Flekačky (Semice) – U báby Lišků

1.8.2007 byla středa. Bylo tedy několik možností co s načatým večerem. Ze všech více, či méně lákavých možností, typu zůstat déle v práci a připravit si již něco na zítřek, provést konečně letní úklid celého domu, případně alespoň veřejného prostranství v naší čtvrti, sesbírání odpadků v obecním lese, či vybírání penízků za plyšáky, od štědrých Týňáků, pro charitu, jsme si vybrali.. další etapu Tour de BIER!

A udělali jsme dobře! Jediné, co mi trošku kalí mou radost, je můj egoistický strach o mrzký život mé osůbky, já, já, já! Náhoda tomu totiž chtěla, že jsem se chca nechca poslední dobou ocitl v trapné situaci zmrda obecného. Skromnou omluvou a ke cti nechť mi je fakt, že se jedná se vší pravděpodobností o zcela nevědomé chování, které nezasvěcenému velmi rychle našeptává falešný pocit, že zcela drze a vědomě porušuji zlaté pravidlo, svaté, z nejsvatějších, v kamenných výzdobách chrámů nejskvostnějších majzlíky vytesáno, „prstíčkem nezavadíš o micánu přítele svého!“.

Že jsem na tuto etapu vyrazil zpočátku již podruhé za sebou s Nodžiho milenkou, Bruggim, za to fakt nemůžu! A přísahám u svatýho Peruna a na holej pupek, že jsem se ho za celou dobu ani nedotk, ani za vous ho nezatahal! Navíc jsem vůbec nedbal na jeho žadonění, co se délky týče („dneska jsem nějak unavená, to pojedeme jen někam blízko..“) nebo pití („dej si pivo, nedávej si kofolu“) nebo oblečení („ty máš jen krátký triko? A nechceš se vrátit pro dlouhý triko? Noci už jsou studený..“) a dělal jsem pravý opak a vůbec i jinak významně jsem ho ignoroval.

A jelikož jsme se shodli, že ve středu fakt nikam daleko nepojedeme, vydali jsme se přes vysoké písecké hory až do Semic! (1 km od Písku) Za bábou Lišků!

Při nezbytném pitstopu u Miláčka v Albrechticích (máme vážné pochybnosti, zda se pod nálepkou této restaurace za dumpingové ceny neskrývá nějaká ilegální organizace (zbraně, drogy, holky z naší školky.., …, překladiště pašeráků kožešiny bobra lesního, a podobné zvrhlosti) a tudíž jsme zde na kontrole téměř každý druhý týden..) jsme ještě poslali šifrovanou zprávu panu Kernískovi do záhrobí, ať zahodí skalpely i desinfekce a vypraví se z druhé, písečné strany, že se sejdeme u báby! „Klucí, já jsem byl u babičky teď v sobotu, a měla dobrou bábovku, to jo, ale já jí mám rád a já jí říkám „babičko, nechceš zalít kytičky na zahrádce a babičko, můžu nakrmit slípky i kravku, nebo ti jinak být ku pomoci?“ „Ale nééé, k bábě Lišků přece! Zvesela odpovídáme a už jsme domluveni.

Cestu přes Písecké hory jsme nezvolili žádným průsmykem, ale oblíbenou lesní cestou přes hřebeny. Možná se vám to bude zdát jako bláznovství, ale jelikož bylo letní období, troufli jsme si cestu podniknout bez maček, cepínu, lavinových receiverů a vyprošťovacích tyčí. A bez bernardýnů. A bez bezpečnostních bukvic na odlákání divoké zvěře.

