Neznašov – Neznašovská hospoda

Téměř na chlup po roce jsme se konečně rozkolébali k návštěvě Kořenské hospody. Kdybychom tudy s rozježděným Černodugongem, nevyhýbajícím se ani kopcům náhodou 14.10.2012 neprojížděli, nikdo o ní neměl ani tucha. Možná proto, že k ní (a hlavně následně od ní) vede ten krrvewačný krrpáw! Až teda na Standu, který po radostném odhalení objevu jen suše pronesl „jo, tam je no..“.

Krrvelačným krrpálem již pak nenápadně naznačuji spoluúčastníky dalšího děje, Džarrrdu (rrr) a Pavewa Krpála (čti Vrchotu). Koncovka w pak budiž upozorňuje na fakt, že se etapy zúčastnili i vyznavači klasiky kolmo – Brůdži & Paepanka. A samozřejmě Standa borec, za něho snad ta tichá mezera mezi oběma slovy). Není to proto, že by snad byl zticha, ale že s ním If(ča) často nemluví 😀

Džarda, Pavew n´já, Kluk od kasáren jsme se vydali dobýt místo loďmo! Nejdříve to vypadalo na obrovskou skupinu válečných lodí, ale nakonec se dílem netechnického pokroku (Brůdži jezdí na lodi jenom když má vrtulkuuuu), dílem neznalosti dostatečné plavecké techniky (Corny&Filip) či dílem sentimentální nálady okamžiku (MarB) smrskla na počet jedna, ve složení háček, kormidelník a porculán! Je to tak, Pavew po kratším přemlouvání souhlasil s tím riskantním podnikem, přendal si svůj milovaný mobil do druhé kapsy kalhot a zasunul hlouběji. In nomine Fidentia et Nosco!

Vzhůru na palubu! První tahy pádly leč poněkud rozvážné, za chvíli se již tříštil proud zpěněné vody o špici naší lodě, letící po hladině doslova jako šíp, familiárně přezdívaný snad pro svou barvu hovno, vstříc přehradní nádrži Kořensko! Tam někde leží zaslíbená hospoda, otevřená pouze „v sezóně“. Tak nám pravila osoba 14.10.2012, právě když naposledy před zimou chrastila klíčkem v zámku hospody.. „Přijeďte v sezóně!“ Tak krájíme tichou srpnovou hladinu řeky, až k soutoku, kde chvilku měříme sílu a rychlost s právě projíždějícím výletním monstr-parníkem, napjaté šlachy téměř praskají. Což nám zmařil jenom Džarda, když to vypadalo, že ho skutečně dojedeme a směle jsem navrhoval, že ho zahákujeme a vystoupíme za jízdy na palubu poražené lodi. Ale nemůžeme (já, jako kormidelník a) s porculánem soudit pocity našeho háčka, přeci jen on byl k tomu monstru nejblíž. Už z té podstaty, že seděl vepředu. Myslím si, že v těch okamžicích každopádně padl rekord v rychlostní jízdě treblovky (tak by se třeba mohla nazývat kanoe osazená třemi, dle vzoru deblovka (2))na horním toku Vltavy. O dolním se ani nevyjadřuji, tam jezdí vůbec pomaleji.. Ale to už jsme přirazili bez újmy ke břehu na Kořensku, zkušeně špicí proti proudu. První uzel na kotvicím laně jsem rozvázal po porculánově zamrmlání „ty neumíš loďák?“ Nevím, kdo mu dovolil kormidelníkovi tykat, nicméně jsem uzlík rozvázal (byl už totiž na laně a pouze jsem jej rozvazoval, což nemohl zapráskaný porculán poznat ani vidět) a navázal loď zkušeně lodním uzlem. Krásným. Jak jinak taky uvázat loď!

Vykročili jsme na břeh! To už vlastně předtím, ale první překotně opouštěli v panice loď háček s porculánem, až pak houpavým, rozvážným krokem kormidelník.

