišťujeme, že má triko naruby, čímž se provalilo, že má popsanou levý a pravý rukáv. Akorát se to blbě vysvětluje Brůdžimu, protože vlevo je foneticky „W“ (čti L) a v pravo je „W“ (čti R).

Jenže to už je sedm hodin a nálada rychle upadá, když si uvědomíme, že musíme urychleně vyrazit domů a nemáme světla. Nerada jezdím tam a zpět tou samou cestou, tak jsem našla krásnou zpáteční trasu. Vyrážíme jak jinak než na západ (prostě domů, ne?), ale ouha – od Mrtvoly jsme po průjezdu kolem Senior-domu skončili u hřbitova – a dál cesta fakt nevede. Zjistili jsme alespoň, že tu mají Hospodu U mrtvoly, vedle domov důchodců a vedle hřbitov. Zajímavě vymyšlený to tu mají… No nic, vracíme se na křižovatku u Mrtvoly, což se hodí, cestou si ještě i z druhé strany kluci obhlídnou joggující Olgu PytLounovou, a na druhý pokus se dáváme nejkratší cestou domů. Na sever?? Brůdži zatouží ještě po odbočce na rozhlednu Svákov, ale naštěstí jsme s Martinem v přesile a je nám jasné, že to už bychom za světla domů fakt nedojeli…

Část komise měla ještě zálusk na návštěvu hospody U Rumcajse ve Skalici, to bychom si ovšem museli trochu zajet. V Rybově Lhotě si kluci čtou nástěnku, čekám na ně na kopci, když tu najednou se jim rozzáří oči – objevili nádhernou zapadlou hospodu, tedy ehm.. klubovou osvěžovnu hasičů. „Jak jsi proboha mohla TOHLE přejet??“ setkám se s nepochopením.. Venku už sedí dva hasiči. Dle slov obsluhující slečny tady mají schůzi „skoro každej navečer“. A mezitím co Martin ucucával svoje dnešní třetí (!) malý pivo (dnes mu to počítat skoro nestíháme), stíháme s Karlem každej dvě a půl. Ale vypil ho statečně!
Přijíždí další hasič na babebě: „Jedu pro hrnce, nemám v čem vařit“. Schází se to tu hezky, a to se až po chvíli pod záminkou toalety odvažujeme postupně nakouknout i dovnitř. Tady to na komisi Tour de Bier ještě bude čekat! A taky budeme muset prozkoumat, jak je to v té hospodě u Rumcajse v sousední vesnici – od vedlejšího stolu jsem zaslechla diskusi a špatně jsem rozuměla, tak nevím, jestli u Rumcajse mají hambáče, nebo Gambáče.

Jenže to už je osm hodin a nálada rychle upadá, když si uvědomíme, že musíme urychleně vyrazit domů a nemáme světla. Jedeme po krásné silničce s nulovým provozem až do Hlavatců. Projíždíme kolem Transformátoru (jak se přesvědčuju každý týden na hospodském kvízu, vaří tam výborné pivo!) a potkáváme hospodu. Otevřenou. Co už… Sem taky někdy TdB musí! Dáváme si s Brůdžim pivko, Martin količku…
Jenže to už je devět hodin, musíme urychleně vyrazit domů a nemáme světla… Jedeme po naprosto parádní lesní cestě, všude voní stromy, z lesa vyjedeme u hájovny u Nové Vsi. A pak už je to přes Jamník co by kamenem dohodil do Březnice, kde necháváme Martina napospas tmě jet domů do Týna, a my jen vyšlápneme kopec, zavřeme vrata, zalezeme na pec a spíme.

A pak že v neděli bude všude zavřeno!