Bechyně – U draka

Dobronice jsou dál než si možná myslíte! Kam paměť sahá, říká se, že Dobronice jsou kousek za Bechyní.. Malej. Když byste to brali podle cedulí, dojdete ke stejnému výsledku:

Z Týna do Bechyně: 11
Z Bechyně na rozcestí: 5
Z rozcestí do Dobronic: 2
——————————-
Suma sumárum jsme najeli cestou tam 22 km.. To jsou mi věci..

Ale nepředbíhejme. Již pár minut po startu etapy, v Týnském kopci jsem bystře poznamenal:

Y: „Hele, Pavew, tímhle směrem jsme ještě nikdy nejeli!“
P: „Jojóóóó“
Y: „Kdy?
P: “ “ (2 sekundová pauza)
P: „Nenééé“

A bylo jasno. Jedem do neprobádaných končin.. A ještě k tomu na sever.. (přesněni severo-severo-jih). O správnosti kurzu jsme se přesvědčovali celou cestu – byla kosa.

Cestou se mně pan Kani Střík snažil přesvědčit, že jedeme jenom do „podzámčí Bechyně“, ale nenechal jsem se oblafnout. Cíl byl jasný. Dobronice! V Behyni jsme taky malinko zabloudili. Dojeli jsme až ke značce „Hlaste se na vrátnici!“, čehož jsme se lekli, zeptali se místního Aborigince a nabrali správný kurs.

Konečně jsme dorazili do Dobronic! Zjistili jsme to tak, že jsme uviděli ceduli Dobronice 902 10. No comment.

Hospůdka u kaštanu byla bohužel zavřená. Otevírací dobou jsme byli tak znechuceni, že jsme ani nedočetli ke kouzelné větičce, která otevírá knajpu i mimo vyznačené hodiny.. Škoda. Zatím však o nic nejde – sbíráme teprve zkušenosti.

Hladoví syrový sychravý usychat jsme zajeli alespoň skouknout místní hrad. Kastelán je tam pohostinný, i když asi jenom virtuální, protože nikde nikdo nebyl. Až na černé jezdce, kteří se na svých železných ořích přiřítili vzápětí.

Kastelán psal:
„Oheň prosím rozdělávejte pouze na předpřipraveném ohništi, z předem připraveného dřeva. Pokud byste měli dřeva málo, další je na zahradě za hradem..“ A tomu já říkám servis!

Po řádné fotodokumentaci jsme se vydali k domovu. Cestou jsme ještě zbloudili k záhadné věži, která se tyčila na obzoru a řádně ji prozkoumali. A abychom nepřijeli domů s brekem, zašli jsme v Bechyni alespoň do zájezdního hostince „U draka“. A tam padl rekord, protože to byl pravděpodobně nejkratší pitstop všech etap vůbec a jen těžko jej budeme ještě zkracovat.. Maximálně 11 minut i s placením! Pivo mi tam po náročné etapě obzvláště lahodilo, což dosvědčuje vynikající poločas vypití. Časový údaj tady radši psát nebudu, abych si nepošramotil svou pracně budovanou pověst ověnčenou titulem „Král větráků“… Pavel zvolil pro degustaci Thé, netušíce, že mu přinesou Jemču,… Což pohotově kvitoval slovy:

“ Voni ti daj čaj Jemča. To nechápu! Kdyby to bylo vo korunu dražší.. Nebo i vo dvě, ale aby to byl čaj… Čaj Jemča…“
Pro přesnost nutno dodat, že si dal s čajem též rum.

Ještě jsem si objednal utopence. Neměli.
Ještě jsem si objednal tlačenku.

… a vrchní na Pavewa: „A pán si dá?“
… a Pavew na vrchního: „Pán si nedá..“
… a nic si nedal.

Trošku jsem koukal, když mi to naservírovali, protože byly plátky tlačenky skoro průsvitný. O co byly ale tenčí, o to lahodnější! Chuťově prostě ++. A ocet jak víno! Měl snad hundrt prcent. Nebylo ale času nazbyt. Zaplatili jsme, šťastně se shledali s nezamčenými koly před vchodem a mastili to směrem domov.

Cestou jsme ještě potkali jednoho socana na kole, ale o tom škoda mluvit.

Zapsal: Arthur C. K. Lima

Video: