Pompézní oslavy 20 let Tour de Bier, za velké účasti proběhly a tak se můžeme opět vrátit ke komorním akcím, pod osvědčeným scénářem Bruggi nahodí termín, já jedu. Akorát nám do toho hodil vidle Ruda. Protože jel taky! A my jsme rádi. A dokonce trval na tom, že i když jede z Tábora, rozhodně se dostaví na start. A to jsme později ze záznamu na Stravě zjistili, že si to dal ještě zajížďkou přes Radkov, Makov, Padeřov. Prostě úplně na druhou stranu..
Na startu byl přesnej jak Němci ráno v práci, Bruggi jen pár minut za ním, dofouknul jsem mu kolo a mohli jsme vyrazit. Resp. nám trošku vyrazil dech Ruda, s jeho návrhem, že pojedeme směr Třitim. Naším cílem pro tentokrát byl zvolena golfová restaurace u hřiště nedaleko Sudoměřic u Bechyně. Bruggi tedy navrhoval startovní výstřel (pivko) rovnou pár metrů od startovní čáry, v nelegální občerstvovně na molu u řeky, to nakonec úspěšně zamluvíme. Na Sokolce je překvapivě zavřeno, vyjíždíme týnské Passo del Stelvio od Hlineckého bahňáku (vzpomínáme na mládí, kdy tam bylo báječné koupaliště s dřevěnými převlékárnami jak z reklamy na Kofolu) a pokračujeme dál příjemnou stezkou proti proudu podél potoka, směr Depot. Vegetace začíná houstnout a místy dosahuje až po ramena. Trošku to na šotolině drncá, Rudovi v tu chvíli jeho fancy gravel, Nimbus 3000 mezi koly, vůbec nezávidíme.
Stáčíme se ke Smilovicím, tam je hospoda opravená, ale roky zavřená. V Čenkově u Bechyně co pamatuji nikdy nebyla, my přejíždíme potok a buší se škrábeme do kopce, který si strmostí nijak nezadá s krpálem na Říp a okolo hájenky míříme do Záhoří. Mezitím ještě Ruda posbírá dvě klíšťata. Doktor rozhoduje o operaci rovnou na místě, my operujeme, aby nám ho ještě na nějakou etapu půjčili. A v zápětí druhou, v podobě čištění řetězů od zamotané trávy. Možná byly operace v obráceném pořadí, ale to zapřu, protože ta č. 1 by se údajně neměla provádět špinavýma rukama od šmíru. Jedinej Ruda ruce od šmíru nemá, páč prý maže nějakým voskem. Ale on operovat nemůže, protože nesnáší krev. Teda na pacientech mu tolik nevadí..
V Záhoří objevujeme u zavřené hospody (otevírá jen na vesnické akce) vybledlou mapu a kontrolujeme směr. Je to trošku zbytečný, protože Rudovi neustále pípá na kole jeho Tamagotchi, tj. cyklo kompjůtr sedmé generace, vč. navigace na cíl v podobě gps, radaru hlídajícím pohyb za ním, všech zdravotních metrik apod. Vzpomínáme na jeho předminulou etapu, někdy okolo roku 2005, kdy jsem měl na řídítkách gps a Ruda mi nevěřil, že by to mohlo měřit rychlost bez drátů 🙂
Neohroženě se střemhlav pouštíme Hahnenkammem (chodník s převýšením 9m na 46ti metrech) k Březnické hospodě. Bohužel v Březnici probíhá celovesnická brigáda a otevřít před dokončením úklidu by byla strategická chyba, chválíme starostovu prozíravost. Tedy trošku smutně, ale chválíme. Nám to alespoň umožní neuvíznout někde po cestě. Teda ale trošku vyprahlí už jsme. To je pravda. Vesnička Jamník je tak malá, že hospodu nemá, překvapily nás tu ale historické artefakty pod širým nebem, jako různé žebřiňáky, sáně, povoz apod. U lesa se stáčíme vpravo a od hájovny je to už jen rovně lesem, jedna zatáčka vpravo a jsme tam. Bruggimu jsme tedy nemohli hned prozradit, že k tý první zatáčce je to Štičí alejí téměř 3 km. Holt americký cestování. Ruda hraje Tamagotchi. Lesem to ale frčí báječně a už jsme u louky plné nádherných majestátních staletých stromů, přeměněné na golfové hřiště. A na křižovatce restaurace. Se stojany na kola. S velmi příjemnou otvíračkou PO-ČT od 11:00 do 19, ve zbylých dnech dokonce déle.
