Vitín – Hospůdka

1) Hektický (jednodenní) pohled:

Na Tour de Bier je sranda. Toho úterý se nám o zábavu hned zpočátku postaral Brůdži. Přestože byl v 18.00 sraz na náměstí u mapičky, v 18.03 ho něco osvítilo a on doma v klidu zahradního posezení pronesl: „chci se nechat ostříhat. CH.C.I. S.E. N.E.CH.A.T O.S T.Ř.Í.H.A.T!“ Panímáma tedy musela nechat husu v troubě a vajíčka na plotně a honem běžet ostříhat Káju! Ostatní prostě počkají..

Povedlo se jí to bájově, jak jsme zjistili poté, co jsme se bez jakýchkoliv iluzí přesunuli od mapičky k Brůdžiho letovisku, zase je to playboy italský, Italiano Stallone, poté, co se dlouhé týdny skrýval za přestrojení Romana Holého. Lebajznu měl vylepanou jako Bodie z CI5, což mu dokonce dovolovalo si ten den vzít s sebou a nasadit helmičku Helenku. Pouze se nám zdálo, že zapomněl lazebníkovi sdělit, aby to vzal i dole, myšleno na bradě. Nechali jsme ale podobných úvah, Brůdži se totiž v jeho standardní půlhodince zmobilizoval, nafasovali jsme žluvy (blumy) do kapsy na cestu a vyrazili k mapce. Se nám to nějak zacyklovalo..
Po zdlouhavém vybírání vhodného a politicky zdůvodnitelného cíle jsme vybrali Tuchonice! Zkušenější věděli, že tam můžete nalézt pštrosy, velbloudy či jinou havěť, o hospodu tam ale nezavadíte. No nevadí, detaily se vyřeší cestou. Vzali jsme to pro jistotu oblíbenou zkratkou přes hněvkovický les, která tam nevede. A tady se projevilo mírné nevyspání jednoho z účastnících se členů a získal si pro ten den svým žbrbláním a remcáním nové jméno – Brůča. Jaké bylo naše překvapení, když na nás na vršku před Hroznějovicemi čekal svěží klon Sira P.T.Notche, který vyrazil z Týna dokonce až po nás a „vydrtil“ nás cestou po silnici. Zasloužil si tím fialový trikot pro vedoucího jezdce vrchařské prémie. Své smýšlení o naší výkonnosti dal dokonce drze najevo tím, že si dres této barvy oblékl rovnou doma před výjezdem. Hroznějouc měli zavřeno, ale pouze jeden týden. Používají zde zvláštní trik, píšou si dovolenou po týdnu, takže to vypadá, že tu mají zavřeno jen pár dní, i když si myslíme, že je to poslední dobou každou chvíli!.. Revize, pitstop a pissstop proto nastal až v Kostelci. Do kempu jsme nezavítali, sýrové hlavy si to u nás rozlili den předtím v Protivíně a zamířili přímo do hospody na návsi. Vrchní byl opět těžce v pohodě, aboriginci před hospodou se vyznačovali zvýšenou tupostí. Asi po čtvrt hodině, co jsme se bavili česky zjistili, že jsme Češi a přestali na nás neumětelsky mluvit (nebo spíš se pokoušet) anglicko-patlalsky.. Tolik místa na internetu ani není, kolik blábolů z nich vypadlo.. Raději jsme zvedli kotvy, soumrak nás již stejně neodvratitelně pohlcoval a my mohli dle rudého nebe konstatovat: „dnešního dne bylo prolito mnoho nevinné krve.. Howgh“. Tajný cíl – probádání vísky Líšnice nám kostelečtí aboriginci ještě stihli rozmluvit s tím, že tam chcíp pes a tak jsme se s trošku divnými pocity v břiše pustili rychlostí skopce z kopce. (Kdo to bude šlapat nahoru??..)Směr Poněšice. Chvála bohu tam měli zavřeno. Po překonání mnoha dalších výškových metrů a strašidelné noční obory (domorodci z Kostelce nazívané Blair Wich) jsme celkem kvalitním tempem dorazili za úplné tmy do Vitína. Světýlko! A tady padl další mýtus, k našemu překvapení se totiž nejedná o Vytín, po vzoru Vlkov, Vlkodlak, atd… ale Vitín.

Hospodu tam mají novou, jen co je pravda, sloužící též dle našeho úsudku jako jakási base/základna a klubovna místního fotbalového družstva 282 obyvatel Vitína. (údaj není průběžně updatován..) Právě se zde (nebos píš ještě) „dojídala“ sobotní svatba Vency s Májou. Zatímco se s námi Venca brzy spřátelil a dokonce nabídl zajistit pohoštění o pěti chodech, neboli pět topínek, Máje jsme moc do oka nepadli a dokonce mírně „prudila“ Vénu“, že na ní asi nemá čas a musí se věnovat nám.. Což byla pravda a Kecka ho musela vyvést z omylu, že umí vázat uzle. Což pro něj bylo po prohlášení „já uzle umím, já jsem porybnej“, trošku bolestivé. Nodži ještě přidal na vrch jednu katovu smyčku. „Při mým zaměstnání jsem jí už párkrát vázal“ prohodil ledabile při našem obdivu nad perfektním provedení..

Hospoda nemá ještě vybudované své kouzlo, jaké se vás zmocní v hospůdkách prověřených stoletími, ale rozhodně neurazí a pan hostinský je přívětivý. Jak se později ukázalo, nabídl dokonce části komise střechu nad hlavou a nějakou tu špršli s duchnou na přespání. Na výběr tu mají od Gábiny, přes Kozlíka až k Plzni a to myslím musí stačit všem. Pokročilým časem jsem k mé hrůze pomalu zjistil, že jsem jediný, kdo se musí ještě ten samý den vrátit zpět domů!.. Naštěstí jsem ještě ukecal Kecku, i když by samozřejmě radši zůstala, aby se se mnou na svém věrném Arthurovi (Author) vrátila ještě ten den.

