Harachovka – Lesní restaurace

Pomalu již mi vyschlo gore-texové, nepromokavé oblečení a boty (zevnitř!), zbavil jsem se kurdějí, při chůzi po souši se nekolébám, přestávám klít, říkat „jo ho hoooo“ a plivat na zem a tak jsem se pustil s vervou do reportu:

Na této etapě má největší zásluhu Sir P.T. Notch.

Ptáte se proč?
Vymyslel vlastní záměr etapy (není to pravda, ale hodí se nám to do krámu), naplánoval termín, který se všem hodil a který sliboval slunéčkové, sedmitečné počasí, odvezl nás na místo určení, vynosil bágly z auta, nafoukl loď, otevřel pevně utažený rum a zelenou, dal všem pusu na rozloučenou a popřál šťastnou cestu. A nejel.

Tolik ve zkratce k úvodu lodní etapy, na kterou jsem se již více jak dva roky těšil a kterému předcházel odklad startu o ty dva roky a jeden necelý den. Již v pátek mi totiž za vydatného deště nezávisle na sobě volalo tajně několik nejmenovaných členů (v podstatě všichni), každý se stejnou otázkou: „Tak co, jedem?“ „No jasně..“ zněla má nečekaná a rozhodná odpověď bez zjevného zakolísání v hlase.. Po náležitém zvážení všech okolností, prostudování meteorologických map, předpovědí, radarů a (hlavně) lidových pořekadel jsem však na sebe vzal tu zodpovědnost a start etapy chca-nechca odložil až na druhý den a v pátek proběhla pouze válečná porada, kde jinde než stylově „V lodi“ (hospoda) na náměstí. To bylo keců.. „Jéé, pán se bojí vody“ „Pár kapek a už jsi doma..“ „Vodák se vody nebojí..“ Ale někdo musel být rozumný a ty děti města, které již pár metrů za hranicemi svého rodného města zjihnou a stanou se z nich vystrašené ovečky, které přišly o svou vlnu, třesou se strachy a jsou zjihlé zimou, nevystavovat záměrně zvýšenému nebezpečí rýmičky, kašlíku apod. Jak jsem se nasmál, když druhý den přišli všichni přesně jak ty ovečky, s vyděšenýma očkama, aby snad přeci jen nemuseli „nějak“ na etapu jet.. Kam se ztratily ty silácké řečičky borečků z předchozího podvečera???.. Naštěstí se to netýkalo borce jménem Standa, topiče temelínského, který je denno denně očkován látkou U-235 a žádný vir u něho nemá šanci.. A k výsměchu všem ostatním nudlíkům se k nám ještě přidaly dvě neohrožené skautky, Kronikářka (řečená Nodžim Knihovnice) a Kecka (Kecka jako kecka, né jako kecka). „Jo ho hooooo“.

