Pro tradiční podzimní, pěší, dálkovou etapu, byla jako cíl protentokrát zvolena víska nedaleko Hluboké nad Vltavou, Dobřejovice.
Jde o zapadlou vesničku, ze které cesta nikam nevede a nikam se skrz ní neprojíždí, v podstatě se jedná o poslední baštu civilizace před divokými lesy obory.
Přemýšleli jsme, zda zaútočíme na místní hospodu ve směru od Kbelnice, nebo od Kopydlna, nakonec jsme se jednomyslně shodli na tom, že to budou Budějce. (Záměrně uvádím tento výraz, jelikož jej v ostatních regionech ČR neznají..) Zbývající dva směry byly zamítnuty, mj. též proto, že se nacházejí několik stovek kilometrů severněji, u lesa Řáholce a města Jičína..
„Dáme si štrůdl.“ prohlásil někdo, hned co jsme vystoupili v ČB na nádraží a již si nepamatuji kdo poprvé a v tu chvíli jsem se rozhlédl kolem sebe a lehce zastyděl. Přípravu na etapu jsem tentokrát zdá se skutečně podcenil. Každý totiž na uvedený povel vytáhl tu z batůžku půl litrovku KeyRumu, tu placatku Tuzemáku ze šosu. Každý až na mne. A safra.. Nezmrznu v noci bez teplého svetru na tři (RUM)?? Tolik rumu ale u sebe nemají ani somálští piráti.. Bylo tedy nakonec pro každého dostatek. A v podobě jmenovaného štrůdlu, speciálního lektvaru, kterého byl RUM hlavní ingrediencí se pil lépe než voda a cesta nám zvesela ubíhala.
Minuli jsme artefakt kola, který byl nepochopitelně zarostlý v korunách stromu ve výšce dobrých čtyř metrů, otřeli zvlhlé oči ve vzpomínce na letní etapičky na kolech a pokračovali směrem severo-severo jih (Dobřejovice). Standovi se ze sledování tohoto prazvláštního azimutu až zatočila hlava a možná to bylo spíš tím, jak pečlivě ochutnával štrůdlík a už sebou žuchnul až se otřásly věžičky na nedalekém hlubockém zámečku. Od té doby s námi byl Standa jen fyzicky a jak o den později prohlásil, „kdybych zůstal doma, měl bych v životě den navíc, protože si vůbec, ale vůbec nic nepamatuju!“.
Inu etapy Tour de Bier nejsou žádný med a doma to raději nezkoušejte!
Vísku Hosín nebudeme raději zmiňovat, zaprvé je na kopci, zadruhé by si zveřejněním otvíracích dob udělali pouze ostudu a zatřetí na ni při dalších etapách jistě dojde. Přímou cestu do Dobřejovic jsme si ještě stihli zpestřit zastávkou v hospodě v nedalekém letištím klubu a zkratkou přes temný, hustý les. Nechyběla ani romantická chůze po kolejích, která neměla chybu, snad až na cca čtyři vyrušení rychlíky Praha – Salzburg, během 15ti minut, svištící rychlostí cca 160 km/h..
„Jé rááno, jé rááno, nohama stíráš rosu na kolejích…“ chtělo by se zpívat z hrdel a pomalu se loudat po zrezivělé koleji, ale realitou bych čundráctví spíš zařadil mezi adrenalinové sporty..
V Dobřejovicích mají otevřeno od šesti, my dorazili zvesela po zdolání zahřívacích cca 18 kiláčků lehce po otvíračce. Hospoda je tu v přízemí tradičního domu o dvou patrech, s přilehlým velkým sálem pro konání posvícení, mikulášské a jiných stmelovačů. Aktuálně tam hráli místní floutci obíhačku (rozuměj pinčes, nebo též pinec).