Následuje pláčem zkrápěný odstavec, kdy jsme v touze po objevení nové destinace nalezli pouze zavřený svatostánek, jen velký nápis Kořenská hospoda stupňoval lítost.. Zavolali jsme hotline telefon na majitelku, abychom se dozvěděli, že „..je zavříno. Na furt. Už neotvírám. Jako fakt, nadosmrti?“ Snažím se ještě marně oponovat. „No jestli zejtra umřu, tak jo.“ Následovala minuta ticha, kdy jsme přemítali co si počít, kam posunout naší dnešní, tak pěkně rozjetou etapu.. Možná to bylo jen přilepenými jazyky v hrdle, vyprahlém jako nádrž veterána zapomenutého století pod senem ve stodole. Napadlo nás několik kempů, či rybářských osad s občerstvovnami lemujícími Vltavu dále po proudu, ale tolik sil, ani času jsme toho dne neměli. Šance jménem Újezd padla, když jsme přes kolospojku Štěpánku zjistili, že tam se dveře „soukromého klubu“ otvírají maximálně dvakrát do roka a letos to zrovna bylo ten minulý týden..

Pak tedy zbývá jediná naděje. Neznášovská náves! Tam snad mají otevřeno zase furt. To je ten centrální plácek osady mnoha jmen, např. Pajdášov, Nezdášov a jiných. Všichni ji znají, plno spolužáků nás všech v ní v podstatě vyrostlo, ale ruku na srdce. Kdo z vás v ní byl? Já jenom jednou zběžně nakoukl 🙂 Toto rozhodnutí znamenalo ale dloouhou cestu do kopce. Popadli jsme pádla a vyrazili.

Ani to tolik nebolelo, jen aby nám neprojeli Brůdži s Paepankou, až za námi pojedou na kolech, aby nemuseli zbytečně z/do toho kopce. Projeli.. Zatroleně! V té chvíli si Paepanka pomyslela, swištíce z báječného kopce ukrutnou rychlostí směr Kořensko.. „Teda nechtěla bych to jet hned nahoru..“. Ale to už je později, všichni se šťastně shledali nahoře na krrpálu, v hospodě na návsi, dokonce i Standa dorazil z opačného směru a všichni se veselili z letošní (snad ne jediné) etapy. Nádhera. Nedělní odpoledne. „Máme tam účet?..“Klídek na zápraží zalitém zapadajícím sluncem. Sic jsme vyrazili již ve dvě, ale pravda, trochu jsme se tu zdrželi. Uvnitř pár nezlomných aboriginců mastilo šipky, venku se mihl Vlk s kokoskou na babetu v ruce, nasoukal spacák pod nosič vzadu a odkráčel tlačíce babetu směr svá hospoda. Že by tu od včerejška bivakoval? Možná byl včera manažerkou vyslán pro nákup do sámošky sousedící s hospodou a vzal to overnight. Sámoška je ostatně fenomén sama o sobě, otevřeno každý den od 6:30 až do osmi! A dveře se u nich netrhnou, celé odpoledne zastavovalo auto za autem s tu velkým nákupem, tu jen pro pár rohlíků. „Zapomněla jsem na kocoura, u nás jsou všichni hladoví.. Bože..“ Vrací se dokonce jedna nákupčí…

Džarda volá domů.

Pavew má vlka. Postává. Přeci jen seděl jako porculán téměř na dně lodi a sem tam do ní pár kapek nateklo či ukáplo. Přiznávám. „Máme tam účet?..“ Taky postávám a Jarda konec konců taky, co jsme nestihli na lodi, dopotili jsme pod rozpálenými slunečníky. Večer, když se vlkotvorné úmorné horko začalo vzdalovat zase přilétly mouchy. Hejna much!

