Rákov – Konibar

Jen co nás zalechtalo první jarní sluníčko, začali s námi šít všichni čerti.. „Tak kdy vyrazíme na etapu?“ „Kam pojedeme?“ „Dneska by to šlo..“ Zimní sezóna byla nabitá (sněhu bylo na horách plno http://yabasta.cz , fotografické archívy se úspěšně plnily novými modelkami, poháry z lukostřeleckých mistrovství republiky se jen hrnuly..) a tak nebyl čas podnikat speciální pěší průzkumné etapy, není se tedy čemu divit, že naše nedočkavost nabírala na obrátkách..

Konečné rozhodnutí přišlo jen několik hodin před výjezdem, bylo potřeba prověřit připravenost stálých členů i velevážených speciálních hostů. A pravda, tady jsme trošku narazili na doznívající zimní spánek některých medvědů.. Ničemu to však nevadilo a tak jsme přesně ve 12.00, posíleni nedělními obídky od maminek vyrazili přes kopec Semenec vstříc neprobádaným končinám, směrem severo-severo-západ. Včasnému odjezdu nezabránil ani podlý úskok ve formě změny času, to jsme si pohlídali.. Naopak nám to přihodilo další eso do rukávu – mohli jsme se z adventure vrátit teoreticky ještě o hodinu déle. A nikdy člověk neví, co dobrého ho potká a kolik času bude potřebovat. A přestože bylo toho dne přes den více než 15 stupňů, v noci ještě stále padají teploty pod bod mrazu a není proto radno se venku kolmo zdržovat po západu slunce, ani v Jegrově spodním prádle. Vracet se domů promrzlí a pokousaní od ledních medvědů není to pravé lískoořechové.. Na semeci jsme obdivovali první z „bunkrů“ z větví, který jsme ten den objevili. Jak Brůdži prohlásil „..kdepak Praha.. s čím se tam ty chudáci děti baví.. Péčko z netu je dobrý, ale bunkr je bunkr..“

Záměrně jsme si na etapu nevzali žádné elektronické ani mechanické měřiče rychlostí, vzdáleností, leností…… aby po zimní pauzičce neutrpěla naše ega drastickým propadem výkonnosti a tak se velmi jistě domníváme, že jsme jeli skutečně rychle a urazili mnoho jarních kilometrů.

Ale to už jsme doslova prolétli celým táhlým kopcem z Koloděj až do Chrášťan. Jako vjezd do vsi jsme záludně použili tu nejprašnější nejmenší cestičku, hned před vsí vlevo, abychom se pokusili přiblížit k hospodě „Na kopečku“ z pokud možno nejméně vyzpytatelného směru. Nepovedlo se.. Bylo zavřeno.. Pepíka Kofíka, místního maskota jsme nezahlédli a tak nás velký magnet jménem Lihovar Dražíč popohnal časoprostorem o dalších pár kilometrů dále. Odolali jsme ale té ohromné síle a pod záminkou, že se zde stavíme „až cestou z5“, jsme odbočili kolem dokonale opravené sýpky a kolem staré cihelné haly masokombinátu, přebudované na obytný dům jsme klidnou vedlejší silnicí dorazili do Vranova. Vesničky na mapě tak malé, že by tam člověk nehledal ani vránu, ani kostel, ani hospodu.. Kostelík jsme tam nakonec našli, poměrně zanedbaný, dokonce přímo na zahradě u jednoho domu, vstupní dveře již léta nikdo neprověřil a byly zaklíněné převrhlou židlí ze sedmdesátých let, aby se samovolně neotvíraly. Po hospodě ani vidu, ani slechu.. Trošku jsme bloudili a hledali správnou cestu, až nás místní Mařka (cca 65) navedla správným směrem. Na výjezdu ze vsi jsme chvilku obdivovali památník Rudé armádě, našim osvoboditelům, s chodníčky z červené antuky a lampou s červeným krytem z bakelitu. Bylo vidět, že o místní „kulturní koutek“ stále někdo náležitě pečuje a hrabičkami upravuje. Mařka ví možná víc, něco bude možná s tím naším kapitalismem ve vzduchu…

Nebyl ale čas rozvíjet další teorie, hledáme především hospodu. Bez zjevného úspěchu probádáváme rozptýlené chalupy jménem Březí a po prosvištění po luxusní nové asfaltce od pana EU, kolem pravé hory Tábor, zastavujeme v Písecké Smolči. H.u.R.á..h.o.s.p.o.d.a. Otvíračka je ale bohužel psána pouze pro březen a stylem datum, čas. Ten „dnešní“ jsme tam ale hledali marně. Nepropadáme však panice a vyrážíme do Slabčic. Cestou jsme ještě koutkem oka zahlédli, tak se před jedním z domků promenádila místní krasavice (nejspíš Jaruška, cca 57..), pouze v negližé, tedy růžových megabombarďákách a slušivém tílečku, předstíraje žehlení na sluníčku.. Nutnost pro vás i pro budoucnost zdokumentovat tyto skvosty přebil fakt, že se v její blízkosti pohyboval její „bodyguard“ ve švestkových montérkách, určitě s nataženou brokovnicí plněnou koňskými žíněmi a solí.. Zas tak nutně jsme to vyfotit nepotřebovali..

