Temelín – Temelínská hospoda

Jak už se stává téměř pravidlem na Tour de Bier chodíme v nejužší možné sestavě a to ve čtyřech. Ze zakládajících členů Komitétu tří plus nějakej speciál host. Tentokráte jsme si naplánovali dalekou cestu transkontinentálním expresem Týn nad Vltavou- Číčenice přímo do centra nejnebezpečnějšího místa na jihu Čech. A tím místem je území střežené čtyřmi tlustými tetami v podobě betonovejch veží, kterým šéfuje a pod kotlem přitápí Standa borec Hupka. Sraz jsme si dali na čtvrtou, abychom měli dostatek času na přesun k vlakovému nádraží odkud vyráží týnská střela směr Temelín v 16:24. Skvělou organizací a naprostou souhrou pozdních příchodů všech účastníků výpravy se nám čas na přesun na nádraží ztenčil na pouhých 13 min. Známe sice i z příběhů, které leží na pokraji bájí a mýtů, že se tato cesta dá ujít bez většího úsilí za 5 minutek, ale pro normální smrtelníky je i 10 minut velkou výzvou. O tom, že jsme šli opravdu pozdě, svědčila již přítomnost a netrpělivé přešlapování, mávání a blikání od nádraží Farela Krýda, známého to notorického pozděchodiče.

Nakonec jsme si stihli koupit i lístky a udělat pár fotek před odjezdem na památku, pro případ, že by to byla naše výprava poslední. Hned při nástupu do vlaku se ukázalo, že naše nezkušenost s cestováním podobnými dopravními prostředky je opravdu velká. U dveří do vagonu visela nějaká krabička na cvakání lístků, jejíž funkce je nám dodnes utajena. Usedli jsme do zpola zaplněné týnské střely a vyrazili směrem Temelín, ono co se týče směrů ani není na výběr, je to směr z Týna jediný možný. Poté co jsme se pokochali pohledem na industriální zónu a probrali z opojení nebývalé rychlosti týnské střely, jsme si začali uvědomovat podezřelý klid, který panoval v prostorách vagónu. A tak jsme začali pošilhávat po spolucestujících. A to co jsme zjistili bylo opravdu překvapující. Spolucestující mluvili tajnou znakovou Kukačkovo řečí.

Snažili jsme se zachytit a porozumět alespoň několika větám, ale marně. Musíme se ještě mnoho učit a skládat střípek po střípku, než se nám podaří porozumět řeči Kukačkova klanu. Je to na tobě Pavle Kozáre! Projeli jsme zastávkou na znamení v Bohunicích a nezadržitelně se blížili na nádraží do Temelína. Konečně jsme dorazili, s posledními dozvuky skřípějících kol jsme vyskočili z vlaku na perón v Temelíně. Chvilku jsme se zdrželi hodnocením práce výpravčího udělali pár fotek a namířili jsme si to do hospody. Prošli jsme místním Bronxem, kde si omladina krátila čas rozbíjením desek z různých materiálů o hlavu a ocitli se před známou Temelínskou hospodou. Na nic jsme nečekali a rychle vklouzli dovnitř. Hned první dojem nás mile překvapil. Z předchozích návštěv vesnických hospod jsme nebyli zvyklí na tak čisté a hlavně nezakouřené prostředí. Usedli jsme ke stolu a nečekali dlouho na příchod milého personálu. Já s Pawevem jsme zůstali věrní dvanáctce z Plzně, Martin král větráků zvolil desítku Gambrinus a Farel Krýd, protože je v domácím léčení po proběhlé chřipce, si dal čaj kořeněný velkým rumem. Prohodili jsme pár slov o tom kolik piva se vyprodukuje v Česku a kolik je to budějovických plaveckých bazénů a už jsme tu měli objednávku.

Dvanáctky v půllitrech s uchem s bohatou pěnou, tak jak to máme rádi. Po prvním pivku přišla chuť na něco na zub. Objednávka zněla na jednoho utopenýho, salám s cibulí a bramborovou polévku. Když naservírovali klasiku k pivu, námi objednanou, museli jsme uznat, že se tu o dobrý pocit zákazníka opravdu starají. Nerezové příbory se mohou pro někoho zdát samozřejmou věcí, ale z předchozích zkušeností víme, že tomu tak vždy opravdu není. Obloha utopence byla opravdu delikátní, dokonce jsme chvíli uvažovali, zdali to není předvánoční výzdoba.

A bramboračka tak hustá, že by v ní lžíce stála. Žádná laciná instantní náhražka z pytlíku. Farel, když zahlídnul Pawevo salám s cibulí, kterou opravdu nikdo nešetřil, uznale přikývl a řek, tak to si dám taky! Já, nýbrž jsem cestou na nádraží v poklusu do sebe nasoukal jeden toustík, sem vyčkával až mě přepadne hlad nebo alespoň chuť na něco dobrého k pivku (nakonec jsem se nedočkal). Pawevovi se dokonce z tak velkého množství cibule, která měla říz, jako by byla trhaná za prvním blokem, opotil nos. A to se jen tak leckdy nevidí. Dali jsme ještě pár piv i Martin se nechal zlákat skvěle vypadající a nejen to i znamenitě chutnající dvanáctkou. Zábava začala upadat, tak jsem vyhlásil jednu z mých skvělých narychlo vymyšlených soutěží. Kdo rychleji sní tyčinku bez pomocí rukou. Do soutěže se přihlásili Pawev, zvaný dlouhá maková tyčka, nováček v této disciplíně. Martin, zvaný rychlý pysky mistr z loňského roku v kategorii tyčinek nad 25cm a já, mnoha tyčinkovými souboji ostřílený borec a fanynkami zvaný šrotující mlátička tyčinek. Rozhodcovského postu se ujal neomylný polykač burských oříšků Farel Kešů Krýd. Předstartovní horečka byla neúnosná a světelný signál ukončil naše trápení. Kousky tyčinek začaly odletovat od rychlých pysků Martina Soletino a úžasným tempem tyčinka mizela do hlubin jeho úst. Ale o nic pozadu nebyla ani šrotující mlátička. Avšak tito ostřílení borci upoutaní pozorností jeden na druhého, přehlédli outsidera Paweva Makovce, jak si vychutnává již poslední kousek tyčinky. Zbyla poslední naděje, jak vykouzlit z prohraného zápasu alespoň remízu. Pokusit se vyvolat bouři smíchu a doufat, že se Pawev Makovec zalkne.

Podařilo se, zalkli jsme se všichni. Byl to opravdu krásný souboj, který již dlouho neviděl ani nejvěrnější divák tyčinkových zápasů. Vypláchli jsme zbytky úlomků tyčinek z plic a chystali se na odchod, protože bylo tak akorát podle temelínského času jít na vlak. Zaplatili jsme s radostí ceny opravdu lidový a šli.

Svým krvavým skalpelem zapsal: Panker NER