Bernartice – Na rynku

Vypadalo to konečně na klidné odpoledne u bazénu, nejlépe se zmrzkou v ruce. Ale ejhle.. Pavew posekal babičce zahradu dřív než obvykle a horko mu nějakým záhadným způsobem vypnulo lenost, která mu ještě dopoledne seděla za krkem a tak jsme po bleskurychle dohodnutém plánu etapy vyjeli přímo směr geomagnetický sever! Kvůli kalibraci přístrojů v horizontálním i vertikálním směru jsme to hned úvodem vzali tradičně přes kopec Semenec a ještě trošku klikatě kolem střelnice, přímo k řece Lužnici a podél ní do Koloděj.

Tam jsem po zabočení za mostem vpravo Pavewovi s velkým nadšením ukázal novou občerstvovnu, kterou jsem si aktivně sám pro sebe pracovně pojmenoval „Na plovárně“, jelikož se nachází na zcela pohodovém místě pár kroků od chladivé řeky, která již tak má v parných dnech více než dobrého pomocníka pro sražení horka proplouvavších vodáků, kolíčkářů i rybářů.. V pamětnících vyvolává svým tvarem vzpomínku na plovárnu u rybníka na Hlinkách, nezasvěcení si mohou pomoci reklamou na Kofolu. (Když jí miluješ, není co řešit). Jestli tam Kofolu prodávají se nám letmým, žíznivým pohledem nepodařilo zjistit, bez pochyb nás tam ale mohou spíš dříve než později čekat! Dnes však nebyl čas, zabývat se takhle, skoro až trapně blízkým cílem cesty a tak jsme pokračovali proti proudu řeky, směrem Bechyně.

Za můstkem se cesta dvojí, my se vydáváme tou složitější, zato delší a to vlevo. Tam hned po pár metrech začíná krpál přímo vražedný, Pavew je dnes ale ve formě a tak jej vyletíme přímo tryskem a přes Dubový vrch, místo tak vysoké nad okolní krajinou, že už tu skoro začíná růst kleč, se řítíme do Hvožďan. Neznalým terénu či map se to může zdát, vzhledem k cíli naší cesty (Bernartice) jako zajížďka, ale vzhledem k absenci jakékoliv schůdné cesty tím směrem ji lze celkem po právu považovat za zcela oprávněnou, ne li povinnou.. Po opětovném získání potřebné výšky jsme vstoupili do stínu přírodního parku Plzina. Následujících několik kilometrů bych směle přirovnal k aljašské magistrále, hluboký les tu totiž jako pravítko protíná „Transplzinská magistrála“. Nikde ani živáčka, jen se až se zarážející pravidelností z magistrály oddělí cesta tu vpravo, tu vlevo.. Jedna jako druhá. Klasik by řekl: „Kdo z magistrály jednou odbočí a do těch cestiček se jednou zamoce, tak už se z nich do smrti smrťoucí nevymoce..“ Jako perníková chaloupka uprostřed těch všech lesů pak působí zjevení, kterému se laicky říká samota a přesně pak Soví myslivna. Z opatrnostního hlediska jsme raději detaily neprobádávali (kdo může taky žít uprostřed lesa, že jo..) a drželi se našeho zvoleného kurzu. Tempo to bylo vzhledem k zařazení do seriálu Tour de Bier více než luxusní a po zdolání první poloviny magistrály jemně do kopečka jsme frčeli druhou polovinu, ještě stále rovně, zato navíc z kopce! Možná to ale vůbec z kopce není a táhla nás tak mocně žízeň, která v nás vyráběla sliny jak opratě..

Po tom, co jsme dosáhli až k asfaltce za lesem, bylo to do Bernartic, směrem vlevo, co by kamenem dohodil a zbytek došel a my se jali hledat hospodu. „Hochů, támhle je, hospoda U Čamrdy!“ zvolal jsem a instinktivně silněji šlápl do pedálů.. Po pár tempech se ukázalo, že se sice nejedná o hospodu U Čamrdy, ale u Čendy, zato však měli zavřeno.. Trošku nás to mrzelo, protože teráska před nálevnou vypadala víc než potentně.. Míjíme tedy přiléhající budovu školy, kde se srocují dnes v neděli tzv. studenti třetího věku, v rámci tzv. celoživotního vzdělávání (důchodci), dále si všímáme putiky přes silnici vlevo, která nás ničím nezaujala na tolik, abychom byť jen zjistili její jméno a jako magnet nás to táhlo (pro pravdě řečeno to bylo dost z kopce) na protilehlou stranu náměstíčka, tam kde se potkávají silnice ze čtyř směrů z Týna, Bechyně, Písku a Milevska. Hospoda Na rynku. Trošku v nás hrkne, když na první pohled nevidíme žádný volný stůl na terásce před budovou, již ale na ten druhý naše TdB srdéčko zaplesá a my přisedáme k poslednímu volnému stolu.

