Bruggi je letos tahounem a motorem Tour de Bier! A proto již měsíc škemral, kdy pojedeme do práce na kole? Je to úžasná jízda, 38 km, ranním probouzejícím se lesem. Kolem řeky. Nikde ani živáčka, až na toho sádrovýho rybáře na pramičce před Hlubokou. Ale to je tak velký kýč, že skoro vypadá jako živý. Ale to by tam prostě vždycky nebyl.. Ranní cesta probíhala bez komplikací, až na to, že jsme vyrazili s hodinovým zpožděním.. Pohoda.. Jak pro koho 🙂 Dokonce bylo i otevřeno v bazénu, tak jsem mohl využít vymoženosti sprchy a nemusel lézt poránu ještě do řeky.
Po pracovní „pauzičce“ odpoledne vyrážíme v pět. Sraz u mostu. Pohled na nebe mi připomíná mikrotenovou igelitku, naplněnou černou bouřkovou vodou. Jak se napěchovaná k prasknutí pohupuje nad našima hlavama. Jen o něco víc houpnout a PRRRRAAAAASK! Do pěti sekund co se potkáváme leje jako z konve. Zahajujeme v podstatě před startem únik na nejbližší pumpu. Cedule a značky v podstatě leží, pod náporem prudkého větru, přinášejícího slejvák. Leje v podstatě horizontálně. Bruggi vymýšlí únikové autobusové varianty. Tak to ani náhodou 😉 Do půl hodiny téměř přestává pršet, vyrážíme! Směr jsme si vytýčili jasný, Bezdrev Yacht Club Restaurant! Je to útulná hospůdka na klidném místě, na břehu rybníku Bezdrevu, téměř na konci chatové oblasti. Ta „ulice“ tu má dokonce název – Bašta Bezdrev. To bude bašta. To místo jsem objevil téměř před šesti léty, když jsme plni napětí očekávali našeho synka Huga. Tehdy zapadající slunko nad tichou večerní hladinou, no roumentix. Dnes trošku divočejší větrné a přeháňkové uvítání, ale trenky máme suchý. Dozvídáme se, že to před chvílí dokonce otočilo dvě yachty. Tak každej si suchý trenky dnes neuchránil. To už ale vplouváme do restaurace, za námi dva z řečených námořníků.
Předtím si ale ještě stačíme s Bruggim objednat. Já smažák, Bruggi polívčičku a párečky. Měli poslední brokolicovou a poslední vývar. Tak si dal vývar.
Hned nás vítá paní u výčepního pultíku, chvilku s paní klábosíme, je velmi příjemná a pohostinná, ale stále máme pocit, že je na vážkách, jestli nejsme nějaká kontrola s EET apod.. Chudáci lidi, takovejch stresů co to zase přineslo..
Paní zapluje do kuchyně a baví se s námořníky odtamtud, stylem „Já bych se Vám věnovala, ale to bych to tu připálila“. „A co byste si dali?“ „A co máte? Já třeba řízek“ Na to paní neumí odpovědět a jde se kouknout ven na tabuli, co tam je napsáno. „Je tu třeba řízek“. „No to je ten můj, o kterým jsem mluvil“. Druhý si objedná párečky. Paní opět zmizí v kuchyni a odtud pokračuje přes zeď v debatě. Oni sem často jezdí cizinci, přes booking, ale oni nejsou schopni posoudit tu cenu, tak se pak doost diví..
Přichází volajaký slovenský chalan a vyžaduje fakturu, bo to platil zo svojho podnikatelskejho účtu a tahá si triko. Tu mu odmítají vydat, protože on platil bookingu, ten s nimi účtuje. „Ja cestujem po celej Euróópe a vsade mi ju vydajů, tak vy tiež“.. Cestuje po celej Európe a na Bezdrevu si vylámal zuby..
V chodbě před záchodem objevujeme 3D obraz!! Obraz vystupuje z rámu směrem dolů, do jakéhosi kmene stromu, který zakrývá vodovodní kohoutek. Tak to jsme ještě na svých etapách neviděli!
