Vyhnanice – Klubovna

Skautka s vosím pasem se připravuje do školy, Brůdži, vlastník včál ve vousech, který pravděpodobně mudli-mudlikováním se skautkou způsobil její přecitlivělost na smrt sršánů se z důvodů spoluobětování též neozývá, Kernís učí doma Filipa malou rošádu (a jak jíst banánovou roládu), Nodži s Vuvu doma tráví 3. oběd od maminky, Standa mlčí. Kecka doma masíruje nohy panu Stříkačkovi, který ráno na vorařské jako jeden z mála dojel 75km trať, Pavew právě v tu dobu zakleká do startovních bloků pražského maratónu. Nikdo se prostě neozývá, vyrážíme tedy po ranní 40ti km rozjížďce v rámci Vorařské padesátky na kešky.

Možná znáte geocaching. Skryti pod rouškou (cyklo)tůristů, bádáte po tajemných místech schovávajících poklady. My jsme zašli ještě o další úroveň dál a skryti pod rouškou geokešerů (stále utajených pod rouškou cyklo-tůristů) bádáme po tajemných zákoutích vsí, vesniček i prdýlek po hospůdkách a občerstvovnách všech kalibrů.

Mohlo to být vlastně pouze takové další Očmuchání rajónu. Bez konkrétního TdB cíle. Pouze, jako když se starý cow-boy projíždí po starých dobrých vlastních amerických lánech (gůůd ould fokin´bloody indian prairie) a z dobrého rozmaru sem tam plácne zaběhlou kravku po  tetovaném zadku.. Projíždění všudy tudy, kde už jsme jednou i dvakrát byli a nic vás nemůže překvapit..

Projíždíme krajem a já nepřestávám Jane zásobovat důležitými informacemi, které samozřejmě hltá! ;D „Támhle kousek od cesty je studánka (etapa Hroznějovice), tady je hospoda „U vejra“, říkaj tak hostinskýmu, ale nemá to rád (etapa Hodonice), tady hospoda není (Hutě), zato je tu tenhle luxusní krpál.. a tady jsou Majklovo miniaturní značky (etapa Komárov), a tady si všimni toho nahnutýho stromu jak afro řepa a tady tý polorozpadlý zemljanky v zemi (etapa Planá).

Vítězné kruhy ale nemusí být jen ty olympijské. Naše byly v rámci jednoho dne a na kole a protly se v Březnici. V neděli již klidné, po sobotním prasožraní ani památky, ani cajti nás již podruhé nestavěli. Pro odpolední start jsme si geovozidlem popojeli až k Vejrovi a odtud (a opět až sem a přes zmiňovanou Březnici) pěkně poctivě bajkově.

Zvesela jsme si notovali na motivy promovaných inženýrů: Vyspídovaní Tourdebíři.. Bechyně, Hutě, Sudoměřice.. Vyspídovaní Tourdebíři..  Kdo je tu na kole ať s námi zpívá 🙂

V Hutích se opět utvrzujeme, že hospoda není, nicméně si v kopci uděláme pěknou žízen, objevujeme krásnou zkratku přímo lesem až do Sudoměřic, to už máme ale tři zářezy na pomyslné geopažbě. Nechceme objevovat objevené, proto se vůbec neodvažujeme u zmapovaných pitstopů přibržďovat. Na travnaté návsi pod kostalem, trošku zašité za dolní hospodou objevujeme díla nevybouřeného místního umělce, jako sochu „zlatého hovna na hlavě“, keramického obřího dračího oka v trávě, či vodní kašně ve tvaru močícího obřího žižky s ptákem v ruce. Myslím, že to byl drozd a pouze zmiňované zpodobnění nám bránilo kvalitu vody ochutnat. zařazujeme do seznamu „must see“ a pokračujeme směr golf course. Za vsí ještě obdivujeme krocení bujarých koní ale to už se znovu a znovu musíme kochat majestátností listnáčů na zeleném střiženém pažitu. Krása střídá nádheru, díky vyluštění další geozáhady objevujeme očím skytý rybník v lesíku opodál, nezapomínáme však na naši hlavní misi a pokračujeme i přes únavu, která se začíná hlásit o slovo východním směrem.

