Mažice – Hospoda Na kovárně

Do Mažic jsme vyrazili kolem třetí, vědomi si toho, že venkovské hospody dříve stejně neotvírají. Sraz u mapy na náměstí byl jen formalitkou, neboť plán cesty jsme již měli v hlavě. Třebaže jaro, vyrazili jsme jako o závod. S Pajdou to poslední dobou ani jinak nejde. (a to se naštěstí vyblbnul ráno s Lenkou a dal si cvičnejch 35Km)

Nejprve jsme v prvním kopci úplně rozsekali (rychle předjeli, pozn. autora) pani jedoucí do Předčic.

Zbytek cesty už jsme si nemuseli nic dokazovat, tak jsme o něco zvolnili a do Bečic jsme už jen sklouzli z vršku. U odbočky na Hartmanice se Karel choval, jak kdyby tudy nikdy nejel a tak jsme ho museli po zbytek cesty navigovat.

Museli jsme rovněž držet na uzdě KlíMartina, který by se neustále po hlavě vrhal mimo silnici na zablácené křivolaké polní cestičky ve snaze “zkrátit” si cestu.

Hartmanická hospoda v Hartmanicích byla zavřená jako vždy, neboť otevírá až po sedmé hodině. Zde to vypadá na nějakou letní etápku, až bude v noci teplo a světlo. Ovšem nemůžeme počítat s Pavkerem, neboť ten má rád teplo a tmu 😀

Při výjezdu z H. jsme ještě minuli strašidelné stavení s oblečením přibitým na popsaná vrata plná novinových výstřižků s Jiřím Kajínkem.
Před Zálším jsme ještě museli zinscenovat předání půdy místnímu lidu. Dokonce ani Píp by to tak dobře nesehrál! V Zálší jsme ze zvyku okoukli hospodu a hle! Něco se změnilo! Hospoda opravená a přejmenovaná. Sem se budeme muset ještě vrátit !!!!

Udělali jsme kolečko kolem rybníčku a prohlídli si exkluzivní kostelík, který nás inspiroval k vymyšlení multifunkčního kostela spojeného s hospodou. Primárně by budova sloužila jako hospoda., kde by se vyklápěl oltář přímo z podlahy na východní straně hospody a ušetřilo by se courání v neděli z kostela do hospody. Případná malá zpovědnička poblíž pípy by naopak ušetřila courání z hospody do kostela.

Karel ještě spekuloval, jestli není ve vsi ještě jiná hospoda, ale to už by chtěl po takové malé vísce moc, narazili jsme pouze na smíšené zboží.
Za Zálším jsme odbočili do polí, jak si to přál Mautin. Už s ním totiž nebylo k vydržení a nedal jinak, než že se musíme přiblížit k Mažicím z nečekaného směru kvůli zmatení nepřítele. Dali jsme se tedy přemluvit, páč bláznum se nemá odporovat a s rizikem zapadnutí v rozbláceném poli jsme do teho šli.

Mažice byly tedy dobyty od severu!
Krásné slunečné odpoledne umocňoval řev motorové pily a cirkulárky. (vesnická idilka) Kostelík, vrba, rybníček kovárna a vrrrrrrum vrrrrrrum !!!! prostě nádhera 🙂 Ani lavička na břehu rybníčka Martina neoslovila a musel stuj co stuj ještě někam vyrazit na zbývajících necelých 45 minut. Jiná cesta v Mažicích neni(pokud se nechceme vrátit), krom té směrem na Borkovice. Dojeli jsme tedy do Borkovic. Hospododa tam byla též otevřená, ale jak jednou řekneme, že někam jedem, tak už plány neměníme. Zbývalo ještě nějakých půl hodinky a s Martinem to pořád cukalo. Navrhovali jsme mu proto dobrovolnou projížďku po okolí (možnost kroužit kolem nás, aby si potřebné metry dohnal tímto způsobem), jed s ním kamkoliv dál jsme rezolutně odmítli.