S blížíci se otevřenou hospodou Brůdži nabýval na síle a na jistotě směru jízdy. Pivní síla je velká.. Ve Slabčicích jsme opět zajuchali při objevení vývěsního štítu Platan. Juchání bylo ale předčasné, otvírali až ve čtyři.. Více než dvě hodiny jsme se tedy rozhodli investovat do probádávání tamních, pro nás neznámých, končin. A výsledky se dostavily hned do půlhodinky. Vjeli jsme do vísky jménem Rákov, okolo vstupní cedule, která byla přikrášlena písmenky ČU a dokumentovali jsme si zajímavosti typu „megabunkr“ na stromě, „Megaskládka autovraků“ „Megaoldschool zápraží“… a zabloumáni do těchto skvostů jsme zbloudili z cesty do dvora jednoho z místních gruntů. Nečekali jsme žádnou pozitivní odpověď na otázku, zda tu mají hospodu, ve vsi s pár domky, takoví naivkové nejsme, ale zeptat jsme se již jen z principu museli. A pantáta nám k našemu překvapení odpověděl..“Hospodu tu nemáme…, ale když se vrátíte na náves, tam zahnete vpravu a vlezete do velkejch zelenejch vrat…“ „…tak tam bude velkej černej pes…“ nevydržel jsem to a skočil mu do řeči….

„..no,.. dva tam mají, ale jsou malý, ale tak tam vám možná dají pivo, tam je taková místní nálevna“. S díky jsme tam kopli zpáteční chod a utíkali jsme (na kolech) tím směrem.. „Nějaký zelený vrata“ jsme našli, štěkot psisek se ozýval, ale vlezte do nich.. Po rozpačitém, cca pětiminutovém přešlapování jsme se rozhodli obětovat na oltář vědy a neohroženě strčili hlavy, ruce, nohy, i kola do vrat.. Masakr se naštěstí nekonal a vřele jsme byli přivítáni a pohoštěni panem domácím v jeho „obýváku“ pro návštěvy. Užasle nám padla brada, protože jsme vstoupili do přebudované bývalé konírny, zařízené dobovým nábytkem a artefakty z doby dávnější než minulé. Jedním slovem paráda. Dostali jsme točené pivečko, oříšky, prohodili pár vřelých slov s místními usedlíky. To vše zdarma. Za ušpinění 2 sklenek od velkého pivka, jedné od malého a talířku pod oříšky jsme panu domácímu zaplatili 72 Kaček, aby nebyl škodný a s díky opouštěli to místo, s nadšením nad objeveným pokladem.

„Co ste si to tam u mně fotili?“ nechtěl nás ještě pustit jeden z místních aboriginců.. „A vy ste si fotili mladýho bunkr co? Přidával pan domácí..“ „A tu skládku autovraků.. To si fotíte pro Rakušáky? Prej se na to koukaj ze satelitu a nelíbí se jim to.. Brůdži: „My si to tu fotíme pro Amíky. Tady bude Druhej radar..“.. Nachýlil se čas našeho odjedu.

Co ještě zaznělo při debatě:
„Nemáte kostku cukru?“ když jsme pátrali, čím doplníme hladinu cukru v krvi..
„To si dáš a slezou ti chlupy ze zadku..“ při objevení lahvinky konzumního lihu.
„A kolik tu je čísel?“ „Tak dohromady… 50 ale taky tak jen 50 lidí..“
„Odkud jste? Kolik jste najeli KM?“ „Nepočítaně..“
„Ta je zalitá voskem!“ hrdě prohodil pan domácí, když se nám chlubil lahvinkou domácí zubrovky, ročník 93.
„Hele, nefoť si mně, nebo tam po tobě šáhnu..“ při nenápadném pořizování portrétu aborigince..
„Vezmu jedno malý pro bytnou a mizím..““Malý nenalejvám..““Tak velký, matka si dá holt velký..“ aboriginec při odchodu..

„Normálně sem cizí vůbec nepouštím, nevím, proč jsem u vás udělal vyjímku, s úsměvem se s námi loučil pan domácí.. a už jsme mazali zpátky do Slabčic. Tam jsme, poté co se k nám připojila Dita E. (čti Edita) provedli pečlivý předprůzkum pro příště a konstatovali: „Jo, to půjde“. Můžeme snad jen prozradit, že se tu bude chlastat první liga, usuzujíce podle obrovských nápisů WC muži a WC ženy na dveřích od záchůdů. Je obecně známo, že se písmenka v podnapilosti geometrickou řadou zmenšují..
ThE Dita při našem nadšeném vyprávění o ..Rákově: „To jste si měli říct o jídelák, abyste přesně věděli ceny..“
My: „.. a vy si doma píšete jídelák?? : )))

„ThE Dito, ty jsi rychlojedlík!“..“To musíš.. si myslím, že pomalu jedí jen jedináčci..“

Jinak musíme ThE Ditě připsat též jedno malinké mínus: Svítící kytka opět není!!! Snažíme se jí přesvědčit, aby ji zabalila do alobalu a spolkla a takto rafinovaně propašovala z výzkumného ústavu až nám, ale musíme ten lobbing ještě trénovat.. „přinesu zatím aspoň obrázky“.. čímž toto závazné prohlášení dáváme do zápisu. „..a články z odborného časopisu The Cell“.. Souhlasíme, i když, ruku na srdce, kdo dnes nemá „The Cell“ předplacený, že..
Čas se ale nachýlil, zaplatili jsme naší outratu a vydali se skopce hurrá až domů.

Na první letošní etapu velký koncert..

Zapsal: Kluk od kasáren