Drahotěšice – U Šneků

Jednoho pozdně srpnového dne, rozhodli jsme se s Martinem provětrat velocipédy. Jelikož byl všední den, tak v naší domovině nebyl k dispozici žádný jiný člen slovutné TdB. Vyrazili jsme samozřejmě až navečer. Vědom si faktu, že jsem hodně z formy, co se jízdy na kole týče, loboval jsem za co nejkratší a nejplošší trasu. Zvolili jsme cestu směr Pořežany s tím, že pokud nebude v žádné vesničce v okolí Radonic otevřená hospoda, tak že skončíme v Bukovsku.

Opatrně jsme se vyhoupli na kopec nad Hněvkovicemi, pokochali západem slunce a profrčeli Pořežany. V Tuchonicích jsme nejdříve chtěli udělat pár fotek velbloudů, ale stejně by všichni řekli, že to je fotomontáž, tak jsme vyfotili pouze traktor při západu slunce (to nám snad věřit budou). V Radonicích nám to nedalo a zeptali jsme se „místňáků“, jestli tu není v okolí nějaká otevřená hospoda. V mnoha případech už vyptávání slavilo svůj úspěch, neboť domorodci své nálevny často skrývají před zraky náhodných pocestných. Hned jsme si mohli poznačit, že přímo v Radonicích bývá hospoda otevřena pouze o víkendu, zatímco sousední Tuchonice, Hvozdno a Popovice jsme si mohli rovnou škrtnout. Tam žádnou osvěžovnu nemají. Dokonale to ovšem vynahrazují nedaleké Drahotěšice, kde mají hospody rovnou dvě. Zdrženi obdivováním místní architektury nám ujela pani na kole vezoucí jedno dítě v sedačce a jedno v břiše. Bodejď by jí to nejelo, když šlape za tři. Dostihli jsme jí před cedulí Drahotěšice a v poslední chvíli nám stihla dát cennou radu: „Do první hospody nejezděte! Ta je hnusná, tam nechodí ani manžel. Jděte do té druhé, ta je obecní“. Vzali jsme si radu k srdci a zastavili jsme hned u té první. Na první pohled z venku se zas tak hnusná nezdála. Jestli ona nás ta pani tak trochu netahala za nohu. Asi bude mít podíl na ziscích z té druhé hospody, jinak si to nedovedu vysvětlit. Připoutali jsme oře k lampě a jali se prozkoumávat útroby hospody.

První překvapení byl vzhled hospody. Žádné otřesné doupě, co jsme čekali, ale hezká útulná hospůdka pomalovaná freskami. Sixtinská kaple hadr. Druhé překvapení byl druh čepovaného piva. No považte, kde v jižních Čechách čepují Bráník. No a to třetí, to byl pan vrchní. Drsný motorkář s tričkem: „Já jsem Pepa, kdo je víc“. Odpovídal jednoslovně, nebo holou větou a Martin se bál fotit, aby jednu nekoupil. Úplně jsem v duchu viděl, tak dostane facáka a ještě bude muset poděkovat. Jak již jsem se zmínil, v hospodě bylo útulno a celkovou pohodu narušovala snad jen zapnutá televize. Tam zrovna frčela nějaká soutěž, kde se český tým umístil suverénně na posledním místě. Dva štamgasty hrající karty to ale nechávalo ledově klidnými. Pamatuji si z toho snad jen to, že Nikol dala všechny koule, jinak nic. Všude po zdech se nacházely luxusní fresky a to prý i cestou přes sál na záchod. Ale to jsem bohužel neviděl na vlastní oči. Byl jsem totiž z cesty tak dehydrovaný, že jsem po celou dobu neměl na čurání ani pomyšlení. Pivko chutnalo skvěle, i Martin si pochvaloval. K tomu jsme si objednali tlustý tyčky, bukový, makový. Jediné mínus, že neměli nic k jídlu, kromě těch drobností v regále nad barem. Musím se přiznat, že došlo k malému sondování v druhé (obecní) hospodě. Tam měli tlačenky, utopence, hermelíny atd. Ale to snad až někdy příště. Po pár pivech jsme zaplatili (16 vočí za pivo, to se jen tak nevidí), nahodili jsme světlomety a na plný pecky to valili do Tejna.

Suma sumárum pohodová hospoda s dobrým a laciným pivem, luxusní výzdobou a drsným šéfem (od pohledu). Do teď mi není jasné, proč nás pani na kole od návštěvy hospody U Šneků odrazovala.