Čímž se zde veřejně a otevřeně zbavujeme jakékoliv právní či jiné odpovědnosti za jakékoliv následky způsobené tím, že byste se chtěli inspirovat a naše konání napodobit.. Především pak v pasáži týkající se bezpečnostních bukvic. (Pozn. red.: Neplést s bukvicemi čtyřprocentními, s koženými batůžky na zádech)

Počasí i sluníčko nám naštěstí přálo a tak jsme si mohli plně vychutnat dlouhé stíny, vůni lesa i krásné proplétání po báječné cestě, vinoucí se z kopce (to již tak občas u druhé půlky kopce bývá..) lesem, vhodná stejně tak pro jakkoliv drahé a odpružené kolo, tak i kolíčka vyvoněná, městských slečínek s citlivou sametovou prdýlkou. Takové slečníky, které se neopravují, když řeknou sprosté slůvko, protože žádné a nikdy neříkají. Taková tudy vede cesta. Nicméně je pro úplnost třeba ještě jednou zdůraznit, že prvních cca 5 km?? je skutečně nejdřív do kopce. Trápení nicméně cca ve 3/4 ukončil Bruggi svým prohlášením „asi si podřadim“..

Vyprahlá hrdla po tom nášupu jsme svlažili, jakožto znalci místního terénu, u vyhlášené (čti profláknuté) studánky pod Jarníkem. Někdy v ten okamžik však vrr, vrrr, vybrační vyzvánění. Kernís. A že prej kde jsme a kdy už konečně přijedem? Těžko se nám vysvětlovalo, že oni to s Raduš měli přeci jen 1 km, zatímco my přes 13 a ještě přes hory.. Naplnili jsme tou živou vodou pro všechny případy příruční čutory, zasunuli do báglíků a pelášili za nimi.. Jednalo se již v podstatě pouze o spurt až do cíle, jelikož bába Lišků má svou občerstvovací chýši jen pár desítek metrů od lesa a ne dál než 1 km od studánky.

„Čáááu, no kde ste… my už tady čekáme..“ hlasitě nás vítá Radka (přesně tak, jak to má ve zvyku) a tichounce jí přizvukuje i Kernís, usmívající se jako měsíček na hnoji. Bylo nám to trošku podezřelé a taky ejhle, když hledáme kolíčka a pohlédneme zvědavě za stodolu, objevujeme tam až skoro ve stoce tajně zaparkovanou červenou Corsu se samolepkou rádia Beat!.. Ta ostuda.. Nejdříve jsme si chtěli odsednout, ba možná i být na východní straně, aby nás sluníčko oslňovalo byť jen při letmém pohledu směrem k nim. Abychom je ani neviděli, ale když se nám pokorně omluvili, s odůvodněním, „my už jsme se sprchovali“, museli jsme uznat jejich argumenty a i dál jsme se s nima úplně normálně bavili. Bylo by to též dětinské, kdyby nám najednou, po těch letech co se známe, náhle smrděli a my se k nim neměli. Nehledě na to, že se sprchovali.

Pan doktor Kernís si to nicméně hned chtěl vyžehlit a tak vyrazil za bábou Liškojc vyzvědět co má k snědku. My jsme zatím mohli zrakem probádat to místo, držící si i ve dnešních dnech stále své kouzlo věků dávných i ještě o něco starších. Původní chalupa, s gruntem a zápražíčkem, vratama do stodoly i velkou hruškou, která se tyčí před vchodem. Posezení venku, se špršlíky na nohy. Pro fajnšmekry je možné venku též posedět u monolitického stolu z obrovského kmene. Dle svých zadních proporcí si pak můžete vybrat stylové židle, též vyrobené z jediného kusu stromů, včetně opěradel. Zvídavě jsme nahlédli též dovnitř. Hrdý nápis na kusu dřeva, vypálený pravděpodobně rozžhaveným kusem železa, možná podkovy „U báby Lišků“ nás nenechal na pochybách, že legenda skutečně nelhala a že jsme na správném místě.

Neznám mnoho podobných lokálů, s půlkruhovou klenbou, kde by se nemusel stydět si dát pivo ani Tom G. M. za první republiky.. S lokálem těsně sousedí malá komůrka, která svým vzezřením silně připomíná jedovou chýši s haldou různých lahví (pravděpodobně lektvarů) a hrnců. Za plotnou stařena, kuchtící něco v hrnci.. „Tak pověst nelhala! Je tam a žije! Bába Lišků“..“Mně nefoťte, já to nemám ráda.. Prej to krade duši“.. Raději jsme tedy vyfotili nápojový lístek, objednali si Pláténko a poslušně mazali ven „z kuchyně“.

