Záboří – U tří bernardýnů

Tato etapa se uskutečnila jednoho krásného dne na konci srpna. Tuším, že to byla středa. Byl to den jako stvořený pro vykonání průzkumu dalšího výčepního zařízení. Ale po pořádku. Jelikož jako většina spořádaných občanů občas navštěvuji zaměstnání, tak i tento den tomu tak bylo. Po obědě mi zavolal Pavew, že by bylo záhodno vykonat další etapu TDB. Tak jsme domluvili, že sraz bude při cestě do cíle naší etapy, kterým se měla stát Krč. Jako nejpříhodnější bod společného startu etapy se nám jevila hospoda v Temelíně.

A jak bylo domluveno, tak se také stalo. Na smluvené místo startu etapy jsem dojel jako první. Nikde nikdo. Po ostatních členech etapy ani památky, tak chtě nechtě jsem musel usednout pod slunečník u hospody, objednat si jedno pivko na spláchnutí prachu a očekávat příjezd zbytku pelotonu TDB. Po několika locích se ze zatáčky vyřítil Pavew, kterého stíhal další sportovec věhlasného jména Farel Krýd. Po prohození několika zdvořilostních frází jako například „ty si tady klidně chlastáš a mi se musíme dřít do kopce v tom zasr…ným vedru“ dorazil ještě Martin s Léňou. A tím byl náš peloton kompletní a mohli jsme vyrazit.

Cesta z Temelína směr Krč probíhala v pohodě a ve svižném tempu, což je asi dáno tím, že cesta vede převážně po rovině. Není nad dobře zvolenou trasu. Takže první zajímavý bod etapy, a jak se dále dočtete dalo by se říci i zlomový, se nám přihodil na křižovatce u Těšínova, kde Karel uviděl několik lip obepínajících kříž. A v tu chvíli se v Karlovi probudila jeho fotografická duše. Nebo možná už nemoh.. Začal žadonit „já chci fotkůůů“, tentokrát ne s Temelínem jak bývá zvykem, ale s jindrou a lípama. No co se dalo dělat. Museli jsme zastavit a udělat několik momentek. Když jsme se přestali věnovat focení všimli jsme si, že kromě odbočky do Těšínova se dá jet ještě do Záboří. A najednou před námi byly dva cíle dnešní etapy. Ocitli jsme se na scestí. Kam se vydat, kde budou mít otevřeno? A je vůbec v některé z těch vsí hospoda? Nakonec jsme se nechali svést a vydali jsme se do méně známých končin tj. do Záboří. A jak se později ukázalo naše rozhodnutí bylo více než prozíravé.

Po několika kilometrech jsme dorazily do nového cíle naší etapy a začali jsme se rozhlížet kde tak tady asi může být hospoda, je-li tu vůbec nějaká. Když už hledání začínalo přecházet v zoufalství objevili jsme takový nenápadný dvorek s hasičskou zbrojnicí a samozřejmě s hospodou! Jak jinak. Zaparkovali jsme před ní a už hurá dovnitř na průzkum. Prošli jsme chodbou a už jsme stáli u výčepu před naprosto prázdnou hospodou. Nezbývalo než si objednat u sympatické paní hostinské. Objednali jsme pro všechny pivko. Co taky jiného, když jsme TDB. K tomu jsme si chtěli dát něco k zakousnutí. Bohužel neměli utopence ani nic podobného, tak jsme si dali alespoň tyčky, brambůrky a samozřejmě oříšky. Protože bylo krásné letní odpoledne na toto léto až nezvyklé, tak jsme sedli před hospodu. Než jsme dosedli měli jsme na stole pivko. Točili tu platan, což se dalo z polohy předpokládat. Podotýkám, že bylo výborně vychlazený a kupodivu možná poprvé od té doby co znám Martina se ani jemu „nekorunovanému králi větráků“ nepodařilo pivo zbavit pěny. Ba naopak dopil pivo a po skle se povalovala hustá pěna. Svět se hnul… Asi budeme muset králi větráků odebrat jeho titul.

Po přinesení dalšího piva nás paní hostinská nechala u hospody samotné se slovy „že se za chvíli vrátí, aby sme jí nikam neutekli“. No, tak jsme čekali až se vrátí paní hostinská, popíjeli a někteří z nás začali přemítat o tom jakej to byl dobrej nápad jet jsem místo do Krče a co jsme měli za štěstí. Jak podotknul Pawel „kdyby jsme přijeli o půl hodiny dřív tak jsme mohli ject do..mu, a nebo do Krče“. Karel zas vydedukoval že paní hostinská se jmenuje Iva.(pozn. aut. Ne že by Karel byl nějakej jasnovidec nebo se s paní hostinskou znal. Vysvětlení je úplně prosté, Karel si to přečetl na klíčích, když paní hostinská zamykala hospodu. Sherlock Holmes by se od Karla mohl učit.) Navracející se paní hostinská nám připomněla, že je čas si objednat další pivo. Tak jsme také udělali a pomalu se připravovali na odjezd. Abych nezapomněl, Léna si tu našla nového kamaráda, jak jistě bude zaznamenáno na fotkách. Po dopití a zaplacení jsme se vydali na cestu zpět.

Cesta zpět nezačala zrovna šťastně. Asi po deseti metrech si Karel začal stěžovat, že mu ušlo kolo. Naštěstí jsem měl pumpičku. Mezitím co Karel foukal jsme zjistili, že ze Zaboří se dá jet přímo do Čičenic. Nezaváhali jsme a i když se slunce už chýlilo k západu vyrazili jsme směr Čičenice. Cestou se zrodil poměrně nevinný nápad na celodenní etapu směr Šumava. Tenhle nápad, což bych ani v nejmenším neočekával se později, přesně řečeno následují víkend změnil ve skutečnost.

V Čičenicích jsme zastavili U RENA na menší večeři, která se protáhla až do pozdních hodin. Napadlo nás, že zpět by se dalo jet vlakem. Byl to skvělej nápad, až na jeden malej detail. Na nádraží jsme zjistili, že nám vlak téměř před nosem ujel. Nedalo se nic dělat. Museli jsme šlápnout do pedálů a vyrazili jsme k domovu. Cesta zpět probíhala už za tmy. Naštěstí někteří z nás byli tak předvídaví, že vzali světlo. Díky tomu jsme poměrně hladce po hodnotně prožitém odpoledni dorazili domů……

Postřehy z cest zapsal: Standa Guláš