Protivín – Zahradní restaurace Belveder

Start etapky měl být v 17:50 od Kluka od kasáren. Okolnosti však byly proti nám. Tak se stalo, že jsme vyrazili něco po půl 7. Brůdži totiž vedl rozsáhlý dialog se Sládkem (biologickým prototypem Krále větráků) o pivu. Chtěl nějaký ochutnat, akorát si nepamatoval, jaký už měl a jaký ne. Po hoodně dlouhý době konečně před Brůdžim pivo stálo. Pil ho však tak pomalu, že jsem mu musela chtě nechtě pomoct, jinak by z etapky nic nebylo. A stálo to za to (slaďoučký, dobroučký). Jen Brůdži si stěžoval, že je prej málo studený (je to záměr, aby nebylo moc zájemců). Tolik k úvodnímu zpoždění.

Cíl etapy byl Protivín. Cesta vedla po silnici, ale my pro zpestření jeli lesem a už jsme byli v Bohunicích, kde jsem kluky marně přesvědčovala, že je to místo jak stvořené pro cíl etapy, že prozkoumáme Bohunickou hospůdku a kdyby nám místní domorodci neoznámili, že otvíraj až v 9, možná bych je i přesvědčila, nebo spíš (a to je pravděpodobnější) bych tam zůstala sama. Tak jsme šlapali dál. Říkala jsem si, že cestou bude určitě plno hospod, kde se mi ty dva nadšený cyklisty podaří ukecat. Pod vedením Krále větráků, jsme však hned za Bohunicemi zahnuli do lesa a civilizaci (natož pak hospůdku) nespatřili. Cesta probíhala poklidně (teda nevim, jestli se to tak dá nazvat, když člověk jede z kopce do kopce, přes louky, pole, kořeny, kameny, loužemi, jen ne zkrátka po silnici). A kromě toho, že si s Králem větráků povídaly švestkový knedlíky, který do sebe stihl naládovat těsně před startem etapy se nic zajímavého neudálo. Les jsme opustili až v Protivíně. Nebylo úniku. Chtěli jsme prozkoumat kempík na konci Protivína, jaké však bylo naše zklamání, když nás po příjezdu nikdo nevítal, ba dokonce nám nedali ani napít, najíst a mluvili na nás anglicky! Fakt zkáza tyhle sýrový hlavy (čti Holanďáci). Radši jsme nasedli na kola a rychle zvolili nový cíl – zahradní restauraci Belveder. Zde nás přivítal sympatický pan vrchní, který nám hned načepoval pivko, nabídl klobásky, stejky, brambůrky…, že jsem nakonec byli rádi, že jsme nezůstali s Holanďákama.

O útolnosti svědčí i slova Brůdžiho na záchodě – „Jé, já čekal, že to tu bude všechno zechcaný…Tady je to vyvoněný…“ Ještě nám ani nepřinesli jídlo a už vidíme z dálky přicházet Standu Borce Hupku, který za náma dorazil. Nálada byla hned ještě lepší, teda u mě jen do té doby, než Král větráků začal lovit v batohu a pak vytáhl formulář na report, který prý musím napsat já. Ach jo. Nepomohly žádný výmluvy a to jsem jich zkoušela tolik. Když jsem se vymlouvala, že mi nefunguje na klávesnici Z, Brůdži mi poradil ať místo něj používám Q. „ To je to óčko s pinďourem“ (doslovná citace). Nabízela jsem mu klobásu, když to za mě napíše a nakonec to došlo tak daleko, že jsem mu slíbila cokoliv, jen abych ten zatracenej report nemusela psát. Nic nezabralo, Brůdži je prostě neústupnej.

A už tu byla moje sýrová klobáska (doporučuju) a stejky.. Pěkně jsme si naplnily bříška, popovídali, vyzkoušeli uzle, což Brůdžiho nebavilo a byl čas vyrazit zpátky. Král větráků měl profesionálně světlo i blikačku, u mě to ze světlem bylo horší, ale moje oblíbená dvacetijedna diodová baterka nezklamala a Brůdži měl smůlu. Při loučení se Standou mi hlavou proběhla myšlenka, že bych se mohla svést s nim, aby mu po cestě nebylo smutno, ale nakonec jsem myšlenku zahnala, zatlačila slzu, nasedla na Artura a následovala zbytek. Cesta vedla kolem hospůdky u Svatého Václava a protože již z dálky bylo vidět světýlko, nemohli jsme jinak, než se tu ještě na chvilinku zastavit. Nebudu se však o tom dlouho rozepisovat, protože se sem snad ještě někdy vrátíme. Za zmínku ale určitě stojí kamioňák Zdenda, který byl jediný host a měl z naší návštěvy takovou radost, že i když už chtěl jít domů, kde na něj údajně čekala manželka s večeří, dal si s náma ještě pivko, při kterém nám vyprávěl zážitky z cest. „Když jsem jel s kamionem do Španělska, tak jsme se na lodi tak ožrali, že jsme pak nemohli najít ani kajutu a plavčíci nám tam museli pomáhat…“ nebo „ Takhle si ležim v kajutě a najednou se ke mně přivalí obrovskej sýr, fakt nekecám, takhle velkej (ukazuje velikost jako je kolo od traktoru)“ .Ještě byl tak hodnej, že kromě zábavných historek se s paní servírkou snažil vymyslet, kde bysme mohli přespat, abychom nemuseli jet zpátky.

S díky jsme všechny varianty odmítli a po 2 (tím si nejsem tak jistá) pivkách vyrazili dál. Ještě jedna zastávka nás čekala v Protivíně a to na záchod, pro který jsme s Brůdžim zvolili hromadu písku před domem s cedulí Stavba povolena. Pak už jsme rychle uháněli do Týna, Brůdži se teda ještě chtěl stavit v hospodě u kolejí, ale protože už bylo hodně hodin a někdo taky musí chodit ráno do práce zavrhli jsme to. Brůdžimu to zpátky jelo strašně rychle, nevím, jestli to bylo tím, že mu do toho piva u Václava něco přimíchali, nebo tím, že se těšil domů, každopádně jsme viděli jen jeho záda a to i přes to, že neměl světlo. Zpátky už jsme jeli pěkně po silnici a udělali si jen jednu pauzičku pod lípičkou na hvězdy (a pak, že si při etapách nelehaj!)Po pauzičce, kdy jsme ještě snědli hašlerky a hroznový cukr, jsme ujížděli dál. A konečně Týn. Zde nás vítá Sir Notch a společně pokračujeme do Cottonu ještě na jedno pivko a coličku…

zapsala Kecka. No nekecám!