S Martinovým přístupem by z Tour de Bier zbylo za chvilku už jen Tour, nebo maximálně Tour de žlutá. Opačný pól je proti tomu Karel. S Karlovým přístupem by totiž z Tour de Bier bylo za chvilku jenom Bier. Ovšem naštěstí jsem zde já, abych namíchal ten správný poměr Tour/Bier
Vrátili jsme se proto zpět do Mažic I Když Martin navrhoval opačný směr. Dorazili jsme krásných 10 minut před otevíracím časem, uvedeným na ceduli před hospodou. 9,5 minuty se nic nedělo a pak se vše odehrálo ráz na ráz.

V čase T mínus 0,5min přikvačila hostinská pronásledovaná už štamgastem na kole značky ukrajina. V čase T už byla hospoda otevřená a štamgast už seděl na svém místě. Zkrátka věc nevídaná. Pravda, vídaná, ale jen vyjímečně. (Radětice) Hospoda Na Kovárně ve svých útrobách skrývala nejedno překvapení. Např. obrovský jídelní lístek (jídelní tabuli) viz foto. kde sice většina jídel byla nedostupná, ale byli jsme ubezpečeni, že se jedná pouze o stav přechodný, nýbrž se mění majitel. Výběr z jídel co neměli byl ale opravdu veliký.

Nejvěší chuť jsme ovšem měli na zakázané ovoce, kterého se nám nedostalo, buď z důvodu, že jídlo bylo not-available, nebo proto že se jednalo od dort na oslavu, na kterou jsme nebyli zváni.
Hospoda jinak docela zmodernizovaná, všichni jsme čekali od kovárny něco trochu vice retro, ale jinak prosředí nebylo nejhorší. Dojem kazila pouze zima jako prase, která nebyla způsobena otevřenýma dveřma, spíše se celá hospoda chovlala jako lednička a naopak z venku do vnitř šel teplejší vzduch.

Jisté je, že by se mohlo jednat o naprosto skvělou hospodu v parných letních dnech I bez klimatizace. Ochutnat něco jsme zkrátka museli a tak jsme se jali prozkoumávat jídelák, co je vlastně k dispozici. Shodli jsme se všichni na utopenečkovi. Ten byl standartní unifikovanovaný schválený evropskou unií, neboť byl vyloven z flašky, co se prodává v Makru.
Chléb z mrazáku byl po rozmražení poněkud teplý, ale jinak dobrý 🙂
Po té co jsme s Karlem dali 2 piva dal Martin jednu žlutou a jedno malý a už byl jak na trní, abychom zas vyrazili, byl totiž nepostradatelný na kanoistické schůzi. Karel musel ještě vylepit samolepku TdB a pak už jsme vyrazili na cestu zpět.

Martin nám hned po opuštění Mažic pláchnul a tak jsme přehodnotili cíle a řekli jsme si, že objevování bylo pro tentokrát málo a že ještě prubnem hospu v Horním Bukovsku. Po průjezdu H.B. jsme skonstatovali že se tam žádná hospooda nenalézá a jeli jsme dál…
To byla zřejmě chyba. Pan Sanitka totiž řikal, že kdesi za kostelem by schovaná hospoda být mohla, takže příště musí být komise TdB o něco důkladnější, jinak by nám mohla nějaká ta hospoda nedejbože proklouznout!

Pokud jedem s Karlem sami, máme spotřebu 1 pivo na 10 Km, museli jsme proto natankovat hned při nejbližší možné příležitosti a tou bylo Dolní Bukovsko. Pro klid na duši jsme zkusili, jestli neni otevřena neprozkoumaná hospoda u hřiště a pak jsme si dali pívo v hospodě na návsi. Tentokrát již mladá příjemná obsluha nebyla a museli jsme se proto spokojit s obsluhou o něco starší.

Dali jsme si jedno od cesty a šlapali dál do Týna kolem velkoplošné televise u silnice. Cestou nás potkal neuvěřitelný protivíntr, že pokud jsme jeli z kopce, tak jsme museli šlapat jak o život, aby jsme se dolu vůbec dostali.

Tradiční zakončení s Karlem proběhlo samozřejmě ještě na Pavláčce.

Zapsau Paveu