Pokus o Neznašov – Saloon u vlka

Po pokusu o zdolání Dobronické hospy dvěma členy Komitétu na kolech před nedávnou dobou, kteří se vrátili naprosto vyčerpaní s omrzlinami III. St. na 72% povrchu těla, jsme uznali, že roční doba pokročila a bylo by záhodné změnit taktiku dobývání vesnickejch putik. A tak jsme zaměnili naše jednostopé miláčky za dvoustopé a vyrazili na Tour de Bier po svejch. Na první pohled se to zdá jako výtečný nápad, ale zapomněli jsme na fakt, že mezi zasloužilými členy Komitétu jsou i tací, kterým nohy již dlouhá léta moc nefungujou. Nebudu to okecávat. Jsou mezi námi i mrzáci, na který se musí brát zřetel při výběru náročnosti a délce trasy. Po důkladném zvážení výše uvedených důvodů, na doporučení Paweva a ujištěním Standou Borcem Hupkou, že mají otevřeno od tří, jsme se rozhodli vyrazit v sobotu do Saloonu u vlka (bůh ví proč ten název, snad tam maji vlhký židle).

Již při srazu, který byl naplánován před barákem známého bubeníka Oty Neggra Černého (toho času si přivydělávajícího jako holka pro všechno v tejnské putice Zlatá loď) ve dvě hodiny, se ukázala zkušenost dvou členů Komitétu nebo lépe řečeno nezkušenost Kluka od kasáren (v tomto případě mi není trapné jmenovat) s akcemi podobného ražení. Nejenom, že přišel pozdě, což možná není pravda, ale hodí se mi to do vyprávění. (Co se týče pozdních příchodů, to je doména Paweva, který nás v čekání vycvičil na úroveň tak vysokou, že si nic nezadáme s nejstaršími mistry šaolinských chrámů. Za co ti díky Pavle Kozáre!) Přišel ale ve svátečním ohozu s rukama v kapsách a hlavně bez mošny, žebradla, somračky, šestipivky či jakéhokoli příručního zavazadla výše jmenovaným se alespoň vzdáleně podobajícím. Samozřejmě si okamžitě uvědomil, jakou strašnou chybu udělal. Začal naříkat, znělo to asi takhle. „AUůůů, AUůůů já nemám mošnůůůů“ a chtěl se vrátit domu, ale to bylo již pozdě.

Vyrazili jsme směr Neznášov. Ještě cestou jsme udělali pár foteček s mošničkami:-) na lavičce za lesem tyčí od sušáků na prádlo. Když jsme šli zkratkou, která zkratkou opravdu byla, potkali jsme podezřele vyhlížející skupinku asi šesti lidí, která šla naším směrem. Prodloužili jsme krok, což byl nemalý problém pro pulčíky a skupinku předešli. V ostrém tempu jsme vyšlápli na kopec nad cihelnou a pokračovali cestou směrem k Bohunickému lesu. Když vtom se nás pokoušel předjet cyklista. Nekompromisní souboj se snažil zachytit Klimas na svůj neskutečně baterie šetřící digitální fotoaparát, ale na cílové fotografii po cyklistovi ani jeho kole ani stopy. Věřte, nevěřte! Byl to snad duch? Byla to pravda nebo fixa?… Poté co jsme se otřepali z otřesného zážitku, což nám trvalo nemalou chvíli, zpozorovali jsme, že skupinka šesti lidí jdoucích našim směrem je nám v patách. Že nám berou náš směr, se nám samozřejmě nelíbilo. Překonali jsme závoru u vchodu do lesa, každý po svém, kdo a jak vám prozradí slovní spojení: Pawev je podlejzák, Martin je starej obejda a já jsem borec skoro jako Sergej H(B)ubka. A vpadli jsme do Bohuňáku.

Hned na kraji lesa se nám do cesty postavilo značené rozcestí. Pawev usoudil, že bude lepčejší rozhodnout kudy se dáme až poté, co se trochu posilníme a zahřejeme si žaludky a vyndal ze své torny teplej svetr (pro neznalé rum, pro EU tuzemák). Všichni jsme si cvakli. Zdálo by se, že na tom není nic divného, ale musíte si uvědomit, že s námi šel nesmlouvavý odbojář a postrach všech pěn Král větrák. Nepřeji Vám někdy v životě spatřit hroznou grimasu, která následovala po prvním a zároveň i posledním loku rumu (pro EU tuzemáku). Ten pohled nevydrželi ani stromy v lese okamžitě jim opadalo listí (toho že byl podzim si nevšímejte). Již na věky bude toto místo prokleté a bez života. Jelikož už znám účinky tvrdého alkoholu na Kluka od kasáren, nevyvedla mě tato hororová scénka z míry a v průběhu hrozné metamorfózy, jako vystřižené z Kafkovo románu, jsem si stačil pilníčkem na nehty, který jsem náhodou našel zabodnutý pod značkou na stromě, provést zběžnou manikůrku. S teplem v žaludcích jsme se začali nořit do hlouby Bohunického lesa. Cestou vyhládlo a někdo (ten bez mošny) řek: „ je škoda, že nemáme buřty, udělali bysme oheň a byla by pohoda“. To už sem nevydržel a přiznal, že mám čistě náhodou sebou tři buřtíky a že bysme oheň udělat přece jenom mohli, protože když jdu takhle lesem tak ty dva až tři špekáčky si rád dopřeju.

