Nuzice – Hostinec (pokus o..)

Omrzliny a zranění od divokých vlků se již pomalu zacelují, následky dehydratace již postupně též odeznívají a tak můžu s menším odstupem času a tudíž více objektivně popsat co se nám tehdy událo.

Okolí Židovy strouhy totiž není žádný les Řáholec, nebo dokonce snad „Obecňák“ a tak i zkušený Bront, kovaný žárem bitev pod vedením slavného Jirky „Hamára“ Lukše, který chodí po celý rok zásadně naboso a v pantoflích, si raději 2x rozmyslí, jestli se roklemi podél místního potoku vydá riskovat svůj mrzký život. Natož pak, když se Váš expediční tým sestává z celých 50ti procent ze zkrachovalých Skautů, nebo spíš přesněji řečeno z rozvracečů starých nedotknutelných skautských principů a zákonů Pavewa (čti „Póvl“) a Fida (čti „Tšárlípeť“), známých ve Vltavotýnské kotlině též jako destruktéři.

Cíl byl jasný – hospoda Nuzice. Tuto metu se nám ač přes veškerou snahu zatím nikdy nepodařilo pokořit. Pokaždé, když jsme se o to byť jen nenápadně pokusili jsme s brekem četli neúprosnou ceduli na vchodových dveřích – Dne (dosazen aktuální datum) zavřeno. Tento individualistický přístup ke stanovení „Dne zavřených dveří“ v nás však vždy nechával podoutnávat plamínek naděje, že příště už to určitě vyjde! Vždyť jak rádi bychom opět po letech usedli okolo kulatého venkovního stolu pod starou švestkou, v životadárném stínu sousedící dobové provozovny Jednota..

Zamáčkli jsme slzu vzpomínek na to neposedné skotačivé mládí, kdy jsme sedíce okolo švestky pokorně vzhlíželi ke starým kmetům, kteří mohutnými doušky vychutnávali ten žlutavý nahořklý mok, z těžkých skleněných půllitrů s kulatými prolisy o velikosti rozřízlého ping-pongového míčku, usrkávali žlutou z třetinkových skel ozdobených prstenci růžových a žlutých kroužků a potajmo si přáli, aby už jsme taky nemuseli nikoho poslouchat, a dělat si co chtěli a hlavně taky to pivo abychom už přece mohli pít, a vykročili jsme od Kálalky skrz hvozdy směr Nuzice. A to bezprostředně poté, co nás z domovů do těchto míst ochotně přemístil velký bratr Léni – Kelle1 – světoznámý iluzionista a kaskadér, proslavený především jeho unikátním číslem nazvaným plovoucí Octavia. (Doma to raději nezkoušejte.) Velmi rád by se někdy vydal na dobrodružnou etapu s námi, kvalifikace na to jistě má, nicméně jeho degustační program je velmi nabitý a velmi těžko se mu hledá byť jen jedna prázdná stránka v osobním plánovacím diáři.

Nesmím však zapomenout naše dva pomocníky – čmuchací jednotku Siriuse & Skípu, které jsme vzali především a jenom proto, aby zvýšili pravděpodobnost nalezení správné cesty až k hospodě. Naše očekávání se však rozplynuly jako pšouk podvyživené veverky a to hned při první stopě po srnčím. Přestože jsou leta cvičení a ovládají minimálně 3 povely – sedni nebo ne, hele střívko a konečně hlídej tašku, zavětřili stopu a už jsme je až téměř do konce výpravy neviděli.. Pravda, v jednu chvíli, bylo to tak cca 4,5 km od startu jsme z hlubokého lesa zaslechli hlasitý, téměř nepopsatelný povyk, štěkot, atd.. a vůbec jsme si v tu chvíli nebyli jisti, jestli Síra nese srnku v zubech, nebo ta zákeřná srnka v tesákách jeho.. A jak to dopadlo? Čtěte dál!..

A tu jsme museli požádat Pavewa Kozára, který si tajně říká Legolas (ale veřejně Vám to samozřejmě nepřizná), aby nám v nouzi pomohl. Sáhl do své nepřeberné zásobárny fintiček a pohyboval se po povrchu prachového (no fuj) sněhu, jako by to byl asfaltový chodníček. Jak to dělá? Navždy to pro nás asi zůstane záhada.. Touto technikou měl o mnoho lepší výhled do kraje a až překvapivě jistě nás vedl tím neprostupným terénem. Napolo zamrzlý brod střídal další, jak se potok protkával s nevyšlapanou zledovatělou cestičkou.