Nodži, díky! Pac, pusu a pa. A odrazili jsme lodě od břehu. Vlastně, to bychom se unáhlili.. Nodži, odjel, my otočili lodě bříškama vzhůru, věci schovali pod stříšku do altánku, připili na šťastnou plavbu teplým svetrem na tři (RUM) a zelenou a vyrazili 15 kroků do hospůdky „Harachovka“, která nás svým hlaholem ostatních dobrodruhů vítala. Venkovní sezení s deštníky zelo pod stálými přívaly pramenů dešťových vlasů prázdnotou. Uvnitř však bylo o to rušněji! Úzkostlivě jsme očkem hledali poslední volná místečka a jak se nám ulevilo, když jsme poslední volný stůl objevili! To bylo radosti.. Útulná hospůdka pobitá dřevem, s výčepním pultem v čele. Pradávná to bašta vodáků i pocestných. Usměvavá mladá slečna servírka začala servírovat na stůl. Pivo, kofola, grog, smažák.. Zvláštní pochvalu zasluhuje výběr piva, protože Svijany jsme krom Borovan zatím nikde nepotkali a o to více nám chutnaly!! Naopak pokárání neoznačujeme jako zvláštní, protože tam kde Král větráků poslední dobou pivo nerozlije, tam není.. Nejdříve jsme hledali tácky, až jsme posléze zjistili, že jsou rafinovaně maskované a splývají se vzorem místních ubrusů.. Zavzpomínal jsem v přeplněné hospodě na zimní čas, kdy jsme tu s Brůdžim seděli v podstatě jediní. Ukonejšeni plnými bříšky jsme po pár hodinách zábavy zaplatili paní servírce, poděkovali a za úžasu ostatních vodáků, kteří ještě měli strach do pršky vyrazit, vykročili směle ven. „Jo ho hooooo“. Dveře za námi klaply a my stáli venku, pod deštníkem, jako vlhký plž, jenž se schovává pod prašivkou, jako posledním útočištěm před deštěm. Velice rychle jsme vystřízlivěli.. V teplíčku a za sklem to vypadalo, že prší trošku jinak.. Že,.. že už skoro neprší!!! „Tak, co teď?.. v tomhle přece nepojedem..“ „Zpátky taky nemůžem, to je fakt trapas..“ Raději jsme se v té bezvýchodné situaci jali obléci další teplý svetr, neb připíjení na zdar plavby není nikdy dost a po poradě i s paní zelenou jsme se rozhodli, že je nám to co si myslí druzí ukradený a vzali jsme podruhé za kliku místní hospody, s hlasitým „Brý den, ještě jednou, to samý, ale rychlejc!“ Servírka se na nás zazubila a už nám Svíjela nové vzorky. „Jo ho hooooo“. Až následně jsme vypozorovali, že kdo chce krčmu zdárně opustit, musí tak učinit druhýma dveřma (z pohledu uvnitř ty vpravo), které byly pravděpodobně odchozí. Po dalších pár hodinách nás však s naším odchodem předběhla jiná početná skupina vodáků, kteří měli bágly uvnitř za našimi zády. Když byli dobrou půl hodinku pryč a my se též chystali k odchodu, máchnu rukou za sebe, pod židli a… „Hochů… vínečko! Dva litry! Klucíí, tak děkujem : ))“ A měli jsme další proviant. „Jo ho hooooo“. Zmobilizovali jsme všechny síly, zaplatili outratu, připili s dalšími námořníky v přístavu na zdárnou cestu, vypustili bárky na vodu a vytáhli kotvy. „Jo ho hooooo“.

Májový deštík té srpnové soboty nás ještě pár hodin těšil svou přítomností, ale po pár koupelích, ať již chtěných či méně chtěných posádky kapitán Standa – háček Kronikářka to bylo myslím fuk. Kecka nezůstala, co se kladného vztahu k vodě týče, nikterak pozadu a předvedla několik pozoruhodných výkonů a představení, namátkou uveďme např. baletní výstup na kluzké kládě v pláštěnce a plavečkách na téma Labutí jezero, topení se v peřejích, topení se v pláštěnce, snaha o dezertaci na každou druhou proplouvající loď, živelné vylodění za účelem prozkoumání pevniny či aktuální hloubky okolních vod, močení z lodi za jízdy, soulodění s druhou posádkou, či několik opakovaných pokusů o svržení kapitána z jeho postu či zanechání na osamělém ostrově – balvanu. Háček Kecka disponuje nepřebernou zásobou takovýchto a podobných eskamoterských kousků, které vytahuje z mokrého rukávu své pláštěnky jako na běžícím pásu, což nás však i přes rychlejší lOď nenávratně pasovalo na loudálky a brzdiče celé plavby. „Jo ho hooooo“. Zaujala mě speciální koupací technika, či strategie, která se pravděpodobně učí na skautech – po každé koupeli je třeba se pečlivě převléci do suchého a proces (koupel) po několika kilometrech opakovat. Takto se postupuje až do bodu, kdy máte komplet vše mokré. Zajímavé. Slibuji, že o výhodnosti tohoto, jistě neotřelého, řešení popřemýšlím.