Džarda volá domů. A vaří si rrradlera. Radši venku, uvnitř by mohl narazit na tvrdou pěst ortodoxních.  Že bych si nakoupil v sámošce domů? Dumá Jarda. „Neboj, budeš mít nakoupeno než pojedem.. Lenka bude mít radost“ zní rada starších. Pár rohlíků a koleček šunky – „na otestování“ – jsme mu ale rádi schválili. Byly dobré. A jeden rohlík dokonce v kapse trenýrek dovezl až domů! Přísahám.

Blíží se Renoir! Ten bájný Renoir ze Všemyslic. V růžové košilce. Prý tu na lavičce občas vysedává. A legendy ožívají..

Džarda: „Šetři řřádky..“ a volá domů.

Hodně much! Very much! Mač mač. A loď of much! (A lot of, plná loď much!)

Zaznamenáváme do zápisků postřehy a poznámky. První zní Vůně benzínu! Již bohužel nezjistíme, co tak intenzivně vonělo.. Následují poznámky dršťková 25 a krkovice 75, mapka cesty na záchod a související poznámka k té první od Pavewa (nechtěně se trefil): „Já když píšu report, musim si děla poznámky k poznámkám..“.

Bavím obecenstvo příhodou, kdy bratránek svému dvou a půl letému synkovi vysvětloval, že musí prostě prosit a děkovat automaticky. No a on když pak chtěl cokoliv, řekněme.. zmrzlinu, vždycky řekl.. prosím automaticky!

Jarda nevolá domů, ale vypadá nervózně.

Proč je na lavici nožíkem vyryto ALIBI?

Následuje poznámka Pavewa „se mi líbí“ a šipka šikmo přes stůl, směrem ke sličné slečně z Karlových Varů, chuanitálních tvarů a vůní, co se tu zastavila na občerstvení se svým rybařícím přítelem. Že by odtud pramenila ona první poznámka „vůně benzínu??“ (viz. Píseň Jsi můj, benzín!). Následuje ještě povedený obrázek smaltovaného pekáčku na kachnu a jazyk, s nápisem kiss.

„Máme tam účet?“

Projíždí klučina na BMX-ku! Všichni obdivně koukáme a tiše závidíme. Jen Pavew ho z nás míval.. Zbohatlík!

Podařilo se nám z Paepanky vyloudit tel. číslo na Vlaďku. To je Přémovo máma. Něco jako Stifflerova máma. Akorát je z Oujezda a patří jí klíč od místní kvazihospody. Pro úplnost dodáváme tajný kód 724 690 825.

Paní vrchní nám nese další pivo. „Děkuju automaticky“.

Při návštěvě toalet rekogniskujeme hospodu zevnitř, je to dřevem obložená, štamgastská hospoda, kde bohužel nechybí hrací automaty. 4 aboriginci s inventárními čísly uvnitř. Jinak nás tam nic zvláštně pozoruhodného nezaujalo, nejvíce snad červený telefon na ústředí!

Brůdži byli s Paepankou na obědě v Bechyni, ne u Šťovíka, ale v široko daleko nejhezčí nejlepší restauraci ve vile Elektra. Brůdži k tomu rozhodně poznamenal, když před něj v tom horku postavili vaječňák: „Já N-E-B-U-D-U blejt kapra za třista!“. Načež ho tam kopnul..

Štěpánka nám kazí záhadu s vyrytým nápisem ALIBI se svou teorií, že to není alibi, ale AUDI. PROČ?? Kdo se jí ptal??

Standa vrací panáka jako poslední ,zvláštním způsobem, se slovy „díky, ještě jeden“. Naštěstí ho vrchní neposlouchala, protože já bych to třeba nepochopil a přines mu další 😉

S poslední poznámkou zaznamenanou z úst aboriginců se loučíme, hurá z kopce ke kéně a synchronními tahy pádel ještě rychleji než po obědě, zpět do Týna proti proudu.

Krásná etapa, děkuju automaticky 🙂

Zapsal: Kluk od kasáren