Nedvědice – Hospoda

Stalo se to takhle jednoho zářijového dne, že se nám zachtělo vyrazit si na kolech. Sešli jsme se jako vždy u mapy a přemýšleli, kudy kam. Řekli jsme si, že je třeba prozkoumat bílé místo na severovýchod od Tejna. Na mapě jsme nalezli vesnici s prvotřídním názvem Dudov. Nemohli jsme odolat 🙂

Zamítli jsme Martinův návrh na Zhoř u Tábora, protože to je moc blízko u Tábora a tudíž daleko od Tejna, ačkoli se nám snažil Martin namluvit, že to u Tábora není. Vzali jsme to pěkně nejkratší cestou na Dudov. Farel se celou cestu coural někde na chvostu a museli jsme na něj s Chrchlíkem čekat na každém kopečku. Asi mu dali zabrat rebelky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Těsně za Tejnem jsme na letišti objevili školu jízdy na kole. Chtěli jsme se tedy zúčastnit, ale pak jsme od toho raději upustili. Přeci jen, coby členové TdB jsme na tom s jezdeckými schopnostmi o několik úrovní výše. Nechtěli jsme místní příliš ztrapnit.

Dál jsme pokračovali pěkně po hlavní a posléze zkratkou kolem letiště až jsme přijeli do Sudoměřic. Tam jsme telefonicky zjistili, že Dudov je bez hospody. Co bude dál bylo jasné vzápětí. Briskně jsme vybrali jednu variantu z tisíce možných náhradních plánů. Opět jsme s díky odmítli Martinovu Zhoř a rozjeli jsme se směr Vyhnanice. Ve Vyhnanicích jsme se od hluchoněmého dozvěděli, že hospoda je nejblíže v Hlavatcích. Jak Farel komunikuje s hluchoněmými je obestřeno rouškou tajemství. Jisté je, že informaci o poloze nejbližší hospody obdržel a to je hlavní. Do Hlavatců jsme dojeli posilněni jablkem (kradené chutná nejlépe!..) jedna dvě, ale ouha. Otvírá se až za dvě hodiny. Následoval další z tisíce možných plánů. Odmítli jsme Martinovu Zhoř a vzhůru lépe řečeno z kopce kolem rybníka do Vlastiboře. I přes drobné pokapávání jsme byli na místě brzo a suší. Ale běda, místní hostinec otvírá až za hodinu. Při obcházení zavřené hospody jsme zjistili, že jsme o jeden víkend prošvihli Cimrmanovské představení v Hlavatcích v podání místních ochotníků. Karel už házel flintu do žita a že prý dál nejede, že hodinu čeká. Takový postup je pro členy TdB nepřípustný a tak přišla na řadu další alternativa.

Odmítli jsme Martinovu Zhoř a navrhli třeba Nedvědice. Nastudovali jsme cestu mezi poli a tradááá. Cesta vedla místy nepřístupným terénem o to víc nás překvapila lidmi přeplněná chajda v poli, pořádajícími jakous párty pouze pro zvané. Že by nějaká partička okolo Káji Domínů. Zbytek cesty do Nedvědic už byla hračka, párkrát jsme si to střihli přes pole, párkrát blátem, párkrát lesem do kopce a u místní hospody jsme se objevili, ani nevíme jak. Brugii se hned při příjezdu dopustil faux pas, nazval totiž Nedvědice Medvědicemi. Má jediné štěstí, že ho neslyšel někdo z místních tvrdých hochů, mohl by snadno přijít k úrazu! Co se týče otevřenosti hostince, zde již jsme úspěch slavili.

Zdejší hospůdka je opravdový skvost. Jako první jsme se vydali na průzkum já s Bruggim, notně popoháněni žízní. V chodbě na stěně nás přivítal nápis: Arbeit macht frei. Než Martin zamkl kolo, měli jsme s Bruggim už vypité první pivo. Teprve poté jsme se začali rozkoukávat. Útulnost hospody umocňovali mimo jiné žhnoucí kamínka, dále pak výčepní pultík, chlaďák a vypnutá televize! Pani hostinská byla velice ochotná a nosila pivka jak na běžícím pásu. Komise TdB samozřejmě nemůže zůstat pouze u pití a tak jsme si objednali zároveň párečky, tyčinky a buráčky. Přesně v tomto pořadí. Mezi tím se do hospody trousili místní štamgasti a klopili tam jednoho panáka za druhým. Mimo jiné to bylo tak jediné co dělali. Protože až na výjimky nikdo z nich nemluvil, a pouze se věnoval panáčkům, případně pivku na luxusních keramických táccích. To se již dnes moc nevidí, jen co je pravda.

My jsme museli vzít za vděk nějakými německými, pochybného původu. Jak to s místním osazenstvem hospody dopadlo o tom se již agentury nezmiňují, ale v době kdy jsme odjížděli se všichni ještě drželi vesměs ve vertikálních polohách.

Cestu domů jsme zvolili co nejpřímější, aby byla taky nějaká změna. Zkratka lesem byla opravdu zkratka, nicméně byla natolik krkolomná, že moje kolečko utrpělo defekt. Což jsem zaznamenal, až při pivstopu v Březnici, kde se mimochodem konala jakási hasičská schůze, bo co. Díra byla naštěstí natolik malá, že po dofouknutí jsem na píchlé duši dojel v pohodě až domů.

Zapsal: Zlý Pavew