Několik štamgastů již poctivě sedělo u druhého stolu od okna, přičemž druhým stolem je míněna dlouhá řada spojených pěti stolů, jak je zde zvykem. Hladoví obsazujeme první řadu u okna, neboli tu nejblíže k výčepu, poroučíme zelenou rundu na uvítanou a pivka k tomu a už se těšíme, jakými dobrotami si zaplácneme vyhladovělé žaludky. „Tady bohužel nevaříme..“ zní překvapivá odpověď a nám padá čelist.. „Ani utopený?“ zkoušíme ještě žadonit. Ale je to marné, paní vrchní je nekompromisní. Nic naplat, přecházíme ke krizovému plánu. Objednáváme, otáčíme zelenou rundu a s vědomím, že každé pivo je jako tři rohlíky poroučíme pro každého další kousky. Plán dojít pěšmo až zpět do Týna je ale neúprosný, proto NodG se Standou dodegustovávají poslední specialitky, které jim vrchní vřele doporučili, Kéďa dokončuje své představení na pódiu vedlejšího sálu pro žasnoucí místní floutky, Brůdži se Štěpkou dokončují konferenční hovor přes sál s vysílačkami, Pavew dokončuje již asi sedmý mobilní hovor ala (Kontrola ze štábu) a i my, s Lukášem dopíjíme svá pivka a vyrážíme na noční pochod směr Hluboká, kde kousek dolů po proudu, v náručí spícího lesíka máme též ulehnout ke spánku. Cesta příjemně ubíhala a tak jsme si ani nevšimli, že někdo chybí.. Satelit Standa nás poslušně kymácivým krokem obkružoval a tak se zdálo být vše v pořádku.
„Haló, vy……,píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, my jsme se ztratili,píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, tady jezdí trowejbusy a tramvaje a jsou tu svítící stromy…“
„píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, nenechávejte nás tu, přijďte si píííp pro nás, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp, píííp“
Dále se spojení naštěstí ukončilo, už tak jsme dostali naloženo dost. Asi jim došly baterky, mysleli jsme si. Následovalo několik desítek telefonátů ve stejném duchu, které nevedly k rozumné domluvě : )
„Uff..To je hic…“ zafuněl Standa ze spacáku.. Komu by taky nebylo hic, když si na sebe navlékne tolik tekutých svetrů..
Jaké bylo naše překvapení, když ani ráno nevylézají Brůdži s Nodžim s námi ze stanů.. A to přesto, že jim nechal Pavew zaplou signálku (myšleno baterčičku pro všechny případy.) Bwik, bwik. Po menší pátračce zjišťujeme, že si pánové spletli směr vlevo a vpravo, z města a do města, po proudu i proti proudu a skončili na kruháči v Českém Krumlově, u Lidlu!!! V Českém Krumlově??.. Po další hodině a půl, kdy už byla možná první rozumná komunikace se dozvídáme, že byl údaj správný, až na to, že se nejedná o Krumlov ale Hlubokou a nejsou u Lidlu, ale u Plusu.. Že jim včera nedošly baterky, ale vzteky vysílačkou několikrát švihli o zem až mi jí rozflákali a že se hlavně totálně odbourali zásobami piva v petkách a zbytky štrůdlu po cestě..
„Studí mě plomby, myslím, že přichází zima..“
Poučen z historie sázím boty, čepici i kalhoty na to, že už kucí nepůjdou s námi pěšmo a tak se k mému velkému údivu a hlavně obdivu (po předvedeném výkonu) po několika hodinách objevují a šťastně se setkáváme v Purkarci. Kolik má člověk najednou kamarádů, co mu připomínají, že má sežrat svou milovanou čepičku.. Ještě, že se kluci ve slabé chvilce podřekli, že ještě v noci volali na všechny strany, ať si pro ně přijedou a že jen totální „dezolátní stav“ mohl za to, že nebyli schopni se domluvit ani s Martinem B, který jezdí se šnečím domečkem ani s taxikářem a nebo, že se s nimi byli schopni domluvit, ale řekli jim, že jsou v Krumlově u Lidlu.. Vyndal jsem milovanou čepičku z pusy a pokračoval v nášupu, co nám, hladovým vlkům, naservírovala paní vrchní v Purkarci. Báječně jsme si též užili švandu s mícháním nových variant, ke všem těm barevným druhům limčy, co tu mají, skoro jako ze základní sady „malý chemik“.
Zbývající cesta domů probíhala již celkem hladce, zatímco jsme probrali všechny veselé příhody se svítícími stromy a říkali Standovi, co se událo předchozí den. Už už to vypadalo, že na buřtíky pečené na navlhlém čáprčí nedojde. Ještě že jsme měli s sebou Kecku, která neváhala ztratit svou peněženku i s platební kartou, aby dala, zatímco ji usilovně a neúspěšně hledala, ostatním časový prostor na zapálení ohně a gentlemanovi Lukášovi za přípravu klacků-opékáčků, (nejen) pro holky.
Vždyť by to byla pořádná ostuda, přijít domů z čundru a nemít všechno začouzené od ohýnku..
Sepsal ten bez rumu
