Těšínov – Hospoda v č.p. 65

Konečně jsme zase vyrazili. Pomalu se to začíná stávat svátkem. Ale dobrého po ránu. (čti po málu).

I když.. chvilku to ještě trvalo, jelikož se Kernerojc zdrželi na pravidelném nedělním obídku u babičky. A mohl za to Corny, který si ještě musel dvakrát přidat knedlik. Pak už se šel pouze převléct, zkontrolovat prádlo na šňůře, svěšet prádlo ze šňůry, připravit kola a… a už byl ready.

Cíl etapy byl více než nejistý. Vyrazili jsme někam do lesů okolo Kamýku a možná ani nedoufali, že bychom se mohli těšit na nějakou pěknou zastávku za účelem doplnění tekutin. Na každém rozcestí cest jsme se báli, abychom se nedali na scestí a právě na jednom takovém jsme objevili obyčejné rozštípané poleno, tak metr na délku. Ale nebylo to jen tak ledajaké obyčejné rozštípané poleno, alespoň pro Doktora Cornyho ne! Jak jej spatřil, doslova zahodil kolo a utíkaje ke kládě hlomosil: „Hele, špachtličky, špachtličky na lékařskou prohlídku cizopasných kultur v krku, to já znám, to já používám“. Na dobrých 5 minut jsme jej ztratili..

Když se probral z agónie, a uznal, že více jak jednu špachtličku s sebou neuveze a že mu s nimi skutečně nikdo nepomůže, se spokojil alespoň s tou jednou. Po cca 5ti metrech to ale naštěstí vzdal a tak jsme mohli vyrazit dál.

To bychom ale nesměli hned na druhé straně cesty objevit studánku s předpisovou stříškou. Corny tam byl samozřejmě jako první a hned ostatním hlásil – „Jééé helee, jsou tady hrníčky“. A už jsme pili, už jsme degustovali. Něžnější polovička naší výpravy s díky odmítla a to i přesto, že se jim mírně začínalo prášit od úst. Tento report píši téměř s měsíčním zpožděním, což je důkaz toho, že udělaly chybu.

Z idylky nad šálkem dobré pramenité vody nás vytrhla vyprahlost zbytku týmu a tak jsme vyrazili dál.

Dalších 20 minut uběhlo a my stanuli na kraji nikomu neznámé vísky – Těšínov. Použili jsme lsti, a místo hledání hospody jsme se zeptali místních mladých aboriginek a k našemu překvapení, ba co více, nadšení, jsme se dozvěděli, že tady hospoda je a otevřená!

Ve vesnici panoval čilý ruch, tu někdo stěhoval kupku hnoje z jedné strany zahrady na druhou, tu někdo honil po zahradě slepice či husy.. V dáli pozorujeme, jak rodinka prchá z návštěvy u babičky, nakládaje platíčka s vajíčky za zadní opěrky své felicie a mizí do dáli..

Ale to už pořizujeme první fotografie před domem č.p. 65. Za touto pompézní cedulí o velikosti 10×10 cm se zde totiž skrývá hospoda. Již u vchodu nás vítal pan vrchní, s tím, že nás upozornil, že uvnitř se dnes koná oslava narozenin, nicméně venku by nám dal cokoliv chceme. S tím samozřejmě souhlasíme a vyhlížíme si místečko na klandříku co se nedaleko vyskytuje (před zrušenou provozovnou bývalé pobočky Jednoty). S tím samozřejmě nesouhlasí pan vrchní a už máme venku čtyři židle. Kernerovic se okamžitě nacpali do první řady.. Jak jinak.. (viz foto). Poroučíme si pivka a Léňa, na své první etapě, jakožto special guest, si zcela nezkušeně objednává rozlévané limo. (colu)

I Král větráků již takovou chybu dělá zcela výjimečně, anýbrž si v pití zakládá na přítomnosti alespoň minimálního počtu bublin.

Colu nicméně shledáváme více než dobrou a takřka zdarma. Pivka nejsou na tom o nic hůř a tak si po dotazu vrchního, který se na oslavě vyloženě nudí a už je zase u nás, objednáváme z možné nabídky párečky a klobásku od řezníka „Špejlíka“. Po zeleném pátku nám samozřejmě pořádně vyhládlo a tak je to bez debat.

Ty se naopak stočily okolo hodnocení místního ruchu, já mírně lituji, že jsme nenatrefili do vísky Pařezí, ve které (již dlouho) doufám, že objevíme také hospůdku, semíláme též nepřítomné členy TdB, zvláště pak Doc. Kozára, který byl na svých expedicích postižen neznámou chorobou Cholerus Lemrus a moc se mu nechce z pohodlí domova.. Od místní omladiny se dozvídáme, že narozky zde dnes slaví babička a na dotaz, kolik je jí let, dostáváme pohotovou odpověď, že sedm.. Podle toho, jak se to na malých vískách kříží, bych se tomu skoro ani nedivil.

Záminku objednaných párků vrchní šikovně využil k tomu, aby nám ven mohl donést též stůl a vzápětí přiběhl ještě s fungl novým vyžehleným ubrusem!..

Ale to už jsou zde párečky i s klobáskou, hořčicí na nás samozřejmě nikdo nešetří. Všichni bagrují rukama, pouze pan MUDr. Oetker si zachovává dekórum a konzumuje vše výhradně příborem zn. Mikov NEREZ, příborem historické hodnoty, který by s obtížemi sehnal i pan Frýd (na burzičce). Klobáska je prý výborná, což nemohu posoudit, jelikož mi nebylo nabídnuto k ochutnání, párečky jsou již o poznání horší.

Zapomněl jsem se zmínit, že těsně po příjezdu ukázal Psí chrchlík, že tuto přezdívku nemá jen tak a to i přesto, že se v okolí žádný slintající psík nevyskytoval.. Chrchlík, (smrk) dodal ze svých vlastních zásob ku pobavení ostatních účastníků etapy.

Párečky došly, pivíska taky, nebudu to prodlužovat, vydali jsme se k domovu. Měli jsme na výběr. Jet tou samou cestou domů, to znamená tou delší, složitější, nebo to střihnout po silnici druhou stranou. Vybrali jsme dobře, zvolili jsme tu kratší, jednoduší.

Na zpáteční cestě, na které žlutý trikot vedoucího jezdce rozhodně oblékla Léňa, i když jí byl po vypití téměř litru Coly poněkud těsný (ještě mne napadá jiné vysvětlení začínající na 3), se již nic zajímavého nestalo. Až na to, že jsme uvedli do rozpaků jednoho chlápka, co v místním JZD pravděpodobně zcizil balík sena a na svém kole se jej snažil odvézt.. Zájem naší zvídavé kamery jej skutečně poněkud vyděsil.