Oba nás dost překvapí značka zákaz zastavení uprostřed pustého lesa, nezastavujeme tedy a pokračujeme až do Vyhnanic. „Tady jsme si minule uloupli dvě jablíčka ze stromu“, mmm, ty byly :)“ vzpomínám.. Nečekám žádné překvapení, Očumuju nástěnku u nevýrazného bílého domu se slunečníkem na návsi, veliké jako hrozince. Ukouslé hrozince.

„Pozor, hoří!“ – seznam hydrantů, datumy odvozu popelnic, prostě pro nás žádné užitečné stopy, naznačující přítomnost hospody, byť jen v historii. „Hmm, nic..“, suše konstatuji a nepřekvapen, nicméně stále jemně pátrající už pomalu nasedám na kolo, že vyrazíme dál, okolo bílého nevýrazného domu se slunečníkem, OKOLO KTERÉHO JE NÁPADNĚ OBESTAVĚNO NĚKOLIK KOL! V tom k našemu úžasu vychází ze dveří chlapík, vlastně se rozvážně ve dveřích zastaví a dobrácky k nám pronáší „.. tak pojďte..“ Víc neřekl a víc ani říkat nemusel. Srdéčka nám povyskakují radostí! Hospoda! Opíráme svá kolíčka k těm ostatním venku o fasádu a vůbec nás ani nenapadne je zamknout. Tady se nezamyká! Dělám to zcela výjimečně, ale tady si to situace zasloužila. S díky přijímáme pozvání a už se kýblujeme dovnitř. Hospůdka vypadá jako malovaná, dokonce je tu malovaná manka s kozlem upíjejícím z půllitru, dobrácká paní hostinská nám hned přináší klimonádičky. Usedáme k dřevěné lavici u dveří a rozkoukáváme se. Kamínka, hodiny se Středovyhnanickým časem ukazují právě za devět minut třičtvrtě na sedum a čtyři minuty. Přepočtem na středoevropský čas zjišťujeme, že je to tak na tu jednu klimonádičku a nepouštíme se do žádných větších akcí. Oči přitahuje zelený ubrus s bílými velkými puntíky, rozeklaný klacek na zmije v rohu a hlavně obrovská vlajka ČR na protější zdi. Vedle zdi

zapnutý televizor a před ním vidíme jen 15 zad abiriginců, jak hltají každý rychlejší pohyb v televizi. „JÓÓÓ, je to tam!“ „Tak já můžu jít domu..“, „a co teďka jako sme?“ slyšíme veselé juchání osazenstva vedlejšího stolu, kteří nás teprve teď zaregistrovali. Retrospektivně mě trošku mrzí, že nebyla žádná rundička pro všechny, tomu by se říkalo přijít v ten pravý okamžik. Přeci jen, Rusko je Rusko. Ale tak třeba při finále 😉 Platí jeden místní Aborigin, paní bezradně otvírá prázdný šuplík, v něm se přehrabuje a pak slyšíme jak říká, že nemá drobné. „Tak to nechte v banku.. Na příště.“ uzavírá to místňák. Vždyť dneska vyhráli! „Jirko, chceš tam dát pět?“ Ptá se hostinská domorodce a posunky ukazuje směr lahváče směrem do jeho brašničky šestipivky. „Jo, ale zatim ne..“ zamručí souhlasně Jirka a otvírá si dalšího lahváče. Ještě se domů očividně nechystá. Každý den se přeci nevyhrává.

„Jak se to tu jmenuje?“ snažím se sondovat u panímámy. „Tady se to nejmenuje“, tady se jen tak scházíme, spíš taková klubovna.. „Jo, jasný, klubovna..“ myslím si svoje a bystrým okem si měřím pípu se sudem pod ním, ukrytým pod zelenou záclonkou skříňky.. Skříňka se záclonkou je ještě vedle a zpoza ní prozměnu vykujují vyskládané lahve od rumu. Kdyby to byla zelená, možná by to víc splývalo.