Jinak je restaurace velmi útulná, s krbem, masivními dřevěnými židlemi a těžkými zažloužlými záclonami. Prostě si na nic nehraje a zachovává svou původní útulnost navozující pocit chaty.
Dostávám smažák. Námořníci hladově koukají, házíme směrem k nim pár hladových vtípků, ale je to dobrá parta, vtipu rozumí. Má zajímavou strouhanku, téměř žlutou. Jestli je to domácí, tak ty vajíčka musely být A+. Jestli kupovaný, tak nevím, co do toho dávají za sajrajt.. Radši jsem se neptal a zůstal pro sebe u varianty A+. Paní nese Bruggimu páreček, ale je to opravdu jeden páreček a žádný páreček. Tedy jedna nožička. A k našemu překvapení mluví k jednomu z námořníků. „Bude vám muset stačit jeden páreček, protože tady pánovi prasknul, tak dostane ten váš druhý, až mu ho dohřeju.“ Bruggi se snaží oponovat, že by sežral i prasklej, že to na funkci nemá podstatný vliv, ale marně. Přichází další paní, která tu první střídá v kuchyni. Námořníci pořád nemají žádné jídlo a něco nové kuchařce vzkazují. Načež jim paní párková přináší obratem odpověď „kuchařka Vám vzkazuje, že si nemáte vymejšlet“. Dneska asi jíst nebudou.
S Bruggim probíráme důležitá témata, jako např. domácí pračková destrukční sabotáž triček Tour de Bier i yabasta, nebo to, že „si hrajou doma na bídu“, jak prohlásila Bruggiho mamka. Bruggi se taky rozplývá nad tím, co zažil den před tím, když vypráví o oslavě svých narozenin a nečekaném obdarování „to bylo jako z filmu, přišel jsem domů vožralej a přines jsem obraz“.
K jídlu dostáváme pivo, je to jedenáctka Kozel, malý a naprosto šmakózní. Je neuvěřitelný, jaký blahodárný efekt na chuť má jízda na kole. To ale zaznamenáváme další perly od paní z kuchyně.
„Tady se pořád něco nestíhá. Tady se ztratí třeba čtyři hodiny jako nic. To si třeba myslíte, že je jedna, kouknete na hodinky a ono pět!“
Tak tím se přesně vysvětluje, co se stalo. Ač jsme ráno jeli ležérním tempem, za 2 hodiny jsme byli z Týna v ČB. Odpoledne nám cesta, vč. uváděné zastávky na Bezdrevu, následném vyšlapání Olešnického kopce skrytého v lesích a ještě malém pit stopu v Chlumci, trvala bezmála pět a půl hodiny!.. Prostě v té oblasti můžete čtyři hodiny ztratit, ani nevíte jak a nikdo vám to nemůže mít za zlé.
Domů jsme se tak vrátili olizováni tmou, těsně před půl jedenáctou. Brůggi mi celou cestu vzlykal a vzpomínal, jak od Standy minule dostával co kilometr cukřík (hroznové lipíčko), aby měl sílu a dobře se mu jelo. Ani jsem mu nemohl prozradit, že je taky v batohu mám, ale právě pro případ krize pro děti 😀 K cestě domů bych snad ještě poznamenal, že ten Olešnický kopec ukrytý v lesích byl o dost krutější, než by se zdálo a že od prohlášení „jestli tady v Chlumci je hospoda, tak se vožeru“ mě zachránilo pouze to, že se jednalo o místní „hasičský klub“, kde nám pitelné kalorie zařídil strejda Bruggio, kterého 20 let neviděl.. Zvenku byste ani nic nepoznali, pouze vyvedené kabely do štítu a něčí zapomenutá červená blikačka z kola, na okenním parapetu mohli leccos dávat tušit. Jinak je to smutná historie, v místě, kde bývala po dlouhá desetiletí tradiční místní hospoda, byla vybudována nová, vč. úřadu a nyní tam musí v klubovně úřadovat jak za války, téměř tajně a se zatáhlými žaluziemi.
Zapsal: Kluk od opatrovny maličkých
