Hosty – Obecní hospoda

Původně se mělo jednat o etapu s rekordní účastí „speciál guestů“, nicméně byli všichni zasaženi neznámou nemocí, která svými rysy velmi připomínala přístup „chci si dát jen svejch pár piv, co možná nejblíž to jde a jít spát..“, což jsme se skalním členem komitét Pavlem řečeným Canoe rezolutně zamítli a vydali se do Hostů sami.

Nejdříve si dáváme malé zahřívací kolo na kole, dále nás Cháron převáží přes řeku Lužnici, my se nenecháváme strhnout tupým konzumenstvím „párpivů conejbližších“ a neohroženě pěšo vyrážíme. K našemu potěšení nám hned první auto bez mávnutí staví, my zdravíme Zdeňka – „Ahoj Zdeňku“ a za 5 minut už stojíme za cedulí HOSTY.

Vcházíme do lokálu tajnýma dveřma (dveře hned vedle těch nad kterými je nápis hospoda, ale kterým vládne houf krvelačných vlaštovek) a padá nám čelist – počet osazenstva vydělený třema vysoce přesahuje počet chalup ve vsi! A bzučí to tu jak v úlu. K našemu překvapení ale nejde o žádnou schůzi, ale o zcela průměrný den.. Prostě středa.. Spěšně míjíme „střídačku u vchodu se třemi místy“ a usazujeme se u posledního volného stolu. Chvíli okouníme, nikdo si nás nevšímá.. „..tyvole tady jsme úplně lichý“ poznamenává jeden z nás..

Utíká drahně minut, přichází vrchní. Jako zkušení štamgasti vobjížďáci si poroučíme „pivo“. To je totiž zaručený způsob jak si nespálit výběrem prsty, což se nám v zápětí taky potvrdilo. Dostáváme Gambrinus a už sosáme. Vyprahlost po náročné cestě autostopem brzy zadupáváme hluboko pod zem. Vidina zpáteční pěšo cesty nás však nenechává klidnými a kapičky potu v našich myslích se tak tak nestávají slanou realitou. Nenecháváme však nic náhodě a vzápětí se již futrujeme tlačenkou a gothájkem a mastnotu splachujeme žejdlíkem č.2. Tlačenka toť vrchol domácího kutilství, z Makra teda rozhodně není, to poznáváme již po zevrubném ohledání a futrace tomu dává jenom zapravdu. Gothájek shledává komitét o poznání lepší, nicméně na první ligu to také není.. Rohlíčky raději nehodnotím, neboť byly z pondělka (nyní se pohybujeme ve středě) a za každý započatý štyk ubyly z měšce 2 korunky. Na čem se tu nešetří je Mr. Ocet. Koncentrace dosahuje 99,8%, místy i více. (Upozornění pro diváky: Členové komitét jsou zkušení profesionálové, proto jejich kousky doma raději nezkoušejte! Pokud byste se rozhodli zmíněný pokrm poněkud „zlidštit“ a ocet naředit, doporučujeme si obstarat ještě jeden talířek shodného typu a dezénu, opatrně přemístit masité kousky, zalít vodou a až následně opatrně přilévat požadované množství octa. Nikdy naopak! Neboť – kyselina se vlévá do vody, ne voda do kyseliny!!! Zbylý talířek č.1 (nyní zející prázdnotou) lze zanedbat. Ale zpět k tématu.

Celkový chuťový dojem zde skutečně zachraňuje cerveza/bier/pivo/beer, jak chcete. Navíc přicházíme na prapůvod vzniku bouchnutí pivkem o stůl před podáváním – bez tohoto rituálu se tu totiž skutečně nenapijete bez toho, aby Vám na dně půllitrů nezůstal přifařen tácek. Třeba v takové Doubravě tento zvyk ztrácí význam, ba dokonce působí poněkud nevhodně, protože tam se servírují tácky ala keramika, takže se na dno půllitrů lepí skutečně jenom největším borcům – štamgastům, řečeným choroši.

Tajně pořizujeme fotodokumentaci. Nedopatřením mi blejská blesk – hospoda utichla. Krve by se v nás v tu nekonečnou sekundu hrobového ticha nedořezal.. Tik, tak.. zaznělo by v tu chvíli, kdyby tam měli kukačky. „Blejská se na lepší časy“ ozvalo se od vedlejšího stolu a úl se k naší úlevě opět rozbzučel. „Jardo, uvařil’s to dneska?“ „Uvařil“. Nejednalo se ale o guláš, anýbrž o škodárnu! Anebo: „hele, vono tam chčije! … ne, to sou zasraný okna..“ Tak to malá ukázka probíraných témat.

Pozorování aboriginců (zvláště pak toho kterého jsme se báli, a jehož fotku jsme nakonec přeci jen rezignací na život pořídíli) náhle ruší myšlenkové pochody Pavewa: „kua.. právě jsem si vzpomněl, že sem si dal doma rychle vychladit Kofolu do mrazáku!!!..“. Phone Emergency Call doma nikdo nezvedá.. Asi se Pavewovi nebude domů moc chtít vracet.. Není s páskem moc kamarád..

U vedlejšího stolu se mastí karty. Nechává nás to klidnými, tep konstantní, brvy povadlé. Tu je ztopořujeme, platíme a odcházíme. Před odchodem se ještě málem nechávám strhnout atmosférou a kynu si další pivo (jsem tím ostatně známej), ale Pájkí mi moudře radí: „Musíš šetřit – není nikdo, kdo by na tebe na starý kolena vydělával“. Není protiargumentu. Platíme, odcházíme.

A pak už jenom hodinu a pět minut pěšo přes černý les, to nemá cenu ani zmiňovat, Cháron nás převáží přes Lužnou řeku, my sedláme kola a mizíme směr Týn.

Anál TDB zanesl tímto kluk od kasáren.