Dolní Bukovsko – Restaurace Šramhauser

Ne že by to bylo málo, ale přecejenom jsme zvyklí něco zakousnout. Nezbylo nám nic jiného než po jednom kousku v Pořežanech změnit lokál. Mr.Činel sice reptal, že se mu už nikam nechce, ale do Dolního Bukovska je to co by kamenem dohodil, tak proč si neudělat zdravotní projížďku.

Cesta nás mile překvapila. Nejenom že byla často do kopce (čím větší kopec, tím větší žízeň), ale hlavně měla novej povrch kvalitou blížící se peršanu. To co sme potkali po cestě byla buď fatamorgána nebo velká dehydratace. Potkali sme velbloudy z jedním i dvěma hrby, jo. A další záhada je na světě. Cesta byla opravdu radost, ale to co nás čekalo na jejím konci bych nepřál nikomu z vás (někomu možná jo). Hospoda již z venku nevábného vzhledu, ale nakonec sme vešli a usedli. Vrchní na první pohled vypadal přinejmenším divně a na ten druhej to byla pravda.

Objednali sme si pivo a k snědku tlačenku a sekanou. Toho čeho sme se dočkali byl opravdu špatně servírovanej hnus. Tlačenka vypadala, že je místo nakrájená, nasekaná sekerou a ještě hodně tupou. Cibule v takovejch kusech, jako když jí rozšlápnete vietnamskou obuví přímo na talíř. A o tom jak chutnala radši pomlčím. Nedojed sem jí a je dost možný, že se sní nějakej chudák setká ještě jednou. Sekačka byla tlačenka v bledě zeleným. A to vše v ceně dosti vysoké a na závěr se ještě podivňák (pan vrchní) zeptal kolik sme jako snědli chlebíka, že prej neni v ceně.

Zaplatili jsme a s radostí opustili tenhle pajzl, co dává slovu pajzl ten pravej význam.

Cestou zpátky jsme to vzali zkratkou přes Předčice a kolem otáčka, kde zaznívaly hlasy mistrů herců: „ Kde je mýtus? Mýtus. Mýýýýýtůůůůssss“. (že by se zasek na poště?). Po jedné z mála opravdu špatných hospod sem byl rád, že už sem doma.

Zapsal: Mr. Sám ó Rost