Když jsme už asi potřetí s Legolasem vytvořili úctyhodnou hromadu čáprčí (čti chrastí) na podpal, které jsme záhy zase opustili s obavami, abychom se se zapálením pagody přeci jen neunáhlili, Brůdži prohlásil – škoda, že nemáme Buřtíky.. Ještě po další dvě hromadění, s odstupem vždy dobrý 1 km cesty, se nám Brůdžiho, pomalu propadajícího trudomyslnosti zželelo a vytáhli jsme z rukávu eso – buřtíky. Radost malého dítěte se s tím vůbec nedá srovnávat.. Plamínky zažhnuly v jeho očkách a už jsme si utírali mastné huby od nádherně prohřátých a voňavoučkých delikateskách. Kdepak, buřty v lese jsou buřty v lese. A když je vybalíte z jemně promaštěného papírového pytliku, je to naprosto dokonalé. Tohoto královského rautu, který mj. zahrnoval též chléb obyčejný krájený alespoň za patnáct a hořčici krémžskou – malou za osum kaček jsem byl (což musím s politováním konstatovat) generální a jediný sponzor. No nic, pomyslel jsem si, jistě mi to mnohonásobně vynahradí v hospodě, alespoň tak by jim to jejich skautská minulost měla kázat.. Ku cti Pavewa a Kawewa je nutno podotknout, že oba jako správný muž hřáli po celou cestu v kapce v pěstičkách rybičku – kudličku. Legolas Pavew tak umně pro všechny čtyři připravil tři proutky na opékání, Kawew naopak velmi kreativně vytvořil ubrousky na odstranění přebytečného tuku, který jsme nedokázali slíznout z prstů a to z trsů (neplést se „z trusů“) uschlé trávy. Léňa v sobě pak projevila ošetřovatelský cit jako matka Tereza a svým dechem zahřívala stopaře Skípu, kterého společně se Sírou přilákala neodolatelná vůně pečínky. Bez rozmýšlení se s nimi oběma dokonce podělila o poslední patičku chleba, maštěnou od buřtíků. Ač jsme s klukama dobrotivé duše, u nás by v tu chvíli rozhodně nepochodili..

S tmou na krku nám už ale trošičku začalo lepit, proto jsme poctivě udolali poslední doutnající jiskérky. Vzhledem k tomu, že Léňa odmítla pomoct, (a to ač potřebovala), tak nakonec sněhem a svižným krokem jsme opět vyrazili! Už jsme se všichni pěkně těšili do teplíčka v hospůdce v Nuzicích, vždyť voda v botách není nic příjemného..A že ani v kožichu, může potvrdit Síra, kterej si po chvilce nepozornosti na tenkém ledě cvičně zaplaval. Tady v divočině je třeba být maximálně ostražitý, chvilková nepozornost může znamenat okamžitý distanc. Všemi mastmi mazaný Skípa zvolil jinou taktiku – dobré dva kilometry před cílem začal velmi zdařile předstírat totální ztrátu sil, načež se celý zbytek nesl ve speciálním, k tomu určeném batůžku a ani nedutal, aby nás snad nenapadlo ho zase poslat po svých..

Konečně jsme po několikahodinovém putování dorazili až do Nuzic! Hurá, hurá!.. Neslo se v našich myslích a podvědomě zrychlili jinak již velmi ucouraný krok. Vidina žranice byla velmi reálná, což se ukázalo v zápětí jako systémová chyba.. Pavel si po cestě dokonce trošku uslintnul na bundu, jak myslel na pivo. Čekalo nás ale nemilé překvápko..Dnes, (datum) zavřeno. K.U.A!.. Je tohle vůbec možný?.. Opět nás záludný hostinský obelstil.. Dostali jsme ale cenné ponaučení – příště musíme přesný datum etapy a destinaci ještě úzkostlivěji tutlat před krkavčí širokou veřejností, abychom se podobným fau pax příště pokud možno vyhli.. Splihle a se svěšenýma ušima jsme potupně zavolali technickou hlídku, která nás během mžiku přemístila do našeho městečka nad Vltavou.

Pivů s Kájou si museli spravit chuť alespoň „jedním“ na Pavláčce – vždyť už jsou taky inženýři! A pak už i oni se odebrali odpočívat do svých domovů po náročném, ale velmi příjemném výletě..

Suma sumárum:
Konečné zakončení na branku pokazilo celkový dojem z perfektně rozehrané hry..
Neodpustím si poznámku: Nediplomovaní inženýři jsou pro mne jako tchoř bez zápachu, něco jako soudce pracující v létě..

Zapsal buřtíkový sponzor