Hrdě jsme se bili do prsou nad poctivou vzdáleností, kterou jsme urazili od Týna (něco málo přes 20 km..) a s dobrým pocitem si začali objednávat laskominy od místní usměvavé servírky. Nejdřív to byly piva, pak přišel na řadu Gothájek pro Pavewa a já jsem si ke všeobecnému pobavení poručil mandarinkový kompůtek, což si samozřejmě vyžádalo pošklebky od vrchní a její opětovné ujištění, že při objednávce dobře slyšela..

Obsluha však neměla chybu, chyběl snad jen zvednutý malíček při servírování, což bychom však nemohli vyžadovat ani v Českých Budějovicích, kde by chtěl bydlet každý, natož pak v Bernarticích. Rychlost, přívětivost, profesionalita. Dojatý Pavew by navíc dodal přívětivý vztah ke zlatavému moku, kterého si druhá servírka, barokních tvarů, získala kratičkou větičkou: „ještě jedno pivečko?“. S ochotou přitakal, i když musím prozradit, že si dal už jenom malý, což bude samozřejmě vehementně popírat a já mu to nedokážu, protože se s ním odmítl vyfotit i přesto, že sklenice nesla nápis Pilsner Urquell. Jak figurant jsem se tak propůjčil k dokumentaci pěny, jiskry, atd.. já..

Zahrádka je umístěna hned před hospodou, na vyvýšeném dřevěném pódiu, barevně i materiálově sladěném s lavicemi i cca 10ti stoly a poskytuje příjemný výhled na malé náměstíčko. Dobrý dojem poměrně drasticky narušuje komančská stavba samoobsluhy po levé straně a dodnes přemýšlíme, jestli to soudruzi mysleli ze srandy, nebo jak..

V nedělním rozjímání nás rušily pouze auta a motorky, projíždějící hlavní tepnou náměstím, díky nimž se při našich toulkách za pivem příště rozhodně dostane na jiné občerstvovny, nicméně právě bez té dopravní cesty by tu jinak bylo takhle brzy po obědě jistě zavřeno..

Poslední doušky nám navíc ještě více zhořkly, když se odněkud vylouplo hejno tesaříků na kolech, v červených uniformovaných tričkách. Věkový průměr tak cca 48, převaha bab. To by nás ještě tak nevyvedlo z míry, kdyby si nesedli k sousednímu stolu a nezačali se bavit o tom, jak už mají za sebou přes padesát kilometrů a kam ještě pojedou.. Byl nejvyšší čas dát tomuto místu vale a vydat se přes Bechyni a pak kolem vody z5 domů za našimi nejbližšími..

Mlčky a se slzou v oku jsme projeli Radětice, kolem zatím neprobádané hospody/kina!! U zlatého jelena, ale hlavně kolem druhé místní nálevny, nacházející se na pozemcích JZD, k němuž se hrdě hlásí svou typicky funkcionalisticky odpuzující panelovitostí několika smontovaných unimo buněk. Kdy my už jsme tam byly.. Report ale bohatýr Standa ještě stále brousí, kdyby si to raději nechal pro uklízečky temelínské, chce se dodat.. První Vrchařská prémie, ve které konečně ukázal své kvality Vrchy byla ta k ceduli Bechyně. Že to ale nebyly kvality spurtařské, ale typicky vyčůránkovské byl fakt, že využil fyzické nepřipravenosti (ruka na mobilu, mobil u ucha) a psychické nepřítomnosti (my precious calling). Faktem však zůstává, že na to se historie neptá.

Do análů se tak dostane Pavew, s hnědým trikotem.

Zapsal: Král větráků