Venku tři stolečky, u jednoho z nich dopíjí pupkatí golfisti, od kterých se pozdravu nedočkáme. Čistíme si boty od krve z klíšťat kartáčem u vchodu a již si v příjemné hospůdce objednáváme u ježibaby. Tedy velký pardón, paní byla velmi příjemná a Ježibabu jsme si objednali. Byla to dvanáctka. Z pivovaru Obora. Než pořídím pár fotek uvnitř, kluci si rozeberou své žejdlíky a tak na mne zbyl za zvuků prskajícího výčepu ten úplně poslední. Ten úplně bez pěny. A to jsem se ho ještě ani nedotk! Zdá se, že legenda Krále větráků žije! Nesu si svou koledu trošku se smíšenými pocity ven ke stolečku, pupkáči v bílém již naštěstí ve svých Land Roverech vyklidili pole působnosti. Ve dveřích nás míjí nově příchozí a při pohledu na to, co kolem nesu rovnou hlásí směrem k paní vrchní. „Co máte s pěnou?“.
Na Ježibabu jsme se těšili. Trošku nás tedy zklamala, hlavně absencí pěny. Bublin měla taky jako zapomenutý sifon od včera. Poslední ze sudu prostě nebrat, to je marný. Naopak půllitry jsou velmi povedené, dokonce se shodujeme, že 0,5 litry opticky vypadají, že mají víc než 0,5 litru.
Podle informací v Tamagotchi má Ruda v tu dobu natočeno už tak 80 km a tak jsme všichni vyhládlí a objednáváme si alespoň utopence. Jsou za 85 kaček a raději se neptáme, jestli chleba k tomu bude ještě za dalších 40. Naštěstí alespoň to ne a za chvilku už nám je servírují, každému dokonce na dvou talířích na sobě. Již jsme toho na našich TdB cestách zažili hodně, ale tohle dnes poprvé. Holt nóbl podnik 😀
Při pohledu na ostatní ceník (pivo 53,- a 55,-, borůvkové knedlíky asi za 185,-) přemítáme, jestli tu berou karty? Tady by mohli.. Bruggi to tolik neřeší, protože si s sebou vzal asi stovku a kartu stejně žádnou. Je ale v klidu, v případě potřeby by zaplatil akciema z JZD v Březnici. I když nerad prodává a nejraději bych je skoupil všechny, jako koníky ve hře Dostihy a sázky, za pivo by nějakou dal. Nakonec ale přeci jen raději s Bruggim demokraticky většinově odhlasujeme (a to je často problém dnešních dní), že budeme platit dohromady a zatáhne to ten, kdo tu má nejdražší kolo. O fous to vyhrává náš nejvzdálenější účastník (v tržních cenách cca jen 20x, a bez započtení Tamagotchi. Teda kdybysme samozřejmě sečetli naše obě kola dohromady), ale v tu chvíli nám taková prohra úplně nevadí.
Debatujeme nad různými filosofickými tématy, jako např. o tom, že paní vrchní zbytečně moc škrtí pípu, že má Bruggi asociovanej ročník narození Paepanky s výbuchem Černobylu, jestli by nás smetlo auto, kdyby ho to vyneslo v zatáčce, u které sedíme, výměně vadných součástkách v sušičce, motorech v pračkách, apod. Čímž se nechtěně opět dostáváme k neoblíbenému tématu triček Tour de Bier. Respektive jejich cílenou sabotáží. Ruda přitakává a dodává historku, jak se chystal přijet na svou po dlouhých létech první etapu (minulou) v první verzi trička TdB. V tom s velkým modrým a pogumovaným a tudíž napořád vlhkým a zpoceným „Veď kolo“ na zádech. Jak pro něj speciálně jel k rodičům, tam ho opravdu objevil, sfoukl prach a předal naruby své drahé manželce, aby mu jej na tu slávu přemáchla. Ten kus hadru, co mu následně vrátila, se žmolky zbytků nějaké hmoty, to si nezaslouží žádného slušného slova a zažili jsme to všichni. Jak to, že maminky nám ty trička praly stokrát a stále byly jako nové a bez úhony? To, že už bude následně jen na čištění řetězu od šmíru je vlastně poctou..
Bruggi se s námi dělí o takovou zajímavost, jako ze 100+1 a to, že Štěpánka se vždycky čílí, že když někde platí za její peníze, dává větší dýška.
„Ale je to tu pěkný, když tu nejsou golfisti..“
Rozjímání tak ruší jen na můj vkus poměrně překvapivě velký provoz projíždějících aut. Naopak kladně kvitujeme poměrně velký počet cyklistů, kteří kolem většinou osamoceně projíždějí.
Dopili jsme první piva a tak objednáváme pro změnu Summer Ale (teda já ne, ale později (ještě o trošku později) se přidávám taky) a to bylo teda po tom prvním za odměnu. Pěnu mělo tedy taky už trošku unavenou, ale chutí a vůní to byla naprostá symfonie. Snoubila se v něm řízná chuť chmele s citrusovými tóny. Geniální, s nádhernou ostrou vůní chmele. Paní mě naprosto prokoukla a tak mi přinesla malý v nuladvojce. Dlouho mě žádný pivo takhle nezaujalo. Bylo tak výborný, že jsem si už další nedal, protože zavřeli. Přinesli nám účet, který se před námi tisknul na bezdrátové tiskárničce a při vyslovení částky za ty dvě pivka pro každýho a utopence jsme pochopili, proč má ta účtenka asi 40 – 50 centimetrů. 620,- Masakr. Když o tom tam přemýšlím, možná byly ty piva přeci jen o trochu hořčejší..
„To Vaše malý jsem vám tam teda naúčtovala jako nulatrojku, protože nuladvojku nemáme v ceníku“
Vřele se s námi paní loučí a mizí v útrobách pro dnešek zavřené občerstvovny. Trošku v šoku, co všechno tu za tu poslední chvilku proběhlo si ani nevybavuji, zda jsme našemu dnešnímu sponzorovi dostatečně poděkovali a jak si stál s dýškem v porovnání s Paepankou.
Nasedáme tedy zpět na kola, loučíme se s Rudou, který nasedá na svůj speciál, zapíná Tamagotchi, který mu hned po zapnutí vynadá (asi to bude „ta“ Tamagotchi) a vyjíždí domů směr Tábor. My vyjíždíme domů směr Týn, tedy pro změnu zase jinou lesní 3 km dlouhou cestou. Když jsme za lesem, přemýšlíme, zda se dáme vlevo, nebo vpravo. Obojí je stejně blbý a hele, co uprostřed, je tam polní cesta. Jedem. Nebyla..
Nakonec jsme se ale dokodrcali na spojovačku do Blatce a přes Ceckov (no nekecám! Na mapě na souřadnicích 49.2581286N, 14.5277350E ) jsme dopluli opět do Březnice. Kontrola, zda je po brigádě nutná. Z dáli do vypadá nadějně, u hospody je otevřený výdejní okénko (ty milujeme!) a u něho klábosí vrchní s aborigincem. „Ahoj, máte otevřeno?“ Ptá se Bruggi, protože ten zásadně celý život všem tyká.
„Máme zavřeno, ale pivo máme.“
Dostane se nám rozhodné odpovědi a tak oslavujeme konec brigády za místní alespoň my. Za příjemných 35,- Bruggi pak dostal při čekání na mě ještě jedno protekční za 30. Neujeli jsme toho na cestě domů zatím mnoho, o to víc nás překvapilo, že Ruda již je dle informací ze Stravy doma a najel dnes celkem přes 100 km :O. Nejel náhodou jenom k nejbližšímu nádraží a pak vlakem?? Pak se již ale nic podstatného nestalo, Bruggi si od hostinského doplnil informace ze schůze akcionářů JZD, kterou nedávno jen o týden prošvihl a zkratkou přes Bečice a Dobšice jsme si za dlouhých stínů zapadajícího slunce vychutnali grandiózní čtyřkilometrové klesání Dobšicko Třitimským kopcem. Při průjezdu Třitimi tedy Bruggiho málem pokousal pes.. Etapu jsme zakončili debriefingem v Pizzerii della piazza v bývalém Disco-trysko na náměstí v Týně, dobrých pár hodin po dojezdu Táboráka.
Zapsal Kluk od kasáren
