Albrechtice – U čarodějnice

Poslední dobou se nám rozmáhá určitý nešvar, nebojím se to říct a to lemplovitost a tím nemyslím teď sebe!!! :-). Když pominu to, že nejezdíme moc často z důvodu zimního počasí, je to a nebojme se to napsat naprostá absence reportů v psané podobě, jejich pozdní odevzdávání, či případné neodevzdávání. Pokusím se to napravit a tak na druhý svátek vánoční jsem svolal etepu. Počasí bylo naprosto nádherné a přímo našeptávalo – Brůůůži vem kolo, vem kolo vem kolo,… Svolání proběhlo formou hromadné SMS z internetu, kteráž to došla polovině účastníků (skvělá služba, na kterou se můžete spolehnout), ale vše se vyřešilo mezi členy dodatečnou vlastní tichou poštou. (pozn. Redakce. Opět hromadnou sms, která došla všem jen někteří ji nedbali a jeli si podle svého plánu). Kecku jsme nechali doma a udělali pánskou jízdu, někdy to prostě na nás přijde a chceme samotu bez kecání a krávovin. Holt nyní jsme se nechtěli dělit o své svršky po náhodném přistání třeba v rybníce a né že bychom jich minuli málo. Taktéž Pawev se neúčastnil a napsal SMS, cituji : „Je tu Janička a právě jsem dojedl Kachnu“ , ano to mluvilo za vše, tady s tím nikdo nehne 🙂 . Na druho hromadnou sms zareagoval pouze: „jsem přežranej“ a tudíž také bylo jasno 🙂

ucarodejnice

Cestička začala známou vyšlapanou štrekou do Boh(u)nic, při které proběhla adrenalinová performance na kolejích při troubícím přijíždějícím vlaku zvaném Týnská střela, který svými parametry předežene i TGV. V lese už dávno borůvky nerostly a tak zpestření vykovala jízda a přechod rozvodněného potoka stylem buď to dám nebo se koupu (pozn. Redakce. Zde Kecka pochopí!) Jako odměna za průchod/průjezd nám budiž pravý (na pánvi) pražený silně slazený turecký čaj Rize.V Dohnicích jsme zjistili, že ujedné z fotek známé zahrádky zmizel po domácku vyrobený „prdi“ traktůrek a mají pořídili bio tráktůrek ovečku. Bohužek uvázanou na stejném řetězu jako první traktůrek 2m dlouhý 🙁

Další cesta vedla lesní cestou-necestou , trošku chlapci mohli na mě brát ohledy, přecijen ty uzký gumy trekovýho kola nejsou do terénu to pravý ořechový, obvzvlášť když sluníčko rozmrazilo cestičku to stálo za to. Cestou jsme pozdravili našeho pravidelného traťového komisaře čerta, trhajicího nohavice neznámým cajklistům – nás už zná, tak byl jen proštěknutý pozdrav. Mimo jiné jsme provedli pár zastávek s cílem fotografické akce, konkrétně fotografování rozmazaného pozadí a ostrého závodníka, clona 8, čas 1/50 a hurá na to sledovat rozjetého kaskadéra pohybem fotoaparátu, až na počítači uvidíme zdali se to povedlo. Další fotoekšn zařídil strejda Brudži když vylezl a hulákal na posedu. To co muselo nastat a také nastalo bylo setmění a s tím spojená zima, bohužel pro mě, který byl u zubaře a potom rozuměj před etapou mohl jen tekutou nízkoenergetickou stravu. To že se špatně šlapalo do kopce, to chápu, ale to že po vyjetí strašnýho krpálu jsem se takřka nezpotil a připadal si jako polárník, kterému upadnou omrznutim prsty na nohou každou vteřinu to jsem teda nečekal. Po vyjetí finálního kopce nad Albrechticemi nastalo dlouho očekávaný sešup do vesnice. Tedy po té, co jsme si objeli Kamýk kolem dokola pod známým rčením Psího chrlíka tady tudy je to kratší. Po tom ledovém sjezdu do vesnice, nadešlo pro mě dlouho očekávané zamknutí kol u hospody a hurá po nateklých nohách vstříc nové putice.

Hurá uvnitř v teploušku (jako první), reviduji intiriéry, které byly teprv nedávno dodělány. Vše je uděláno stylu pseudostaré a bar se stříškou. Jako vesnický počin musím hodnotit kladně, neboť jako člen TdB často vidím tragický pokus obestřený totálním nevkusem majitelů restauračních zařízení. Zkoumám, koukám, objednávám III piva a čekám na pány kluky. Výsledek mého „nenápadného“ pozorování – obsluha tady je divná, no né uznejte – představte si ženskou 35 – 40 let s pupkem, hulící cigáro, opřenou v divný póze o stůl s absolutně strašnym výrazem ve tváři (opovržení s podtextem „co tu chtěj?“). Kluci dorazili, pivka na stole, slýkám se do půli těla (pro ostatní si beru druhé suché nepropocené triko) a hned se taky ptám jestli něni něco k jídlu, vyhladovělej jako vlk. „Né nic nemáme“ zasičela odpověď. Jaká to zrada, když vyhladovělý zpocestný nemůže nacpat kručející bruch. Okamžitá rakce, „tak kluci nevim jak vy, já jdu po dopití piva k Miláškovi, nebo nedojedu živej domu“ 🙂 Bez nadsázky řečeno, do karet této nové hospůdce hraje zvolená značka pivka, nové prostory a pohled z druhého břehu? Přátelé paruka a kamarádi vám hospodu nepotáhnou, je třeba se začít usmívat a příjemně hostit i nově příchozí zákazníkz i přesto, že je neznáte. To jsou ti, kteří se budou „eventuelně“ vracet až obývákové kamarády po třech týdnech přestane podpora nově vzniknuvší bavit a přesunou se zpátky do křesílka a k televizi, kterou tedy v hospůdce nemáte – velké PLUS 🙂

Á tak piva dopili a do Miláška došli, měli tam teplouško, rumíšek, tatrančičky, utopenečky, čajík a především hřejivý pocit, že nás tu mají rádi. V rámci doplnění energie bodly dvě tatranšččky.

Cesta zpět mi sedla, kolo jelo jako o život, rumový / tatrankový doping udělal své…Brůdžiovská střela! Rum hřál (prstíky nemrzly) a tatranka šlapala. Domů komise dofrčela za pár minut, teploměr ukazoval -3°C. Etápka musím uznat vymazlená a po horké koupeli ještě jedno pivečko v nové restauraci se slušnou obsluhou (doporučuji těm dvoum z Albrechtic osobní prohlídku) udělala krásnou tečku za nádhernym slunnym dnem.

Vzkaz pro Kecku: Keckááá, musíme tě nechat doma vystřízlivět, takle by ses úplně uchlastala.
Vzkaz pro Štěpánku: Ten výlet do Číny si mohla odložit o pár minut.
Vzkaz pro Miláčka: Ještě že tě máme, díky !!!
Vzkaz pro výrobce maziva: Nějak nám to do kopce zamrzalo to mazivo na převodech a bůhví proč to nechtělo jet?!?

Tramtadá tramtadá…

Sepsal Brůži omrzlou prackou na noutBůčku, Janička si postěžovala na písničku na fejsBůčku a Pawev to zajedl kusem strašnýho Bůčku. Ámen
…a pod drobnohledem a doplněním jedné (levé) ruky Sira P.T.Notche