Netěchovice – Pohostinství Formanka

Začal podzim a počasí už není na to, aby se jezdilo na kolech (promiň Pavle Vrchotů, třeba přijde obleva) a tak jsme vyrazili pěšky. Ten kdo by se těšil, když se jde po svejch, na KuKů Chodce a jeho neúnavný krok, se těšil zbytečně. Svojí misi jsme započali na křižovatce světového významu a dali se cestou, jenž využívají pašeráci konzerv baltských sardinek k jejich dopravě k Středozemnímu moři. Šli jsme totiž do Netěchovic a tam jiná stezka nevede. Nevím jaké prapodivné síly táhly Krále větráků směrem do Růžové ulice, ale dalo nám to s Kanistříkem mnoho práce ho přesvědčit, že nás tam nic hezkého nečeká a že bude lepší jít ulicí Táborskou. Vyšli jsme dost pozdě a hned za Tejnem, kam už nedosáhlo světlo pouličních lamp na nás padla tma tmoucí.

Naštěstí na vše připravený Klimas, zavzpomínal na předrevoluční časy, ve kterých trávil dosti času v příbramských dolech a vytáhl z kapsy hornickou svítilnu. Cestou jsme odmítli možnost zkratky oranicí a šli dále po silnici směr Balt. Najednou sem si všimnul kulatého divně zářícího objektu na obzoru. Zeptal sem se odborníků: „ co to kurva je?“ Pawev s Budějčákem se shodli. „To je přece ten kravín , co je tam na kopci, tam je to velký světlo. Ta lampa …..“ a cpali mi do hlavy další podobný kraviny. Udělal sem si pro případ, že se jedná o něco mimořádného pár foteček ke konzultaci s Arthurem C. Klarkem. Když jsme se dostali za zatáčku a koukli na ten div z jiného úhlu bylo vše jasný. Byl to měsíc! Ale obří!

Cestou je záludná věc, pověstnější než bermudský trojúhelník a tím je autobusová zastávka tvaru sudu. Bylo to velký lákadlo pro Paweva, který neodolal a rozběh se dovnitř. A Martin taky. A žadonili, že chtěji fotku v sudu. Fotku sem udělal a šlo se dál. Udělali jsme pár kroků a v tom Mr. Činel zmizel. S Martinem jsme se mohli potrhat smíchy až do doby než jsme posvítili směrem Pavlova zmizení. Takovou díru jsme už dlouho neviděli a Paweva vní až po kotníky. Naštěstí padal po hlavě a tak se vyvaroval vážnějšího zranění. Odnesla to brada, kterou dřel kamenej můstek přes škarpu. Až ho potkáte, tak se ho zeptejte na tu jizvu, rád o ní vypráví. Ošetřili jsme odřeninu velikosti mexického dolaru a dali se dokončit misi. Kluk od kasáren zahlídnul opuštěnej vojenskej objekt po pravici a řek, že by se slušelo ho prozkoumat. Když jsme se prodírali po ramena v trávě, zjistili jsme, že objekt není zas až tak opuštenej a to co slyšíme je štěkot psů. S dobráckým úmyslem nalákat psy na sebe jsem vzal nohy na ramena a běžel jsem pryč od svých kamarádů. Naštěstí byli psi za plotem a tak se moje záchranná akce potkala s nepochopením. Než mi vyprchal adrenalin z krve, jsme stáli před Netěchovickou hospodou.

A již z venku bylo vidět, že je tam veselo. Martin vešel stylově se zaplou čelovkou (svítilna na čelo) a kupodivu to nevyvolalo žádnou odezvu, asi je to tu běžný. To co ale nebylo běžný, byl zasedací pořádek štamgastů. Seděli hezky všichni vedle sebe po jedné straně stolu zády ke zdi. Na konci stolu v řadě štamgastů zbejvalo jedno místečko, který bleskurychle obsadil Klimas. Já s Pawevem jsme si sedli naproti. Objednat si nebyl problém, obsluha u nás byla hned, ale něco změnit či přiobjednat to už bylo horší. Martin několikrát zkoušel upoutat pozornost číšnice, ale bohužel neznal tajnou formulku. Kterou nejspíš byla ŠUMI, protože celá hospoda byla zasvěcená jen jednomu člověku a to Michaelu (kdyby tam měli Plzničku, tak je jasný k jakýmu Michalovi) Schummacherovi. Všechny stěny zdobily plakáty formulí a Šumiho portrétů.

Vybrali jsme si dobrej den na tour do zdejší knajpy, protože tu zrovna probíhala ve vedlejším salonku nějaká oslava, ale chlebíčky se servírovali i v místnosti s výčepem. Jeden ze štamgastů bez okolků hned řek: „Vemte si.. my to žrát nebudeme, přišli sme na pivo.“ První výzvě sme odolali a podařilo se nám objednat si, jak dobrý zvyk TdB radí, utopence, což se dočkalo velkého nepochopení. „Říkal sem , že to nikdo jíst nebude!“ Pawev zavolal Farelovi, kterej měl dorazit později autem, jestli už je na cestě. A byl.

Za chvilku se ve dveřích vyloup afroman v jamajském tričku a sed si vedle Paweva proti talíři s chlebíčkama. Objednal si jak to umí jenom on:“hmmm cha chrrr mmm cha hrrrrr cha sssss nějaký nealko chrr“. „Dej si!“ řek štamgast „ My to jíst nebudem!“ Opět jsme odolali a pustili se do utopenců, ale krátké naložení se podepsalo na jejich nevýrazné chuti. Utopenej mi nejak roztáhnul žaludek a tak sem neodolal a dal si chlebíček a dva možná i tři. Chvíli jsme kecali a chvilkama Pawev zakrvácel, ale chuť na další pivo byla a dokonce i Král větráků si dal druhý, že by na něj zapůsobilo to místo.

Pawev se pomalu probíral ze šoku a místní se už taky zvedali k odchodu a tak jsme se jali platit. Placení proběhlo podle číšnice bez problémů a mě to stálo kilo navíc. (pomyslel jsem si OK, dobrá.. kup si něco na sebe..)

Cestou nazpět jsme ještě přibrzdili u Pawevovo díry, kde proběhla pro Farella rekonstrukce činu a pak jsme frčeli domu.

Zapsal: Chlebíčkář