Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že jsme se dostali ke zhodnocení krčmy v Dobšicích. No možná tomu také pomohla Karlova zvědavost. Ten bloumaje v práci po Google streetview, projel snad všechny řitě světa v okolí Týna a začal nám tvrdit, že v Dobšicích funguje jakási nálevna. No když to říká pan Google, tak jsme svolili k výletu oním směrem, přesvědčeni, že Dobšice jen projedeme, vysmějeme se Karlovo naivitě a skončíme v lety prověřeném táboře Rusalek.
Léta Páně dvoutisícího dvanáctého, v červnu dne dvacátého třetího, čtyři hodiny třicet minut po poledni středoevropského letního času, vyrazila slovutná komise TdB mazaně ze dvou míst současně a vytvořila rojnici, skrze kterou žádná hospoda nemá šanci proklouznout. Výsadek vedený směrem od Záhoří, kterému velel bratr Karel a sestra Štěpánka, měl pár minut zpoždění (odhadem 50 – 60). Druhý výsadek, vedený směrem od týnského hradu, kterému jsem velel já, obsahoval další tři pivní bojovníky, bratra Martina, sestru Janu a jednoho mladého kadeta s pracovním jménem Tadeáš (bude to ale Hugo 🙂 ). Pár metrů od hradního mostu Hugo zavelel k ústupu a stáhl se i se sestrou Janou do hlavního stanu a vytvořil tak nezbytné zálohy. Přeci jen teprve začíná a pohled na bývalý týnský pivovar mu pravděpodobně pro tentokrát stačil. Zredukováni na menší údernou jednotku dosáhli jsme mnohem vyšší mobility. Díky logistickým problémům v táboře bratra Karla však ze soustředěného útoku sešlo. Naše operační skupina dorazila na místo s padesátiminutovým předstihem s přesvědčením, že nebude na místě ani živáčka a operativně se přesune na jiné místo. Jenže došlo k bezprecedentnímu podcenění nepřítele, který nás očekával a navíc v obrovské přesile. Na místě na nás čekalo nepočítaně rodáků a přátel Dobšic. Mezi místními byly spatřeny i posily z různých koutů republiky. Např. PhDr. Ivo von Šmoldas, který vlastní nedaleko vsi blíže neurčenou usedlost. Nebo posedlost? K podcenění došlo i po technické stránce. Vyzbrojeni jedním čipem čítajícím 2 megapixely a druhým o síle mohutných 3,2 megapixelů integrovaných ve dvou mobilních telefonech značky Nokia, nemohli jsme čelit akci takovýchto rozměrů. (pozn. red. v letošním roce došlo na trhu k představení prvního mobilu s 41 megapixely..) Bratr Martin jal se dokumentovat druhým zmíněným, ale zvrat přinesl až příjezd posil ze Záhoří. Bratr Karel vybaven zrcadlovým fotoaparátem, přinesl do našich řad klid a nic nebránilo soustředěnému objevování hospody a jejích přilehlých prostor.
Nálevna byla celkem malá a zapečetěná proti vniknutí, neb se v ní obalovaly řízky. Zato olbřímí sál byl narvaný k prasknutí obzvlášť ve chvíli, kdy se ty řízky začaly smažit. Jediné další prostory, do kterých jsme nahlédli, byly luxusní záchody, kterých bylo, pro plebs naší úrovně, úplná škoda. Nechtěje tančit s místními divami spočinuli jsme nejprve na schodech, později u stolů před hospodou a započali jsme hodnotiti nabízené pitivo a krmi ku této příležitosti podávanou. Jedenáctistupňový truňk původem ze Svijan obecně nevalné kvality ani zde nenadchl a nemyslím si, že by to byla chyba výčepního. Bratr Martin úskokem a lstí vplivnutím ohlodané třešňové pecky docílil toho, že mu ani na tomto žabinci nespadla pěna, ale vše je dobře zdokumentováno, tak se není třeba bát, že by následující generace nabyly falešného dojmu, že je král větráků mrtev. Ve snaze infiltrovat se do tábora místních, vyslechli jsme tajně následující šifry o jejichž pravém významu se můžeme jen dohadovat: „Takovej řízek udělat dědovi, tak mě s tim vyhodí. Je suchej, jak prase!”, nebo: „Vyfoť to znova, zrovna jsem se rejpala v nose.“, případně: „Ták, řízky sem měla a můžu jít domů!“.
Těsně před opuštěním místa činu se k nám dostala k otestování část společné večeře v podobě 5ks řízků s přílohou a oblohou. S nejvyšší mírou objektivity, které jsem schopen, musím uznat, že se jednalo o celkem povedené jídlo a to hlavně s přihlédnutím k jeho masové výrobě.
Vzhledem k povaze akce, jsou nashromážděná data z části zkreslena a revizi vidím, jako nezbytnou. Jelikož vzdálenost od Týna je více než příjemná, tak si myslím, že k tomu může dojít celkem brzy.
Ještě na závěr se nejde nezmínit, že jsme po cestě z Tejna zahlídli u lesa tajemnej statek, kde cesta končí a mnoho lidí o něm neví. Je jako stvořenej k sektářskejm rituálum, kde se po nocích bičují přikované nahé ženy a nebo tam taky možná točí pivo, takže to budem muset každopádně prověřit!
Zapsal bratr Pavew Zlý
