Lhota pod Horami – Hospoda Pod hrází

Začátek června, den jako stvořený pro vyjížďku… Jenže Pavew s Králem Větráků balí (Balanky), Notch kypří (Kypřanky) a jedinej Standa je doma a slíbil Brůdžimu, že s ním pojede na etapku. Ale nebyl by to Brůdži, aby se neozval i ženskejm… O půl jedné už s Pájkou čekáme u mapy a sledujeme naše potenciální spolujezdce. Náměstí se individuy na kolech jen hemží, a poté, co se po akademických dvaceti minutách objevuje Brůdži, raději rychle vyrážíme směrem Lhota pod Horami. Brůdži je totiž celej natěšenej na čvachtání, a když mu dáváme najevo, jak líný jsme jet si domů pro plavky, nevím proč, ale je ještě víc natěšenější. Tak ještě telefonát Standovi – Standa to nezvedá.

Volíme cestu přes Bohunice. Už v Tejně u viaduktu sice Pájka hlásí, že až do Temelína rozhodně nejede, ale toho se my s Brůdžim jen tak nebojíme. V Bohunicích se Brůdži zdržel při focení cedule s otvíračkou, čekáme na něj na konci vesnice směr Temelín. Kdo by věřil, že se Brůdži ztratí ve vesnici stejně snadno jako ženská ve městě:) Bez dvou telefonátů s navigací se to neobešlo, ale nakonec jsme se přeci jen mohli opět vydat na cestu směrem Temelín. Standa to nezvedá.

Do Temelína jsme jeli z Bohunic po silnici, kudy jsem asi nikdy v životě nejela – a nevěřím, že by tamtudy vůbec někdy někdo jezdil, cestou jsme nepotkali ani jedno auto, ani jednoho člověka, jen zajíce, který vedl náš stíhací závod do kopce (bohužel se ke mně nikdo nepřidal, takže jsem pak zajíce málem chytila sama). A pak ještě trochu do kopce, funíme tak, že jsme vyplašili slepici, která ležela v příkopu. A najednou za ní vylejzá druhá… a třetí… a čtvrtá… a kohout… Radši rychle ujíždíme..

Frčíme kolem parního válce se dvěma volantama, bohužel jsme holky stydlivý, a tak se Brůdžimu nepodaří nás přesvědčit, abychom se na něm vyfotily. Tak si ho při vymýšlení teorie, odkdy se mohla v Čechách prosazovat emancipace a genderová rovnost, vyfotil aspoň bez nás. Voláme Standovi. Standa to nezvedá.

Při zastávce v Temelínské hospodě s radostí zjišťujeme, že pro nás připravili velkou hostinu. Mísy se salámem, zeleninkou, chlebíčky, zákusky… Jen nám není jasné, kdo mohl prásknout, že se tam objevíme, zvlášť když jsme to netušili ani my sami!

V Temelíně si dáváme pivo, možná dvě. Podle poznámek (v Temelíně ještě velmi vzorných) tu stojí malý pivo 15 a pivo bez pěny 18… Za tu chviličku, co se v Temelíně zdržíme, projede okolo asi dvacet traktorů. „Takhle se v neděli nedělalo ani za komunistů!“

Kolem se začínají rojit aboriginci v růžových košilích. Dopijem a jdem! Ještě zavolat Standovi… Najednou zvoní Brůdžimu telefon. Standa?! Ne… Pavew už je v Praze! Málem se nechal zlákat na historicky snad první etapu kde je víc holek než kluků (jde to s váma z kopce, kluci…) ale nenechal… Zato Král Větráků slíbil, že za námi možná přijede na autě (nakonec se přeci jenom zalekl dámské přesily (Pájka, Helča, kronikářka) a nepřijel.

Cestou z Temelína do Lhoty se nic zvláštního nestalo, a tak když přijedeme do Lhoty – Brůdži s mokrejma slipáčema na řidítkách a smutnej, že se Pájka nesvlíkla, Helenka vykoupaná a kronikářka s nohama od kopřiv, co rostly v příkopu – jsme rádi, že vidíme otevřenou hospodu.