Již se začalo smrákat a nás na okamžik přepadla slabomyslnost, to při proplouvání okolo hospody ve Mlýně, Lužničanky, Saloonu Lužničanka a Stakorku. Zacpali jsme si však uši a oči voskem a vzali do mozolovatých rukou pádla (že by ten den poprvé??) a udělali několik mocných temp, abychom se tím dostali z toho svádivého dosahu. Poslední závěrečné kilásky jsme proplouvali poklidnou hladinou čistého, klidného večera, provoněného po ustanivším dešti a naše loďě pouze tiše čeřily mlžný opar nad usínající řekou, zarámovanou temnými kulisami svírajících lesů a skalnatých hvozdů. Jen hvězdy nám ukazovaly správný směr k našemu cíli – Dobronicím. Lehce po půl desáté večer jsme potmě zdolali poslední z jezů a přirazili boky lodí ke břehům. „Jo ho hooooo“. Kde kdysi býval po pravé straně přístav je dnes celkem zarostlé houští, jen s malinkými plácky vhodnými pro nouzové přespání. Vlevo se pak vyklubalo celkem zajímavé tábořiště, nicméně tradice je třeba dodržovat. Pizzičku už jsme v hospůdce Pod kaštánkem ten večer přes veškerou snahu nestihli, nicméně nám kolem jedenácté nalili alespoň ve vedlejší hospodě u divného vrchního, který nám nejdříve zatajil párečky a tak nás pohostil jen studenými klobáskami, nicméně následně jsme vypátrali i ty buřtíky, dokonce speciální, megavelké a domácí, za což nám na omluvu přinesl dvě domácí buchty. Pizza na nás čekala až na oběd druhý den a s nacpanými bachory, čepci i knihami jsme pokračovali, ten den již ve slunečné, plavbě až k soutoku s Vltavou. „Jo ho hooooo“.

Cestou jsme zdolali několik jezů, ať již (pokud možno) přímo loďmo, nebo „koníčkováním“ Jediným přeneseným jezem tak byl Červeňák, což znalci v oboru v žádném případě nebudou hodnotit jako nudli u nosu. Cestou jsme v podstatě žádné další vodáky nepotkali a proto jsme je ani nemuseli zdravit, což jsme si vynahrazovali hlasitým AHOJ! alespoň při průplavbě pod mosty. Mohl s námi tedy s klidným srdcem jet i Zlý Pavew, který naprosto nesnáší zdravení s cizími lidmi, ať již na vodě, uprostřed hlubokého lesa či kdykoliv jinde v pustině. Je však pravda, že snad nikdy nebyl z domova déle než jeden den a na delší etapy se zásadně nevydává, proto nemůže tento „nástroj“ dostatečně ocenit. „Jo ho hooooo“.

Ano, mohli jsme samozřejmě (i přes pokročilou hodinu) pokračoval loďmo až do Týna, ale… Jeli jsme přece Lužnici! A tak jsme zakotvili jen pár metrů od kapličky na soutoku a celou, dobře čtyřicetikilometrovou, etapu vyhlásili před nastoupenou jednotkou za úspěšně ukončenou.

Všem zúčastněným kapitánům i háčkům vodácké AHOJ! a díky 🙂

Několik úryvků z pirátských písní, které též zazněly, pro navození atmosféry:
„..Ahoj! Páru tam hoď, ať do pekla se dříve dohrabem..“
či
„.. škrábej ty prkna ať jsou bílý, škrábej, ty prkna musí bejt!..!“
též
„..RUM! a s masem červy hejbou.. RUM!..“
nezapomeňme na tipicky pirátskou
„Zatracená ještěřice ta nás mohla kousnout / ta nás mohla kousnout / ta nás mohla kousnout“
nebo profláklé
„Jo ho hooooo“.