Holubov – Horská chata Kleť

Konečně jsme vyrazili. Dnes naše kroky a kernerovic kola směřují vysoko. No možná ta kola až tak vysoko ne, jenom na parking pod vrchol.. Je to nejvyšší vrchol a největší sousto, které ukousneme. Podnikneme výstup na Kleť. O Kleti je toho známo dost a protože nejvíc toho ví náš Invalida tak tyhle podrobnosti bych ponechala na něm. Já se budu nadále podrobně věnovat průběhu celé expedice.

Sraz byl v 10 u Doktorů před barákem. Ale výbava některých jedinců si žádala takovou časovou a organizační náročnost, že všechno bylo nakonec úplně jinak. Pavew šel nejdříve k babičce pro horolezecké lano a prvorepublikový cepín, který mohl směle bojovat s Martinovo prádelní šňůrou a otvírákem na kanály. Konečný sraz se tedy uskutečnil u Klímovic. Přišli jsme s Pavlem první i s potřebnou výbavou, byli pozváni do chodbičky naprosto ztichlé domácnosti, kde snad chcípnul Cyrda, který olizoval venku sníh (asi mu nedaj nažrat a napít). Nevím, co tam Martin dělal, ale asi pil kakao a přemýšlel, jak nás zase na vrcholu dostane. Přemýšlel DLOUHO. Možná tak o půl hodiny déle než měl. To už stihli přijet i Corny s Boženou. Čekání v chodbičce, kde bylo velmi těsno nás až tak nebralo, tak jsme se jali nakyblíkovat do autíčka.

Ale čekání se vyplatilo. Něco temného se mihlo za oknem a k tomu ještě paní Klímová s připomínkou, že vypadáme úplně normálně (???) na což se Martin nezdráhal odpovědět, že jsme to podcenili. Ten jeho zjev posuďte sami. Fotodokumentace mluví za vše. Je to prostě EXOT. Všichni se smáli, kromě Boženy. Co se stalo???? To nikdo neví, někteří možná tuší. Necháme to jako oříšek pro našeho záhadologa Pavla Kozára.

A už jsme vyrazili. Kde se vzala, tu se vzala u Martina v kapse GPSka. Výdobytek moderní doby, který nám ukazoval cestu, družice, souřadnice, a vůbec celej ten blbej software, kterej dokáže vylepšit jen Prach. Samozřejmě jsme zakufrovali. Ale Pavker znal zkratku. Nebýt jeho bůh ví, kam bychom dojeli. Božena celou cestu nepromluvila.

Na parkoviště jsme nakonec dorazili, zaparkovali, zaplatili a vyrazili na cestu. Pro výstup jsme zvolili obtížnou a pro výstup málo frekventovanou severo-východní stěnu.

Kluk od kasáren s veškerou svou výbavou ihned zhodnotil, že po cestě se chodit nedá a proto vstoupil do hlubokého sněhu. Vypadal jak tropické zviřátko, které vživotě nevidělo sníh (i na zviřátka dojde). Ovšem tady je potřeba podotknout, že po pár metrech se naše výprava rozdělila. Božena pronesla první větu:“Tak já jdu“. A šla. A Pavker s ní. Od té doby až na vrchol jsme je neviděli. Cesta byla plna překvapení a zachraňování. Tak například jsme měli jedinečnou příležitost zahlédnou rychle se mihnuvší hlavu Yettiho, ale pozor viděli jsme dokonce i Pandu obrovskou, která hledala své útočiště na vyvráceném stromě.

Samozřejmě jsme tyto dva vzácné exempláře vyfotografovali, exemplář Klíma, který je též velmi vzácný se fotografoval sám. Humor docházel s houstnoucíma vrstevnicema, ale výstup jsme zvládli. Za pomoci tabule čokolády a hroznového cukru z cizích krajů jsme vystoupili na vrchol. Tam už na nás čekala druhá část výpravy. Akorát bych podotkla, že Božena mluví. Hurááá!! A není se čemu divit, to co počal Klímič vytahovat z batohu by rozvázalo jazyk i němému. Vlněná larysa kousavá, spacák zelený, vzduchovka medvědobijka nalomená bez nábojů, co kdyby přišel medvěd! Všichni jsme si vzpomněli na Nudlíka, který se ptal ještě než jsme vyjeli: „Co to probůh táhneš? a Martin na to: „Ste asi ještě nikdy nebyli na Kleti, co“?

Po vztyčení slavné vlajky Tour de Bier na místní rozhledně jsme usedli v hospůdce. Souřadnice stolu u okna:034-47-537E 054-15-049M elev. 1081 m čas 14:15:16……..

Objednali jsme si pifka a čaj a než donesli utopence a klobásku pozorovali jsme paranormální jevy za oknem. Za dvěma horními tabulkami skla v okně pršelo z tajícího sněhu na střeše, za dolní jednou nic!!!..Jak je to možné, ptáme se Pavewa Kozára, věhlasného záhadologa. Pavlíkovi se však chce spát.

Corny:“Tady se mi líbí“. Šulíš: “Ježíš to trvá“. Corny:“To uležujou“

Donesené pivo pomohlo objasnit další záhadnou otázku týkající se pěny na pivu Krále Větráků. Pavel Kozár přišel na to že:“Martin vylučuje látku, která potlačuje bublinky“. Všichni si totiž všimli toho, že jsme si ještě ani neťukli, dokonce se ještě ani nedotkl sklenice a pěna nikde.

Hospůdka byla úplně plná, tak není divu, že nám přinesli o dva příbory navíc a o dva chleby míň. Nevím co tím zamýšleli, ale já měla všeho dost a tak jsem začala dlabat rovnou od zlatých žaloudků. Na ty si totiž potrpím a Nudlík to ví. Utopenci Stvořitele Čuchnikmýmu a Kluka od kasáren mnoho úspěchů nesklidili, cituji:“málo uležený, cibule nepálí, sladký……za to asi můžou zasolené kyselinky z cesty“. Měla jsem co dělat sápali se mi po mojí delikatesní klobásce s hořčicí. Po celou dobu vystrašený Pavew strašně chvatál. A kdo mu nahnal tolik strachu? Rozčílená sestra Bruggiho která nechtěla odjet bez nás do Prahy ale čekat na nás také nechtěla. Tak co vlastně chtěla? Další nevyjasněná otázka.

Vyrazili jsme zpět po sjezdovce. Každý po svém. Náš polárník od kasáren odhodil své fofrhole, nasedl na vražedné lyže značky Míša Tour de Bier a klepal řízky až na úpatí. Zanechával za sebou velmi efektní sněhová oblaka. Pan-ker to zvládl na čertovu prkénku Raduš s plnýma botama sněhu, já převzala fofr hole.

Cesta zpět už ubíhala bez bloudění. Jak jinak znali jsme přeci zkratku!

Byli jsme utahaní jak koťata a závěr bych sepsala asi takhle:

EXPEDICE KLEŤ Tour de Bier se zdařila a všichni jsme spinkali jako didinka.