„Vencoo, budou ty topinečky? Pět, pět! ;)“ Zajistila nám všem ještě noční občerstvení, udělali jsme pápá klukům a vyrazili směr OD Týna. Od cesty přes oboru nás totiž všichni místní vystrašeně a rázně varovali a víc se o tom nechtěli bavit. Proto jsme vyrazili přímo domů, směrem Ševětín.. :O

Nasadili jsme však kvasinkové tempo a cesta ubíhala velmi rychle. Ševětín, Drahotěšice, Radonice, Tuchonice.. TUCHONICE! Pštros ale už spal a velblouda jsme taky nezahlédli.. Jali jsme se riskovat a nejet osvědčenou cestou dolů, přes Pořežany, ale odbočili vpravo a elegantně dosvištěli do Modré Hůrky. Dále už to byla otázka pouze pár okamžiků, Štipoklasy, Dolejšku ani Horejšku už jsme skoro ani nezaznamenali. U nádraží v Týně jsme akci prohlásili za ukončenou, zavolali klukům na dobrou noc (Brůča už spal..) a lehce před jednou noční se rozloučili.
zapsal Psí chrchlík

2) ležérní (dvoudenní) pohled

Všechno se jim dnes povedlo výtečně. Domluvili se na etapě předchozí den v Protivíně. Moc věcí detailně probrali a naplánovali. Vyjeli s mírným zpožděním, neboť Brudži si musel nutně nechat udělat velmi krátký letní sestřih vlasů. Vousy již díky Nodžimu nestihl…
Dali se krásnou prosluněnou cestou k přehradě. Kecka nekacala a jela dobrých 500m před nima. Prvních pár metrů stoupání přežili a poté vstoupili do chládku lesa. Projeli pod vysokými stromy, uslyšeli sýčka houkat, napili se ze studánky, vyfotili Nodžiho při drsném průjezdu zatáčkou, shledali se s Nožim starším a našli dovolenou vyvěšenou v hospodě v Hroznějovicích. Byli moc zklamáni. Tak tedy jeli dál na jihozápad.
Zastavili se v hospodě v Kostelci, kde dali piva, tatranky, čokolády a nanuky na posilněnou, zkrátka dle chuti. Místní aboriginci byli nadprůměrně vtipní a komunikativní již při příchodu. Uvedli jeden příklad za všechny.

Brůdži : Šel k ceduli od hospody, kde se naskýtal pohled na uputávku na hasičský bál a tedy na to čuměl.
Místní(popletení holanďany z kempu) : Ruc, tuc, tuc, bum, bum разумеешь?
Brůdži : Jo chápu dyť si to čtu.
Místní : Pokračovali Ruštinou a předváděním svůdných diskotanců.
Zbytek komitét : To je Čech co blbnete!
Místní : Aha…

Z tohoto vtipkování musel Brůdži záchránit vtipnou pověst TdB a tudíž se zeptal místních zdali je toto reprezentativní vzorek vesnice čím je ve vtipnosti minimálně doběhl.

Slušně se rozloučili a jeli dál vstříc kopcům a dálavám. Dofrčeli z kopečku do Poněšic bez problémů. A jako zákusek si dali K2 (dle místních z Kostelce) do obory. Dál pokračovali při měsíčku oborou.
Dojeli do Vitína, rychle sesedli ze svých dvoukolových ořů a piva objednali. Chutnalo moc v nové hospodě. Z komise zde již jednou byli na průzkumu Škodou Octavia a tedy šli najisto. Oproti ostrému sozónnímu letnímu provozu hospoda nenabízela pouze Plzeňský Master. Potkali zde svatbu, ženicha, trošku nevrlou nevěstu, prase, topinky, pár piv, kofolku, uzle, brambůrky a hodně dobrých lidí. Vše pečlivě zanesli do fotoaparátu, obvzáště při této činnosti nechal kluk od kasaren mnoho piv zvětrat.
Druhého dne prací svázaní museli domů, taktéž kecky chtěli k domovu, nemohli nechat kluka od kasáren samotného. Zbytek zlenivělé komitét domluvší přespání nad hospodou znaveně se po 5ti pivech odebral na místo to. Část, která nestačila usnout do 3 vteřin si ještě vyslechla telefonát o úspěšném dojetí důmu Kecky a Kluka od kasáren Ráno jim naskytlo probuzení do krásného dne, odkryli koberce(peřiny), provedli rozcvičku, vykakali se, předali ubikaci a slušně poděkovali panu hostinskému za dobrý čin. Využili též služeb místního konzumu a královsky se nasnídali. Mnoho je potěšilo krásné počasí, pochutiny přímo z papíru a rajská jablíčka a také ovoce ukradené ze sousedovic zdi. Zkrátka menu komplít jak má být. Cestu na zpět si chtěli zkrátit přes les neboť se báli velkého vršku do Kostelce. Lehce neodhadli „lehký“ terén a taktéž následovali potok po proudu což logicky nemohlo dopadnout jinak než, že se ocitli na nejnížším bodě přesně pod kopcem zaflákaný jako vepři. Tak tedy si bez řečí, sprostých slov a vulgarismů vyšlápli kopeček. Cestou našli ještě pár Bedel, napili se ze studánky a byli doma na to tata.

Na zvlášťním poděkování se usnesli : Kecka, že přinesla žrádýlko a rozdělila se
Pan hospodský, že nás nechal přespat
Sepsal v onikání holanďan Brůdži