Nuzice – Hostinec (survival etapa)

(14:15 SEČ) Autobusové nádraží Týn nad Vltavou
Čau Bóča, tak co připraven? Jasně, mám sebou všechno. A ty? Já taky, nejvíc místa zabral stan. Cože, ty bereš stan?!? Jasně. Hoď to tátovi do auta a vykašli se na stan, spíme venku pod širákem. Ses zbláznil, neutrhnu si komfortní spaní, mám i spacák do spacáku :-). Ty si blázen, no potáhneš si to sám. Kde je vlastně Martin? Nevim, asi jako vždy příde totálně na poslední chvíli. No už by tu měl bejt(bus vjíždí na nádraží), no tak kurňa kde je… A v tom se objevuje ze zatáčky postava nepopsatelná slovy, já a Bóča propukáme v smích. Ne nadarmo má přezdívku kluk vod kasáren :-), víc zelenej už nemoh bejt. Hej Martine, přichvátni nebo nám to ujede. Kupujeme jízdenky a boříme mýty, že zákazník si vybírá místo kam chce ject.
Řidič : „Kam jedete?“.
My : „Do Nuzic.“
Řidič : „Takovej kousek!“
My : „No tak dobře, tak do Bechyně.“
Řidič : „Tak jo.“

V autobuse kontrolujem vybavení. Drobnosti jako pilka, nožík, zálesácká sekera, příruční alkoholová butilka, GPS, pivko, zápalky, baterky, spacáčky, hodinky s kompasem a vejškoměrem, přes kilo masíčka, nějakej chleba, hořčice, cibule a stan samozřejmě nechybí. Ani sme nestačili projít seznam, pokecat s trempem s kytárou a už stojíme v Bechyni na autobusáku. Nasazujeme krosny a vydáváme se vstříc dobrodružství. Pečlivě kontroluji kompas, abychom se náhodou neodchýlili od kurzu hospoda. Tak neuběhlo ani pět minut a sedíme na náměstí v hospodě, ale bohužel z důvodů utajení nebudu o této hospodě psát ani čárku, dokonce nebyla pořízena jediná fotka !!!. Po načerpání jednoho pivečka a natankování alespoň té trošky etanolu odcházíme do nepohody.
Zatim plni energie testujeme únavnou práci Bechyňských důchodců, kteří se musí každý den hlásit, co podezřelého viděli při pravidelném celodenním zírání z okna. Konec srandy, scházíme kopec k řece, kterou přecházíme a první test ducha a těla – kopec jako kráva a když píšu jako kráva, tak jako kráva. Na kopci dochází legrace, dávám si otázku proč s plnou polní do hor, no možná proto, že kluk od kasáren je celej v zelenym a chudákovi leze ta barvička na mozek a pořádá nám bojovku. Jak sem celej hotovej mektám nesmysly a chudák Bóča je neumyslně nazván Béčou, což mu po zbytek cesty zůstává. Naštěstí další štreka až k Židově strouze vede více méně po rovině a z kopce. A jak se rozplynul náš sen spát pod skálou, všude je móc vody, to prostě nepude ani zleva ani zprava, o slanění uprostřed ani nemluvim, na to chybí vybavení. Další „rozumnej“ nápad je pokácet soušku a postavit most. Vybavení by bylo, což o to, ale žádná souška kolem nebyla a nechtělo se nám vandalizovat za každou cenu naše lesy. A tak sme uznali, že vše musíme promyslet a to se nejlíp dělá v hospodě, kterou navíc již nějaký ten pátek dobýváme. Po otestování výškoměru jestli se nestrhne(čtenáři rozuměj několikanásobný bezdůvodný vylezení a slezení padesátimetrovýho kopce) se ocitáme na planině před obcí Nuzice. Začínaj nám zářit očka, konečně nějaká naděje, konečně uhasíme žízeň a zhasne ta kontrolka hladovýho voka na naší pomyslný přístrojový desce. Při otvírání dveří hospody téměř nedýcháme, tolikrát se to nepovedlo a bylo zavřeno. Ale dnes konečně maj otevřeno, pomalu vcházíme dovnitř a pečlivě pozorujeme místní vybavení. Usedáme do rohu místnosti přivítáni slovně panem hostinským a přátelskou pusu jeho věrného bernardýna Barona (bernardýny Báry).
Hned se ptáme, jaktože máme takovou smůlu a je pořád zavřeno, například naposledy 25.2. A tady vám doslova píšu obdrženou nezkrácenou odpověď : Jo to sme byli asi na plese…
A hned další zpověď, že i dnes mělo být zavřeno a se slovy :
Já chtěl zavřít i dneska… Když von přes zimu nikdo nepřijde, my s mladou vychlastáme 3 láhve vína + ňáký panáky, stojí nás to 4 stovky, vyděláme 3 a to se moc nerentuje.
Reakce komitét : Prej nikdo nepříde, bylo nás tam bratru 12 a von by nám zavřel před očima, rači nemyslet na neštěstí.

Poroučíme z posledních sil pivo a nějaký brambůrky a připravujeme se na partičku kulečníčku. SSSSSSSSsssssssss, bože to první v nás úplně zasyčelo. Si myslim, že ani nezbyl u toho prvního bieru čas zkontrolovat prohnutí tácků, míru a pěnu, jaká byla žíža. To je pohodička když člověk odpočívá, srká pivko, chřoupe brambůrky, hraje kulečníček, studuje architekturu interiéru hospody a blbne s bernardýnem. Vono vůbec ten pes to bylo kapitola sama pro sebe, bylo to ještě štěnátko, ale podle mýho hlavně pořádná mrcha. Takže když se chtěl tulit, byl to spíš drtivej náraz než takový otření o nohu jako známe od Léni μ-jezevčíků . Takže si člověk musel dávat trošku pozor, aby po rozdovádění neležel pod Bernardýnem. Jméno ani pohlaví toho pejska nevíme, buď to byl Baron nebo Bára, protože majitel používal pouze spojení Barone, které znělo též jako Báro ne. Musím dodat, že v hospodě došlo k výměně kontaktů s Píseckou Country skupinou Congrass ( http://web.telecom.cz/congrass/ ), jeden člověk z jejich kapely(tremp) s náma jel v autobusu a ved s náma přátelskej hovor.

Jediný záznam soukromého rozhovoru kapely který jsme tajně pořídili:

„Ukrajinka byla navoněná jak..“ tady záznam bohužel končí..

Béča mezitím promýšlí vábidlo na srny – jsou teď hladový po zimě..
Konečně se počátečně nachmeleni (na lačno to de vždy dobře) pouštíme do diskuse co dál, docházíme k závěru, že Béča zná prima komfortní chatku přímo u Židárny a že tam se pude.
Zároveň bylo vybráno Motto : „Ať už budem kdekoliv, je to jedno“.
Tak dohodnuto a již bez starostí si vychutnáváme pivečko a koukáme se závistí, jak hrajou dvanáctiletý holky kulec ( asi tak 10 krát líp než my ). Poslední přípravy dobíhají.

Mám mokrou gumu rád bych si usušil trenky. Toto nestandardní spojení vyvolalo bouřlivou diskuzi, uvádím vše na pravou míru a jednou provždy říkám jednalo se mokrou gumu od trenýrek na zádech od potu, kterou jsem si sušil u kamen. Pivo dopito, report zapsán, zaplaceno a vyrážíme na cestu za dobrodružstvím.

(pokračování možná příště – fotky + bonus napoví)
Sepsal ten co Bručí (čti Ing. Brůdži)