Tam už na nás čekal Kernís, a když nad tím tak přemýšlím tak jsem vlastně rád, že tam byli ještě jiní hosté, myslím, než jsme dorazili s Bruggim, jelikož jinak by mi ti tři připadali až moc nápadně jako Jeníček (Corny) s Mařenkou (Božka) v jedové chýši (hospoda) u Báby Lišků (baba Jaga).. A to bych se o naše milé děti musel bát! Ale zpět pod hrušku.

Corny: „Tak sem se jí ptal, co že má“:
„Teta, máte utopence?.. Nebo tlačenku?“
Babka se otočila od plotny, přestala na chvíli míchat to „něco“ v hrnci a zabručela: „Ne. Nemám..“
….
„Jen klobásu. Ale dobrou!!!“ a vykulila oči.

Tak jsme si dali klobásu. Nejdřív jsme si chtěli poručit s Bruggim jen jednu, že si jí dáme jako napůl a pak si objednáme druhou, kterou si dáme taky napůl. Ten fígl nám prozradil dochtor, že prý se tak jí u Kernerojc doma dorty (hlavně paní Kernerová!). Ale pak jsme to zavrhli. A to byla chyba. Byla to totiž skutečně lu- luxusní klobáska, kterou nemá člověk častěji než jednou za pět let.. Možná za šest a půl!
Fakt grandiózní, víc než třiceticentimetrová, s hořčicí a chlebem. Naštěstí mi s ní po přemlouvání pomoh Corny a Bruggimu Ráďa, protože jsme tu neměli Pavewa co by nám tajně kradmo ujídal a tak bychom to rozhodně všechno nesnědli..

„Ještě jsem vyzvěděl jak dlouho je tu ta hospoda.“ Chlubil se dál Corny.
My: „A jak?“
Corny: „No, zeptal jsem se jí, „.. a jak je tu dlouho, ta hospoda?““
Baba: „Strašně dlouho!“
Corny: „A jak asi?“
Bab: „No strašně dlouho. Nejdřív tu byla hospoda, pak byl z půlky obchod. Jak tu v poslední době otevřeli hypernovu, tak se to zase vybouralo a je tu „jen“ hospoda.“

Jak jsme tak byli u toho mlsání, přišla řeč též na to, že Corny stále doma dělá, že mu nechutná hořčice a že někdo má radši ovocný knedlíky kynutý a někdo zase ty tvarohový. Bruggi teda rozhodně, možná na rozdíl od „jiných hmotných statků“, nedává v tomto případě přednost těm kynutým..

To už sluníčko ale pěkně zapadalo za kopec a my jsme se po vyplavení endorfinů po jízdě na kole, pivku i klobásce co pohladili rozněžněli.

Bruggi: „Jóó koně.. Na ty se pěkně kouká..“
„Z dálky..“
„Z blízka to moc smrdí..“

Ráďa si v intermezzu objednala čaj. Přeci jen, po těch sedmi pivech jsme jí to schválili. (Mysleje celkem, za posledních 5 let). Bába Lišků nedala jinak, že jí k němu musí dát čtyři cukry!!

„Co myslíte, jí kůň klobásu??..“

Šli jsme se ho hned zeptat, protože čistě náhodou byli dva poblíž. A když jsme mu neměli co nabídnout a cpali jsme do něj list pampelišky, přišli jsme možná na to, proč k tomu čaji dávají tolik toho cukru..

Kluk od kasáren: „Při západu slunce je to tu fakt krásný, škoda, že jsme to nestihli..“
Butcher: „Ale to teď nevychází…“
Kluk od kasáren: „Ne, nevychází..“

Ono už se začalo skutečně připozdívat. (Ne, že by mělo nastat to Kernísovo svítání, ale..)
„Mně ti normálně mrznou konečky prstů“, rozříz tichou chvilinku Bruggi.. A to už byl nabalenej ve dvou tričkách a mikině.. Nenechal jsem se ve svým lahvově zeleným tričku vyprovokovat k žádný reakci. Moje rysy byly jako zmrzlý.