Došli jsme na místo, které znalci okolí Tejna dobře znají, Vánoční skálu. Tam jsme si dopřáli pauzičku a opekli buřty. Slyšíte dobře opekli, neodolal jsem žadonivým pohledům a dva své buřty jsem daroval. Buřtíci byly obzvláště vypečení (to je Pawevo spojení) a přišli vhod. Mezitím co jsme hasili oheň, způsobem ryze pánským, Martin našel PET flašku s vynikajícím burčáčkem ( zn. pozdní sběr). Po buřtech je vždy žízeň a nebylo tomu jinak a tak jsme již skoro sprintem zamířili k Saloonu u vlka. Prosekávali jsme se džunglí kolem Bohunického potoka , který jsme museli čtyřicetosm krát přebrodit nebo překonat po lávce. Zajímavý bylo, že Pavel Kozár vždy zvolil jinou cestu než já a Martin, byť by byla ta cesta sebedelší a náročnější. Asi se vněm probudilo srdce dobrodruha a hledače záhad a buďme tomu rádi, protože při jedné z jeho nespočetných zacházek narazil a to není obrazný výraz, opravdu narazil na, nebo spíš do obří bedly. Pan Kozár sice není z nejvyšších, ale najít bedlu, která je o dvě hlavy vyšší nežli on je opravdu pěkný úlovek! A pak že nerostou! (Gratulujeme a doporučujeme zaslat foto do pořadu Přemka Podlahy, sekce kuriozity.) Pawev si chtěl vzít bedlu ssebou, že si udělaji smaženici, ale nebyl sto jí vytrhnout a my se s ní tahat nechtěli.

Když jsme se vymotali z údolí obřích bedel, ocitli jsme se v chatové oblasti nedaleko Neznášova. Martin nás poučil, jak se mají stavět chatky: „vidíš ten balkón, ten je k ničemu. Kdyby tam nebyl, tak se jim tam vejde ještě jedna postel.“ Nic naplat, vliv jeho bratra architekta se projevil v plné kráse. Vyslechli jsme si ještě pár výtek ke stavebnímu slohu dalších chatek (i o tý vaší černý třetí zprava mluvil nelichotivě) a vtom se ze zatáčky vyřítila podezřelá skupinka asi šesti lidí, nyní jdoucích proti nám. „U vlka je zavřeno!“ procedil mezi zuby jeden z nich z huby. S probíhajícím pozdravem jsme nasadili výraz a jako có, co se děje? Nám je to úplně ukradený a dělali jsme jako že nic, úplně šuma-fuk, vždyť my se tu jen tak procházíme, pečeme buřty a sbíráme bedly. To nám ale nevydrželo dlouho. Sotva podezřelá skupinka asi 6 lidí zmizela za zatáčkou, (mimochodem se jednalo o ty samý individua, který jsme cestou pracně předsprintovali) rozlehlo se Nzdnášovem :

„Néééé, já mam žízeň! Jáá takýýýýýý a jáá taky!“

Do saloonu to bylo už jen pár kroků a nesmíme opomenout, že ta skupinka asi 6 lidí vypadala opravdu podezřele, co kdyby kecali. Šli jsme se přesvědčit . Standa Borec Hupka nekecal, opravdu měli mít otevřeno, ale nebylo! Na sloupku u dveří jsme nechali vzkaz s vizitkou a zamířili jsme do hospody na návsi i když jsme byli nejednou varováni před její kvalitou. Ale žízeň je žízeň. Opravdu byla špatná, protože není horší hospody, než té, která je zavřená, když má člověk žízeň! Kam teď? Nejbližší hospoda je v Bohunicích a tak jsme tam vyrazili. Nerad bych se opakoval, ale žízeň je žízeň! Cesta byla delší než jsme si představovali a navíc, když se člověk brodí 5km po pás v listí, tak se trošku vysílí. Nakonec jsme to zvládli. Když napíšu reakci, která následovala: „Doprdeléééé!“, musí bejt každýmu vše jasný. Šli jsme domu nejkratší cestou a moc jsme toho už nenamluvili. Ono se s přilepeným jazykem na patro blbě vyslovuje i to prostý slovo.

Zapsal: Corny s rumovou příchutí

Video: