Dívčice – Dívčická hospoda

Předem tohoto reportu bych rád poděkoval klukum (jmenovitě řezníku Kernerovic a paralympionikovi Klímovic), bez jejichž nekonečné dobroty a ochoty by nemohl vzniknout tento skvělý report, neboť kdyby se na mě vysrali a jeli sami, tak já bych se s Vámi nemohl podělit o spoooustu skvělých zážitků.

Díky kucí : )

Začlo to nevině, když jsem si spletl Dražíč s Dřítní. A to bylo štěstí, jinak bych se v cíly naší cesty objevil pravděpodobně autem, cestou z práce. A tak jsem vytrvale trval na tom, ať, proboha, na mě počkají.

Vyrazili jsme pozdě, slunce bylo proklatě nízko, a tak jsme šlápli do pedálů. Hlavně Pat a Mat, kteří šlapali jak o život i z kopce, přestože věděli, že já šlapat z kopce nemůžu, díky zkurvené přehazovačce. Ale to bylo na posledy. Napříště je převálcuji svým funglnágl novým kolem.
Profrčeli jsme si to kolem Temelína, kde jsme se samozřejmě neopomněli vyblejsknout s největší jihočeskou dominantou. V Dřítni jsme byli než by kdokoliv stačil říct „Borůvkovej koláč“ a pokračovali jsme směr Dívčice. Po 4 km jsme se zjevili v obci Nákří. Řiť, kde by člověk nehledal ani pojízdnou prodejnu a oni tu mají HOSPODU!!! Tuším že se jmenovala Nákeřská hospoda. Mé prosby a výhružky zůstávají nevyslyšeny, nezastavujeme ani na jedno malé a pořád hrrrr do Dívčic. Pavker, stará to hračička, si zapózoval pro kamery před budkou s čerpacím stojanem na naftu. Přijíždíme do místního důležitého železničního uzle a proto se není čemu divit, že hospodu nalézáme naproti vlakovému nádraží. Martin si odložil kolo, do velmi originálního stojanu, kde kola opravdu stojí. Naivně jsme se pak dohodnuli na tom, že si dáme pivko u vnitř. Tak natřískanou hospodu v neděli jsem snad ještě neviděl.

Vrchní (v podobě mladého kluka) nelení a rovnou nám točí tři pivsony. Pomalu se rozkoukáváme. Co člověk to originál. A to opravdu, nepřeháním. Opálený kolozubý štamgast házející vytrvale drobné do jediného automatu v hospodě. Zavalitá žena připomínající Lábuse a šťourající se v zubech, lehce nachmelený číšník a spousta dalších… I rozhodli jsme se tedy, že dopřejme sobě žejdlík lahodného zlatého moku pod širou, již značně potemělou oblohou. Zabředli jsme do několika debat, namátkou vyberu třeba tu, na základě které jsme dospěli s Martinem k názoru, že délka nohou není příčinou toho, že si člověk s nataženýma nohama nemůže došáhnout na špičky. Viz foto. Po dopití pivka jsme se přesunuli pod střechu, kde se již uvolnilo pár místeček. Objednali jsme sobě toliko tři hutopence. A tim začlo první story:

Paní vrchní: Co si dáte?
My: Tři utopence.
Číšník: Co si daji?
Paní vrchní: Daji si tři utopence…
Číšník: Co???
Paní vrchní: Ále…. (odchází a jde to nandat sama)

Paní vrchní: Není chleba…
Martin: Tak nám stačí rohlíky. (zděšený obličej paní šéfové)
Martin: No tak nám to teda stačí bez chleba.
Paní vrchní: To myslíte vážně?
My: Ano!

Nakonec se tam ještě našel chlebík od pátku, tak bylo vše v pořádku.

Další story začlo v zápětí. Pavker se vydal na místní toalety. Po návratu se tlemil tak, že nám nebyl schopen pět minut vylíčit, co tam viděl, nebo spíš slyšel. Po příchodu na záchod se totiž z kabinky ozvalo.
„To je moje hovno, to je moje hovínko…“

Po pěti minutách tak trochu i ze zvědavosti, co se bude dít dál, jdu na záchod i já. Tam prázdná kabinka a uprostřed boty a nikde nikdo. V zápětí za rohem u umyvadla chlapík začne mumlat: „Já mám problémy, víš? Nevíš, viď“ Pak ještě něco o tom, že není automatická pračka, ale to už jsem se pakoval, protože celý hajzlík nehorázně páchnul a epicentrem byl jasně chlápek u umyvadla, „peroucí“ si gatě. Po vypovězení zážitků neodolal ani Martin a šel také na výzvědy a dozvěděl se následující: „Stará se posere.. Kejchnul sem, a.. a už to bylo..“
No nechtěl bych bejt v jeho kůži : )

S jediným naším spolusedícím jsme se shodly, že utopence tu mají dobrý. Byli s feferončičkou a s okurčičkou. I pejsek dostal chuť, ale bacha na něj, je to kanec!!! (slova místního bohéma).

No a pak už nezbývalo než se vydat zpět k domovu. Platíme, odcházíme. Slovo platíme nevystihuje svou délkou dostatečně důstojně proces přemlouvání a handlování s vrchním o výšce dýška.. Nejsem si zcela jist, zda tu správně pochopili úlohy jednotlivých stran obchodu a jejich rozdělení úkolů. Viz. suchá mluva teorie: poptávající strana, toho času ochmelka se snaží cenu stlačit na minimum, dýžko nejlépe pominout. Zatímco kupující strana, toho času vrchní se snaží cenu maximalizovat, čímž vydělá více čmrdlíků a může častěji vystupovat za stranu poptávajícího, chcete-li – kupujícího, chceteli – ochmelky. Tolik teorie. V praxi se nás snažil vehementně přesvědčit, že těch pět korun je moc a basta. Nakonec přeci jen vítězně a plni dojmů odcházíme. Nashledanou, nejsme zde zajisté naposled.

Kdo by čekal, že tím příběh končí, ten by se pořádně spletl. Přesto, že jsme vyráželi již za tmy, tak zas tak velká zima nebyla, ale nakonec nebyla ani taková tma, protože Martin, poučen z etapy spáchané o den dříve, vylovil z batohu lucerničku. Cestou domů nás ještě jako magnet přitáhla Nákeřská hospoda. Jen jsme tak z venku nahlédli a uznali, že tohleto si musíme nechat na jindy.

O chvilku poté, jsme při cestě napříč Dřítní, vzpomínali na vynikající místní chlebík a tak jsme jen tak mrknuli k pekárně. Je zhruba půl deváté. A ouha! Ono se peče! Tak se ptáme, jestli se i prodává. A ono jo. Pani, prej co si dáme. Tak my se ptáme, co mají. Prej „Jen chleba“ Nemáme tedy na výběr a kupujeme hned tři bochníčky. Necháváme pětku dýško, načež tu evidentně nejsou zvyklí. Pani za námi vyběhla ven a žadonila dobře 2 minuty ať si to vezmeme zpět.

Ještě jsem počkal až si ti dva investigativci, Pan-ker-Ner s Marťanem, prozkoumají tmavej průjezd (já jsem se bál) a pak už nám nic nebránilo došlapat ve zdraví domů…

 Zapsal: Zlý Pavel