Zjišťujeme, že tady mají otevřeno v pátek a v sobotu. V neděli ne. „Ale tuhle neděli jsme tu byli.“ Ujišťuje nás hostinská. „A vlastně teď jsme tu byli úplně pořád, každej den. Ale je to tu takový nenápadný.“ „Nechcete třeba kafe?“ nabízí nám sama od sebe panímáma. Děkujem, ne, třeba příště. Před sebou žmouláme mapičku okolí a sem tam o ní očkem zavadíme. Prochází kolem další aborigina, sklání se nad námi a povídá „Tak už jste našli co jste hledali? Chcete nějak poradit?“ S díky odmítáme, že nejsme zablouděný a pomalu se suneme k východu. Nejdřív tedy ještě k záchodu, tam je to všechno nový, dokumentuji vtipný hlášky u mušlí, letmo přehlídnu zkrášlující „černobílý kalendář s tvary“ a už platím. „Máte drobný? Já jsem si dneska nevzala peníze“, říká omluvně paní hostinská a my se musíme držet, abysme nevybuchli smíchem. „Neco máme, kolik po nás budete chtít? Měli jsme každý velkou colu“. „Tak to dělá dohromady.. 10 korun“. Ještě jednou se ujišťuji, jestli je to za decku nebo za skleničku a zjištuji, že je to za obě dvě třetinkové coly! Platím dvacku a děkuji, panímáma pronáší „..ježišmarjá to ne, to vám musím vrátit“, trošku znejistí při pohledu do prázdného šuplíku, načež jí ujišťuji, že skutečně děkujeme a zbytek má diškréci. Nahlas pozdravíme osazenstvo „NA SHLEDANOU“ a zvesela odcházíme.

Cestou jsme zvládli ještě pár pěkných geozářezů, když nám blížíci se chlad naznačil, jakým směrem bychom se měli obrátit. To jsme taky uposlechli a už jsme si to po přímce od Komárova štrádovali přímo zpět.“SAKRA!“ hrklo ve mně najednou, jak jsem tak zpracovával dojmy z nově objevené utajované hospody. „Vždyť já si vůl nedal pivo, no to mi v žádném případě neprojde.. Jak já tohle klukům vysvětlím?..“ Málem došlo i na slzičky 😉 „Vždyť já na to nejsem zvyklej, na to máme specialisty..“. Nálada šla rapidně k bodu mrazu, ještě rychleji než teplota..

„..vždyť tam pili všichni jenom lahvový..“ uklidnila mně svými laskavými slovy Jani a pro mě to bylo jako pohlazení.. Jo, jo, bylo am jenom lahvový, opakoval jsem si pro sebe a neměli naraženo. Lahvovej kozlík. Jak já ho miluju 🙂

Vždyť, kdy se tam člověk opět podívá, kdy bude mít to štěstí a bude otevřeno 🙂 Skoro jsem leknutím zapomněl, že mě již chvilku trápilo staré zranění z války, od šrapnelu. Ale nebojte, že mně bolí koleno jsem v žádném případě nepřiznal a nedal na sobě znát a co chvíli jsem se snažil „urvat“ náš dvoučlenný peloton.

Na 16. zpátečním kilometru vzpomínáme na „Standovu zatáčku“, kde kdysi dávno v zimě uháněl náš strejda Standa do Tábora v Trábíku, chytnul smyk a skončil ve škarpě, což hlavně odneslo platíčko vajíček, které mu skončily za krkem.. A tak jsme objevili Vyhnanice. A děkujeme, že nás nevyhnali! Možná to byla náhoda a možná to byla odměna za více než 80 kiláčků, které jsme toho dne na kolíčku z dortu TOURdeBIER ukrojili.

Jedovatou zasolenou hmotou sliním palec a jeho bříškem mažu další červený křížek na mapce hospod!

Jo, mimochodem, Hoši, děkujem!
Zapsal Chrómajzl