Tam už je zábava v plném proudu…
„já sem nebezpečnej člověk woe“
„to je jedině dobře. já se taky nešetřim“
„to jo… to jo… co tim myslíš?!!“
„to je poprvý v životě co sme spolu takhle chlastali“
„ty we nekecej“
„to je prostě poprvý“
„ty woe“

Je hezké pozorovat klíčící přátelství…

„dokud sem fungoval na vojně tak sem byl normální člověk“
„ty we neřikej že hulíš to zelený!“
„???“
„ty we dej se ke mně…“
„taky potřebuješ pomoct“
„já si pomůžu sám“

„se mnou je sranda vždycky stejná“

„ty si úplně v prdeli wee… pivo je pivo, to nikomu neublíží we… se vožeru jak pes a štrnáct dní potom sem úplně redy“

Tolik mouder najednou, to ani sepsat nejde… Ale vtom se objevuje „vysvobození“: „Nešel bys mi hodit kouli Karel Tybrďo? Budeš na prospektu!“ a Pájka rozlejvá pivo. Karla totiž oslovil sám pan Te-Be-Znám (později jsme zjistili, že tu dělá provozního ředitele a chystá velkou prezentaci lhoteckého bowlingu; nicméně, na webu není na tento podnik jediný kloudný kontakt, jak se kronikářka přesvědčila při psaní reportu, když chtěla zjistit, jakou že cenovou hladinu ve Lhotě mají. Ani jeden účastník zájezdu totiž nebyl schopen jakékoliv údaje o výši cen zaznamenat. Koneckonců, ceny se rychle mění, a konstatování, že ceny jsou v tomto kraji přiměřené, by mohlo být vzhledem k možné inflaci vlastně dlouhodobě přínosnější než jakákoliv absolutní částka v CZK!)

„Ty tam dávaj těch koulí víc než asi jednu!“ Vrátili se… Karel: „Já už ani nemluvim…“

No a pak pan Te-Be-Znám (lstí jsme nakonec přišli i na jeho pravé jméno) vzpomínal, jak chodil s Karlem, když byly v Tejně povodně, jak mu byla zima a šel si koupit bundu. Ještě jsme mu stihli schovat klíče od auta, když byl na záchodě, ale ani to nám nepomohlo ho v naší společnosti pozdržet. „Už musim jet, mám ještě rande…“ . „Ach jo,“ ulevilo se nám…

Brůdži už Standovi nevolá. Jde na záchod a vyhrožuje, že vyfotí koule. Pájka pije malý pivo, protože ji to baví a myslí si, že je originální. Tak nějak se tu pěkně sedí, může být kolem půl páté, a vtom si vzpomeneme na to, co praví legenda. I když Lhota pod Horami není vůbec pod horami, stejně jsme sem přijeli z kopce a přece jenom, sedí se tu hezky. A navíc je poblíž vlaková zastávka! Vlak jede chvilku před osmou. Dohodnuto.

Pan vrchní už se nás ani neptá, jestli si dáme další. Po utopenci naloženém v kečupu nám chutná ještě víc, pozorujeme pár u vedlejšího stolu s menším defektem na byciklu i holčičku s pejskem Chipem. Chipova babička nás uklidňuje, že Chip jenom líže. Chip žere kamínky.

Připozďuje se a na parkovišti před hospodou se objevují aboriginky v tílkách. Brůdži je poprvé za dnešek nešťastnej, že s sebou táhne harém. Radši si objednává další pivo, a to rovnou tři. Vymlouvá se na to, že to pivo objednává pro nás holky. Pán u vedlejšího stolu mezitím od opravování kola raději rychle přešel k hašení žízně a bere to opravdu velmi zodpovědně. Chipova babička táhne pejska se slovy „už máš dost“ neznámo kam. Brůdži už kecá nesmysly, nevolá Srandovi, ale už si z něj jen dělá standu. (Standa Borec nakonec s námi nejel, protože, jak se později ukázalo, bohužel nebyl zrovna zdráv.)

Vydáváme se na cestu domů. Projedeme ves a rázem jsme na vlakové zastávce. Když konečně nastupujeme do vlaku, Brůdži začne poskakovat: „ještě helmičku, helmičkůůů!“ Málem by ji tam, Helenku, zapomněl! I s kolama jsme se napasovali do vlaku (ještě že nebyla účast na etapě hojnější) a po pár neúspěšných pokusech s automatem na jízdenky jsme nakonec museli přepadnout strojvedoucího.

Zapsala Paepanka