Možná ne úplně „jako“, zmrzlý, ale zmrzlý. Ok, ok, přiznávám, maličko jsem situaci skutečně podcenil. A to nás ještě čekal návrat zpět domů, přes hory!.. Je to halt málo platné, kde že ty parné noci minulého čtvrtka jsou. Svatá Anna, chladna z rána.. A Anna byla právě minulý čtvrtek. Pro letošek tedy sbohem a šáteček nočním etapičkám jen tak v tílečku..

„Hele, corny, počítáš s tou vodou za tři tejdny?“
„Já nemůžu, je to na mně moc pozdě řečený, už mi nedají volno..“
„Tak se hoď „jako“ marod..“
„Oni tě kontrolovat nebudou, předpokládají, že doktoři nelžou…“

Možná že trošku tou člověčinou přeci jen můj nejlepší kamarád Pavel Kernísů zavání, protože se mu sželelo, rachetického staříčka v lahvově zeleném tričíčku Tour de BIER, bez rukavic a bez padesát pětky beranice a chrabře prohodil:
„Půjčím ti svou nejoblíbenější mikinu..“
„Trošku jsem pookřál nad tou představou a s nadějí v očkách k němu oddaně hleděl“
Raduš se ale vůbec tolik neradovala, posmutněla a chystala se mi odevzdat svou fialovou mikinu..

Mezitím se Bruggi snaží někam bábě nalepit naši samolepku Tour de BIER:
„Můžem vám to sem někam nalepit?“
„Co to je za blbosti? Co mi sem chcete lepit?“
„To je samolepka, můžete se pak kouknout na internet na report“
„Jo, internet jo?.. To bych musela nejdřív vylézt tady na tu hrušku ty internete..“

Nakonec se Kernís vysoukal z té svojí mikiny, světle zelené. Mně na barvě v tu chvíli moc nesešlo a typově se jednalo o ty naprosto stejný mikiny, s „klokaním“ vakem na ruce na břiše.

„Dík, utřu si nejdřív pusu od tý klobásy, abych ti jí neušpinil, až si jí budu navlíkat“, ucedil jsem s povděkem mezi přimrzlými zuby, rozloučili jsme se a prchali k domovům.

Zase sami s Bruggim. V temném lese. Snad Nod-G nedočet až sem 😉 První půlka hor nás trošku zmohla, bylo to do kopce a taky nám přímo před koly několikrát přeběhla přes cestu pěkná řádka sviní i s mladejma.. Cink, cink, začal plašit divoké přátele Bruggi. A jak tak makal do pedálů a tma všude kolem nás, my beze světel (to by nebylo ono..) slyšel jsem jen to cinkání a kolem mě totální tma.. Chvílemi jsem musel dokonce slézt z kola, protože nebylo ani vidět, kudy cesta vede. Na kopci na mne naštěstí počkal a královsky se se mnou podělil (dneska koukám jsem byl totálně nepřipraven ve všech směrech) o zásobu miňonek v čokoládě i o vodu ze studánky. A panečku, jak ta chutnala!.. Není nad čistou vodu, v jedenáct v noci uprostřed lesa po zdolání dlouhatánského kopce..

Pak už to bylo jen z kopce až do Albrechtic. A v tu dobu jsme zjistili tajemství přežití hospody „U Králů“ a pravděpodobně jedinou nevýhodu bufetu Miláček. Máme lehce po jedenácté a ono je již zavřeno!.. No nic, pitný režim se musí dodržovat a my měli před sebou ještě pěkných 12 km do Týna, zavítali jsme tedy po dlouhé době ke Králům.

Byla tam místní cháska (vesměs vypitý rybáří) a přes přítomnost žen, žádná kráska.. No nic, docucli jsme čajík s rumem, za platili a žhavou čárou domů..
„Jéžiš, dýžko.. Klucí, to tady není zvykem…“ ještě jsme zaslechli od babči hospodské od Králů, co za námi volala..

Ulehám, čas 00:00 přesně. Vyjeli jsme v 6:30. To jsme si zase užili světa..
Tak dobrou noc. Zítra ráno zase do práce.. 😉

Zapsal Kluk od kasáren