Dolní Bukovsko – Kulturní dům

Přes drobné nesnáze a po několika ujetých kilometrech po Tejně jsme navzdory hrozícímu lijáku vyrazili já (Pavew) a Karew, prozkoumat, jestli na jih od Týna neexistuje nějaká skrytá hospůdka, nebo hospůdky, které by stálo za to navštívit. Chvilku jsme prudili v informačním centru, jestli nemají alespoň obyč. turistickou mapu, která by byla dostatečně podrobná a vhodná tak pro naše účely. Dostali jsme košem a tak jsme si mazaně vyfotili mapu na náměstí 🙂

Vzali jsme to cestou přes Dobšice, abychom pokryli co nejvíce vesnic jedním vrzem. Nejprve jsme se ovšem pokusili sehnat Pavkera, věda, že se již navrátil z cest po rodné vlasti. Opět se zbaběle skrýval za závěsem aby s námi nemusel nikam jet. Že by se bál vody, nebo se bojí toho, že bychom mu s Karlem po cestě ujeli?

Již v prvním stoupání Karla osvítil geniální nápad. V každé vsi se při průjezdu přeptat zda-li se někde za bukem neukrývá hospoda! Jak se později ukázalo, tato metoda slavila veliké úspěchy. Rovněž nás napadlo při projíždění míst několikráte projetých, že by nebylo od věci do mapy zanášet i vesnice v kterých hospody nejsou. Například červeným křížkem. Předešlo by se tak tápání v mapě při plánování dalších etap.

Hned na prvním kopečku nesmí chybět fotka s Temelínem a jen co si Karew vyhrál s foťákem a zamávali jsme panu Velorexovi, tak se mohlo jet dál. První dotaz na skrytou hospodu v Dobšicích. Odpověď negativní. Můžeme si udělat křížek. Hned za vsí jsme narazili na třešňovou álej. Zlomil nás až nachystaný žebřík opřený o větev jednoho ze stromů. Vědomi si toho že jedem na pivo, jsme to s třešněmi nepřeháněli a po několika Karlovo uměleckých fotkách pokračujeme v krasojízdě. Ani ne o kilásek dál jsme potkali pole plné hrachových lusků! Neodolali jsme a museli jsme se posilnit. Vědomi si toho že jedem na pivo, jsme to s luštěninami nepřeháněli.

Dolní a Horní Kněžeklady si můžeme označit červeným křížkem a rychle dál. Pořežany máme zmapovány, na rozcestí jsme se tedy vydali směr Tuchonice. Ty rovněž neukrývají žádný poklad, kromě pár velbloudů tu mají jen strom s třešněma. Vědomi si toho že jedem na pivo, jsme to s třešněmi nepřeháněli a tak za stálého postrkávání Karla kupředu jsme pokračovali dál a dál.

V Radonicích jsme se opět přeptali na hospody v místě a okolí. Odhalili jsme, že dál na jih je jediná otevřená hospoda až v Ševětíně. Druhá je pravděpodobně v pondělí brzo odpoledne zavřená. V o něco bližších Drahotěšicích je prý hospoda otevřená jen v pátek a v sobotu večer. Radonice hospodu nemají. A protože Ševětín je již za červenou čárou vymezující naše pivní teritorium, otočili jsme se proto zpět na sever. Hvozno a Popovice rovná se dva červené křížky. Následující obec bylo Dolní Bukovsko. Točí se tu nejen voda, ale jak jsme zjistili i dobré pivko! Karla neodradilo ani to, že na náměstí jsou hned vedle sebe dvě hospody a v tu ránu se ptal místní paní s kočárkem po nějaké další. Zjistili jsme že je utajená hospoda v postraní uličce až u fotbalového hřiště. Podařilo se nám rovněž vystopovat, že je otevřená vždy když se zde odehrává nějaký fotbalový zápas (kdo by to byl řekl).

Nechtěli jsme narušovat právě probíhající fotbalovou schůzi a tak jsme nepohrdli druhou, dosud neotestovanou hospodou na náměstí. Na první pohled z venku střídmější, ale pozor zdání klame!!! Hospoda s čapím hnízdem nás doslova vtáhla dovnitř a nezabránila tomu ani černá vlajka vyvěšená nad vchodem.
Hospoda na první pohled obyčejná, nicméně útulná a plná hostů a to i v pondělí odpoledne !!! Piva na výběr nevídaně! Jestli mi nějaké neuniklo, tak 5 druhů !!! Gambáč, Samson, Budvar, ten i v podobě dvanáctkové a pravá nefalšovaná Plzeň. Trochu nás zklamalo to že nebylo co pojíst a tak jsme museli vzít za vděk brambůrkami a tyčinkami. Přitom jsme se porozhlédli po lokále. Přítomná TV sice šla, ale nikdo ji nevnímal, až když začali zprávy. Moudra v hospodě přítomných štamgastů nešlo vstřebávat ani po vypití čtvrtého piva. Tak jsme ruch hospody, alespoň nahráli. Litujeme servírku která i přes to, že vše poslouchala již několikátý den od rána do noci, byla stále při smyslech a evidentně z toho nešílela. Skvělá chuť piva, kterého Karel musel okusit co nejvíce značek ve spojení s příjemnou obsluhou mělo za následek vypití již zmíněných 4 kousků. Kdyby se nesmrákalo a nečekalo nás ještě nějakých 15Km, neskončilo by jistě u čtyřech.

Hospoda se to ukázala být hypermoderní. Při placení se lístek prožene přes compjůtr a vyleze účet! Nebo například na chlapskym hajzlu jsem ještě nikdy neviděl aby na všech kabinkách viselo zrcadlo, zkrátka věc nevídaná. Pak ještě špión Karel nafotil vše v hospodě, včetně servírky a prozradil jí adresu kde toto vše najde (zapomněli jsme totiž samolepky). Dokonce jí Karel svým šarmem přiměl prozradit i jméno 🙂
Za krásného letního podvečera se spotřebou jedno pivo na deset kilometrů jsme vyrazili na zpáteční cestu.

Bzí = červený křížek. Žimutice máme zmapovány a tak jsme jeli rychle dál. Zastávka na čurání u hřbitova nás přiměla zamyslet se nad přílišným tempem a tak jsme dali ještě jedno pivko v nedalekých Bečicích, kde si nás zajisté pamatují od minula. Ani po několika telefonátech a SMSkách se nám nepodařilo sehnat nikoho, kdo by s námi zašel na jedno na Pavláčku. Pavkerova slova: „Mám něco důležitého na práci“.

V Týně jsme byli za „závodních“ 15minut Na Pavláčce jsme dali osvědčenej Platánek a to byla taková příjemná tečka za celou náročnou etapou.

Zapsal záhadolog Pavew Kozár řečený Kánoe